K Ivančicím patří chřest a právě jemu byly vystrojeny již 16. slavnosti chřestu. Chřest se v Ivančicích v současné době nepěstuje, ale čerstvého chřestu tam bude opravdu dost. Slavnosti slibují potěchu těla i duše. První uspokojení se dostaví po zážitku kulinárním, duše se může opájet děním kulturním. Doporučuji všem milovníkům této lahůdkové zeleniny vyrazit do místa dění. Oproti minulým ročníkům se toho jistě mnoho změnilo.

Za vše hovoří komentář nového ředitele KIC Ivančice, Aleše Turečka. Svou reakci mi zanechal na blogu pod článkem, který jsem napsala před lety jako přímou reakci na tuto akci. Je víc než jasné, že letos bude vše jinak. Ostatně nechte se panem Turečkem pozvat osobně. Níže přikládám jeho osobní reakci na mnou zveřejněný článek Chřestové slavnosti = Jarmark marnosti. Jsem ráda, že akce se posouvá směrem skutečně blíž ke chřestu a moc fandím každému zlepšení. Kdo chřest ještě neochutnal, má k tomu tu nejlepší příležitost. Vařit se bude z chřestu čerstvého a do rukou to vezmou mistři kuchařského cechu (Vinium Coeli z Dolních Kounic otevírá mobilní chřestovou restauraci ve vestibulu radnice, představí se též hotel Crlík Tetčice a pozadu nezůstává ani místní Besední dům + několik dalších místních restaurací – všichni nás zvou na chřestové menu).

Pokud vám to čas a okolnosti dovolí, vydejte se směrem k Ivančicím. Určitě to bude příjemný zážitek (nejen) s dobrým jídlem. Program toho, co je na slavnostech k vidění si dobře prohlédněte.

Program 16. chřestových slavností v Ivančicích

21. KVĚTNA – 22. KVĚTNA 2010

Aleš Tureček, nový ředitel KIC Ivančice | E-mail | Web | Včera v 20:02 | Reagovat
Dobrý den, dámy,
jako nový ředitel KIC, gurmán amatér a hlavní organizátor 16. slavností chřestu bych rád reagoval. Sám si uvědomuji slabosti minulých slavností, co se chřestu týká, proto se snažíme letos jít trochu jinou cestou, respektive nadstavit gastronomickou část programu.
Proto krom Tomáše Sysla, který bude opět na náměstí jsme pozvali ještě dvě, myslím nejlepší restaurace v kraji. Prvními je Vinum Coeli z Dolních Kounic, které budou mít svoji chřestovou restauraci ve vestibulu radnice. Druhým pozvaným hotelem je hotel Crlík Tetčice, který bude mít zajímavou výstavu s ochutnávkou v galerii Památníku Alfonse Muchy. Dále jsme se pokoušeli oslovit všechny Ivančické restaurace, aby dělali speciality z chřestu. Bohužel jen Besední dům nám byl schopen dodat dopředu jeho menu, abychom mohli vyvěsit na web. Ale z chřestu bude dále vařit restaurant Marek, Pizzerie ve sboru, Restaurace pod Kapličkou, zmiňovaný pan Urban a někteří další.
Se stánkaři s Langoši je to trochu jiná stránka, ale o tom někdy jindy.
Děkuji za Vaše připomínky, věřte, že se snažím směřovat slavnosti chřestu opravdu k chřestu a dělám co se dá za 4 měsíce ve funkci. Budu rád za další připomínky, třeba pokud si slavnosti projdete a necháte se pozvat do chřestové restaurace Vinum Coeli, kde mi bude potěšením si je vyslechnout.
Protože kdo nechce hledá důvod, kdo chce hledá způsob.
Doufám, že na slavnosti nezanevřete, ale vaší příjemnou a reálnou kritikou je pomůžete rozvíjet dál.

Krásné dny přeje
Aleš Tureček
ředitel KIC Ivančice

Kdo si nakoupí dobrý chřest domů a není si jistý v kramflecích, co s ním v kuchyni podniknout, přidávám pár receptových tipů z mých stránek.

• Jak se správně vaří chřest?
• Chřest na polský způsob
• Chřest gratinovaný
• Andiamo a prendere una pizza! Komu nechutná chřest ať zůstane doma
• Potkal se chřest se smržem
• Asparágus, chřest, špargl – zelenina plná zdraví a rozkoše

V případě pěkného počasí prozkoumejte též okolí Ivančic. Je tam krásně a mohu vám dát pár tipů, kam se zajít podívat. K tomu dobře poslouží můj starší příspěvek s názvem Ivančice, chřest a mnohem více.

Užijte si výlet za chřestem a přijďte nám říct, jak chutnalo a jak se líbilo ;-)

Na výlet jedeme do švýcarského Dornachu. Svačinu nechte doma, uděláme si Waldfest. Jen co mineme Basilej, vystupujeme. Dornach je v podstatě takové skvělé předměstí s velmi romantickými místy. Na výletě nemusí jít vždycky o nějaké chutné sousto, aby se kolem žaludku rozlil ten blažený pocit ukojených chutí. Něco malého mezi snídaní o obědem může mít klidně nula kalorií. Když mi všude kolem voní jaro, nasytím se i pohledem na stará známá místa, kde jsem se před časem procházela a nevnímala žádnou výjimečnost. Tentokrát mi rozkvetlé jaro tak krásně vonělo a modro-bíle kvetla i obloha. Na švýcarském výletě jsem potěšila oko i žaludek :-)

Jestli si se mnou dáte něco malého mezi snídaní a obědem, tak vás vytáhnu v této reportáži trochu ven :-) Na svačinu si někam zajdeme.

Letos poprvé jsem se přejedla absolutně čerstvého chřestu. Z pole na náš stůl měl opravdu kratičkou cestu. Jedla jsem ho s vařenou šunkou od kosti, s holandskou omáčkou, novými brambory a velkou hromadou salátu. Zapíjela speciálním chřestovým vínem a vedla debatu o tom, zda je chřest opravdu nejdokonalejší s tradiční holandskou omáčkou nebo je lepší s omáčkou bernskou? I když je „Béarnaise-Sauce“ dokonalá k Roastbeefu a masu všeobecně, k chřestu byla vynikající a hostitelům jsem musela dát za pravdu, že estragon ve spojení s jemně nasekanou šalotkou přivedl chutě chřestu zase na jinou kolej. V tomto článku jsem vás chtěla vzít na procházku po Dornachu, proto se zvedám od prostřeného stolu a vycházím z domu ven. Zdejší místo přímo souvisí s biodynamickým vínem a zemědělstvím vůbec. Náhodou jsem o tom psala před pár dny zde na webu, ale to jsem si ani neuvědomovala, jak moc souvisí právě město Dornach s tímto tématem. Souvisí s ním přímo zásadně :-)

Na první fotografii je Goetheanum ve švýcarském Dornachu. Goetheanum je obklopené množstvím staveb ve slohu antroposofické architektury.

V těsné blízkosti Goetheana se nachází tento zajímavý domek. Už jenom ta klikatá cestička mezi rozkvetlými pampeliškami stála za cvaktnutí fotoaparátu.

Připomíná mi svým originálním vzezřením styl katalánského architekta, který skončil velmi neromanticky. Přejela ho tramvaj.

Určitě tušíte, koho mám na mysli.

Od domku, který patří mezi nejzajímavější antroposofictické stavby v Dornachu, je krásně vidět na celé městečko a okolí. Kousek krásy kantonu Solothurn jako na dlani.

Anthroposofie přímo souvisí s dalšími nadstavbovými činnostmi, kam patří např. Waldorfské školství, Biodynamické zemědělství či Anthroposofická medicína.

V jarně naladěné přírodě to sluší i betonu :-)

Barevná krása luk kontrastuje s decentní šedí architektonického skvostu. K tomu není potřeba vůbec nic dodávat. Každý kousek louky tam kvete jinak, ale množství pampelišek se stará o to, aby žlutá barva byla v převaze.

Schody jsem nepočítala, ale bylo jich myslím opravdu dost. Goetheanum je posazené na kopečku a část Dornachu mu doslova leží u nohou. 

Rozhodně je to stavba nepřehlédnutelná ze všech světových stran. Nejhezčí je pod noční oblohou, když se topí v záři silných reflektorů a pod ním se  třpytí rozsvícená okna domků v okolí. Na vysoko položených místech v Dornachu nenajdete dům, který by neměl doslova velkoplošná okna. Nikdo se o ten unikátní pohled nechce nechat ošidit. V ceně pozemku si za něj platíte, tak proč to nevyužít. Úžasné jsou kaskádovité zahrady na několika úrovních, ale velikost pozemků se nedá s těmi našimi srovnat. Obzvláště s možnostmi na českém jihu, kde to znám :-) Většinou jsou nesrovnatelně menší.

Co vás napadne při pohledu na tuto prapodivnou stavbu?

I komín teplárny musí být v sousedství Goetheana výjimečný.

Louky v okolí jsou spásány stádem krav, což je pro mě takový typický švýcarský obrázek. Když sedíme v městečku Dornach večer v zahradě domu, určitě uším nikdy neunikne neutuchající cinkání obřích kravských zvonců. Krávy se pasou i tam, kde by je nikdo nečekal. S přimhouřením očí by se dalo říct, že tyhle jsou fialové Milce docela podobné i barvou :-)

Rovnou za zdí Goetheana jich bylo za nízkým plotem hned několik. Živé sekačky jsou ideálním pomocníkem a trávník ukusují pěkně nízko. Jedou na zelený pohon a ten je na jaře ve své šťavnatosti zárukou vysokých výkonů :-)

Na procházku jsem si vyrazila netradičně autem, neboť jsem měla i vzdálenější cíle. Cestou k autu mi sice přišlo líto, že jízdou na kole bych si jarní povětří užila daleko intenzivněji, ale …

V obchodě s knihami jsem opravdu netroškařila, ale jinak to ani nešlo!

… nemít v tu chvíli auto, nemohla bych za zastavit v obchodě pro své knižní poklady :-) Skoro jsem tu hromadu knih ani neunesla. Kulturní zážitek jednoho dne z minulého týdne jsem završila návštěvou jednoho netradičního knižního obchodu. Je plný úžasných knih, které nikdo nikdy a nikomu neprodává. Podle nepsaného pravidla je v obchodě kasička, do které za každý kus knihy stačí vhodit 3,- Fr. Pro tuhle atmosféru důvěry Švýcarsko miluji. Stačilo zalistovat jen jednou knihou, a dostavila se chuť – na něco typicky toskánského. V takové hromadě chutné literatury mohu listovat ještě hodně dlouho. Na každé straně bude číhat nějaké důmyslné vzrušení. Ďábelský dárek jsem si to dovezla domů :-) Možná proto jsem se pustila do rekonstrukce a modernizace své kuchyně. Před časem jsem se v článku „O nadívané dýni a okouzlení v oranžovém tónu“vyznala ke své lásce k optimistickým barvám a proto není divu, že v mé nové kuchyni bude převládat příjemná oranžová barva. Ta prý podporuje chuť k jídlu, do kuchyně jsem nemohla vybrat nic příhodnějšího. Jestli je to dobrá volba, to ukáže ručička osobní váhy :-) V kombinaci se světlými tóny dřeva a nevtíravou bílou barvou by z toho mohla vzniknout nejpříjemnější komnata z celého domu. Konkurenci může dělat jen doslova „sluníčkově rozjařená“ sauna a divoce rozkvetlá zahrada :-) Zatím to vypadá na víkend a celý příští týden plný prachu a domácího úklidu, ale co … Počasí je plné deště, přeháněk a jarních bouřek, tak si nemusím ani vyčítat, že z domu nevystrčím nos. Na výletě jsem si užila dost, mohu se vracet díky fotografiím do atmosféry dávno uplynulých včerejších dnů.

Vzpomenout třeba na to, jak jsem si zajela na stará známá místa, kde dříve rostl medvědí česnek. Byl tam! Sice už šel do květu, což je známka toho, že se mu mění chuť a není již pro kulinární radosti nejideálnějším společníkem, ale stihla jsem si ho ještě vychutnat v několika specialitách. Například čerstvé pesto. To jsem si koupila na váhu v jednom místním obchůdku. Jak jinak než „domácí“ od pani „domácí. Když si medvědí česnek nasekáte a zamrazíte, nemusí vám vadit, že jeho sezóna je poměrně krátká.

Bärlauchpesto mělo sílu medvědí (myšleno po jejich jarním probuzení a vydatném posilnění), ale ponechalo si jemnost chuti, pro kterou je medvědí česnek vyhledáván. V zahraničí je to tradiční zelená bylinka jara, se kterou se v kuchyni dá opravdu mistrovsky čarovat. U nás slaví renesanci a začínáme si ho všímat rok co rok víc a víc. Snad jednou bude jaro i na malém českém krámku „zelenější“ o tuhle bylinku.  V jedné malé hospůdce v Laufenu jsem ochutnala risotto s medvědím česnekem a bylo dokonalé. Měla jsem sto chutí koupit si i kousek „bërlauchové“ paštiky, ale po zážitku s risottem jsem to dočista vypustila z hlavy a soustředila se na příjemné pocity v žaludku :-) Kdybych šla pro paštiku, nedalo by mi to a nechala bych si zabalit i nějakou pěknou bërlauchovou klobásku. Všimli jste si jedné věci? Zatímco u nás se této zelené rostlince přezdívá medvědí česnek, v překladu z němčiny hovoříme o „medvědím pórku“.

U každé sebemenší polní cestičky kvetly kytky. Tyhle byly obzvláště k nepřehlédnutí.

Ve váze lačně pily vodu právě utržené tulipány a pár hodin na to už rozevíraly své barevné hlavičky jako sukýnky s rozparky a obnažovaly své pestíky. Tulipánové květy se k sobě nikdy moc netulí a jsou nejspokojenější, když se mohou pěkně vyklánět do všech stran. I když ve váze nikdy dlouho nevydrží, mám je ráda. Tulipánová pole jsou ve Švýcarsku blízko silnic skoro u každého městečka. U pole je kasička a za natrhanou kytici stačí vhodit drobný peníz. Taková polní samoobsluha má své kouzlo :-) Nepředstavitelné, že u nás by něco takového fungovalo. Okouzluje mě, že to ještě někde „mezi námi lidmi“ stále platí. Kdo si kytku utrhne, ten zaplatí :-) I v případě, že ho u toho nikdo nevidí ;-) Dokonalé!

Tulipány měly v domě převelikou konkurenci. Hostitelce Aleně v zimní zahradě kvetly snad všechny kaktusy, co tam měla. Hrály takovými barvami, že barevné tulipány se klidně mohly cítit v ohrožení a smutně věšet hlavy. Mám pocit, že kdyby se v Dornachu do země píchly hrábě, zazelenaly by se brzy taky :-) Vedle tradičních kytek a bylinek se tam daří i exotickým palmám. Když se daří kytkám, daří se i lidem. Tamní klima i mně svědčí ;-)

Mrtvý pultík tržnice používám jako malou návnadu pro ty, kteří si myslí, že jsem se na opravdovou tržnici nestihla podívat. Omyl! Tam jsem toho viděla opravdu hodně a měla jsem tam takový jeden pracovní úkol. Vyfotografovat všechny bylinky, které byly k mání. Chystala jsem do tisku povídání o bylinkách a tak se mi návštěva úžasné tržnice s velkou tradicí vážně náramně hodila. Sama jsem si domů nakoupila nějaké slaďoučké stevie a pár druhů tymiánu s různobarevnými lístky. Měla jsem zálusk na jedlé odrůdy muškátů, ale nějak jsem si pro ně nevybojovala v autě místo. Víno mělo tentokrát přednost! Já se svou hromadou knih jsem stihla udělat čáru přes rozpočet hned první den.

Obrázky z tržnice si schovám raději pro další příspěvek. Jen malou trošku už jsem stihla utrousit do článku o šťavnaté houbové omeletě s hermelínovým (camembertovým) krémem. Kdo si na článek klikne, ocitne se v nejvoňavějším houbovém stánku na basilejském náměstí. K tomu dostane kousek šťavnaté omeletky a zjistí, že úžasné a luxusní houbičky už rostou a smrže z Čech tam něco znamenají.

Nejkrásnější procházky Dornachem jsou kolem řeky Birs. Každá důstojná řeka si zaslouží svůj most. Ani v Dornachu nemohl chybět. Víte o tom, že existuje patron mostů? Není to nikdo jiný, než náš Jan Nepomucký. Krajana se zajímavým životním příběhem jsem nemohla přehlédnout.

Janu Nepomuckému byla zasvěcena i malá restaurace na místním náměstíčku (nese jméno Restaurant Nepomuk Schiff-Bar a sídlí na adrese Amthausstrasse 36, 4143 Dornach (viz odkaz Nepomuck) a protože vím, že se zde dělávalo vždy čerstvé Cordon bleu, zašla jsem se přesvědčit, kolik se toho za posledních pár let změnilo. Na talíři jídlo nevypadalo bůhvíjak reprezentativně, ale vidět naklepávat svůj čerstvý telecí plátek a slyšet jak zasyčel při vpuštění do pánve s přepuštěným máslem … to musí zvýšit apetit každému. Co na tom, že je jaro v plném proudu a Cordon bleu není zrovna žádná jarní hitovka do talíře. Ke Švýcarsku mi prostě ta jejich tradiční jídla patří a mám nutkání si je dát v každou roční dobu ;-)

Příjela jsem si Švýcarsko užít!

Víno, sýry, chřest, rösti, fondue, raclette, čokoládu, Basel, Dornach, staré přátele, pohostinnost, jarní náladu – toho všeho jsem měla dost a ještě jsem si velikou zásobu vezla do „zásoby“ domů :-) Článek měl být výlet do Dornachu, tak jsem vás záměrně netáhla do Basileje, ale stejně bych to ráda udělala. Tak třeba příště. Pokud se vám líbil houbový krámek na tržnici, mám takových specialitek mnohem víc. Ale nejprve musím doma dodělat tu rekonstrukci kuchyně, abych se na to mohlo lépe soustředit. Bez té malé domácí svačiny se špatně píše a u nás jsme již dva dny na studené stravě :-) – ještě že mohu žít z těch svých kalorických obrázků. Všem přeji dobrou chuť k nedělnímu obědu!

Nějak mi to nedá a mám pro Vás malou hádanku. Co dostanete, když si ve Švýcarsku objednáte „Waldfest“ ?

Rozřešení hádanky: Švýcarský Waldfest  je studený špekáček podávaný ve švýcarských výletních hospůdkách. Jedná se o vynikající oblíbenou uzeninu cervelas, a takový „Waldfest“ by měl být balíček se studeným špekáčkem, krajícem chleba a porcí hořčice + krabička zápalek k tomu. Výletník si v hospůdce nakoupí a na pěším turistickém výletě se může zastavit na místech, kde jsou malá odpočivadla s ohništěm a tam si svého buřtíka opeče :-) Ale musíte si uvědomit, že ten jejich Cervelas je něco jako náš špekáček v dobách své největší slávy. Voní masem! Na to český špekáček může jenom tiše vzpomínat :-( Kdy jste naposledy měli dobrý špekáček pečený na otevřeném ohni?

Gratuluji HaF, která to uhodla ;-)

Nedivím se těm, kteří tipovali nějakou houbovou dobrotu, protože ta by do „lesních slavností“ klidně mohla patřit také.

  

Jen dobré jídlo nestačí! Zážitková gastronomie ve vzdušném moderním prostoru nabízí i něco navíc.

Přijměte pozvání do restaurace Port 62

Co takhle dát si specialitu šéfkuchaře Roubíčka v nekuřáckém vzdušném moderním prostředí na 70 metrů dlouhé lodi, kochat se přitom krásnou přírodou a domu jet například na kole? To vše nabízí restaurace Port 62 a Freestyle Park Modřany.

Port 62 je především mistrem v oboru. Najdete zde zajímavé variace staročeské a české kuchyně v moderní úpravě. Uznávaný a oceňovaný šéfkuchař Radek Roubíček je zárukou opravdového kulinářského zážitku. K tomu nechybí atraktivní slunečné posezení na otevřené palubě u břehu Vltavy či v zimních měsících příjemný výhled na řeku a romantické večery ve sněhovém království.

Dveře této restaurace jsou otevřeny jak pracovně vytíženým, kteří ocení denní menu, tak i rodinám s dětmi, jež rádi využijí dětské menu a velký hrací koutek. Pravé dětské nadšení vyvolá až venkovní hřiště a přilehlé plochy ideální k volno časovým aktivitám. Výhodou je, že děti lze v poklidu „hlídat“ z mola na lodi.

Na míru vám ušijí také svatební hostiny, firemní večírky, narozeninové oslavy a dětské párty. Prostoru je pro všechny dost, parkovacích míst taktéž a připojení k internetu je zdarma.

Pro sportovní nadšence je samotná lokalita Freestyle Parku Modřany velmi atraktivní. V okolí vládnou oblíbené cyklostezky a místa ke sportovnímu vyžití a program restaurace Port 62 se také aktivně hlásí ke zdravému způsobu životního stylu, k čemuž vyvážený jídelníček nepochybně patří. Zájemce jistě potěší novinkami pro rok 2010.

Novinky pro sezónu 2010

• Port 62 i areál Freestyle Park Modřany brzy spustí nové internetové stránky s nejnovějšími informacemi a připravovanými akcemi
• Ve Freestyle Parku Modřany budou moci návštěvníci brzy využít nová sportovní hřiště na plážový volejbal, pétanque, kroket a také kurzy cvičení či aerobic – oficiální otevření sportovišť se koná 30.4.2010 na Reji Čarodějnic
• Od 8.května 2010 bude v areálu Freestyle Parku Modřany pravidelně probíhat Nike Dynamic Training v rámci sportovního programu Bootcamps
  Port 62 jako půjčovna bruslí, kol a dalšího sportovního vybavení nabídne možnost aktivního pohybu v krásném prostředí cyklostezek, šatna bude samozřejmě zdarma
• Pro kolemjdoucí bude připraveno sezónní občerstvení v novém bufetovém stánku
  Letní měsíce přinesou „Open Party“ na horní otevřené palubě restaurace s pestrou nabídkou vynikajících jídel z grilu a krásným výhledem na řeku Vltavu
• V plánu jsou také tematické gastronomické večery (např. jedinečný festival grilování)
• V podpalubí je už nyní otevřen nový klub s kapacitou asi 60 osob, ideální pro příjemné posezení s přáteli

To jsou dostatečné důvody, proč navštívit Port 62. Nemyslíte?

• Freestyle Park Modřany
• ulice Vltavanů, 143 00 
• Praha 4 – Modřany

Restaurace Port 62 získala „Certifikát Czech Specials“, tzn. že na jídelníčku najdete minimálně jednu národní a jednu regionální specialitu. Cílem tohoto projektu je vrátit se znovu ke kořenům a z několika kvalitních surovin vyčarovat delikatesy, které chutnají nejen našincům, ale i zahraničním návštěvníkům. To však nebrání šéfkuchaři, aby vás vzal na gurmánský výlet někam na jih. Tradiční kuchyni a delikátní vína z oblastí Trentino-Alto Adige a Piemonte můžete okusit při procházce italským krajem ve středu 15. dubna v restauraci Port 62. Do tajů vín Vás zasvětí Petr Hanuš a menu připraví šéfkuchař Radek Roubíček. Nenechte si tento italský zážitek ujít.

Pojďte přičichnout k levanduli, zavřít oči, zasnít se a probudit se v Provence. Máte chuť na takový výlet? Nemusíte kvůli tomu ani nikam jezdit. Pěkně v teple domova si ten krásný kout Francie můžete vyčarovat.

Konečně jsem si udělala čas a pořádně zalistovala v knihách, které jsou v mé knihovně od vánoční nadílky mezi žhavými novinkami. Ráda bych vám představila jednu z nich (ty další třeba zase někdy příště, určitě bude vhodná příležitost).

Kniha s názvem  PROVENCE – Škola provensálské kuchyně

vás bude bavit  ještě hodně dlouho. Já jsem se v té záplavě vůní, chutí a barev dočista utopila ;-)

Nejmocnějším symbolem Provence jsou lány levandule. Ale jak voní tento kraj, když odkvete? Levandule je nesmrtelná! Na podzim se odstěhuje ze zahrad do šatních skříní a prádelníků. Některé svazečky sušených kvítků naskáčou do plátěných pytlíků, polštářků, potopí se do sklenic s levandulovým medem, zavrtají se do mýdla a do flakónů s parfémem. Rostlinka s pronikavou vůní je nám stále v patách.

Kde ji není cítit, tam se připomíná jinak. Nestojí náhodou na okenním parapetu květník s levandulovým dekorem? Nehoví si čistě náhodou na měkké pohovce polštářek s potiskem drobných kvítků. Kdyby těch levandulových symbolů náhodou bylo málo, stačí vyrazit někam do levandulového obchůdku. Tam bude nejspíš stát dlouhovlasá víla v letních šatech vyzdobených levandulí, vonět bude po parfému připomínajícím levanduli a pohledem svých levandulových očí každého snadno přesvědčí, že nejméně polovinu z toho, co v jejím krámku symbolizuje Provence, musíte za každou cenu mít. Znáte takové kouzelné obchůdky? Klidně nakoukněte. Nemůže se stát nic horšího, než že si odnesete kousek Francie do svého domova. Jen tak pro potěšení ;-) Vítá Vás Ma Maison, pojďte dál …

Nebyla by to Francie, aby neměla v zásobě ještě jiné, delikátnější a rafinovanější vůně. Nejdokonalejší voňavou harmonii má sama provensálská kuchyně. A o tom ta kniha je především. Autor, šéfkuchař Gui Gedda, odhalil všechna tajemství místních surovin a receptů, které se dědí z generace na generaci a k jižní Francii neodmyslitelně patří. Cítíte ančovičky, jak si hoví na opečeném krajíčku bílého chleba, nasávají vůni česneku a brouzdají se v loužičce olivového oleje? A jak to sluší té šťavnaté slečně omelette verde, co tak pěkně voní po špenátu, čerstvých vejcích a petrželce? A jak barevné jsou stánky trhovců, když brzy ráno rozloží na své pultíky všechny své  na slunci dozrálé plody, na které jsou patřičně hrdí?

Jaká to musí být slast, toulat se tržištěm a potěžkávat si každý kousek zeleniny, když ji půjdete koupit jen proto, aby se mohla proměnit v dokonalou zeleninovou směs v provensálském stylu, Ratatouille. Co když dostanete nezvladatelnou chuť umíchat si ostrou červenou majonézu Rouille? Jedna lžíce takové ostré majonézy prý udělá z vynikající rybí polévky polévku božskou.

Kvůi tomu jste ochotni vyskočit z postele časně ráno a počkat si na rybáře.

Jen co otevřou svůj krám, koupíte si nějaký ten úlovek na soupe de poissons.

Množství krásných fotografií z objektivu Jasona Lowe, kterých je kniha plná, vás kompletně vtáhne do děje.  Na oplátku nasajete zase vy něco z krásných vůní a vtáhnete si pár zaručeně tradičních provensálských receptů do kuchyně. To přeci nemůže nikomu vadit :-)

Provence byla první středomořskou kuchyní, která se svezla na módní vlně, na které  se toužil alespoň chvilku povozit každý. Módní trendy se nevydrží dlouho, na výsluní se hřály i jiné kuchyně, ale milovníci jednoduché venkovské stravy plné prvotřídních surovin z moře i souše jí zůstanou věrni na věky. Díky požehnanému podnebí celý kraj tak neskonale pronikavě voní a domácí kuchyně je plná sluncem vonících bylinek, oliv, citrusů, zeleniny, piniových ořechů, olivového oleje barvy jantaru a žhavého slunce.

Vařit a žít à la provençale vás donutí tahle kniha velmi nenásilně. Napsal ji sám mistr provensálské kuchyně, Gui Gedda, kterému přátelé přezdívají guru provensálského vaření, a to zcela právem. Když knihu otevřete, autor na Vás laskavým tónem spustí:

„Vítám vás v kurzu zaměřeném na chuti a vůně Provence. Užijte si 352 stran psaných na slunném jihu Francie od aperitivu až po dezert a dobře se u toho bavte“

Pokud jde o levandulovou symboliku, ani ta vám chybět nebude. Stačí otevřít knihu na první stranu a získáte dojem, že jste právě usedli doprostřed záhonu s levandulí. Tahle barva čaruje a kouzla se nemají předem prozrazovat ;-) Jakmile začnete listovat recepty, najednou budete cítit daleko barvitější voňavou paletu. Já knihou listovala až do ranního rozbřesku. Málem jsem se kvůli ní ani nevyspala. Ještě že jsem si vzpomněla na levandulové čáry ;-)

Není žádným tajemstvím, že vysvobozením pro nespavce je levandule. Pod polštář si dejte pytlík se sušenou levandulí, zaručeně vám přinese sladké sny. Třeba o dnech plných horkého slunce … někde na jihu Francie.

Kolik levandulových symbolů by se našlo u vás doma? Nebo snad máte přímo provensálský ráj a tyhle symboly nelze ani spočítat?

Suma sumárum: … Když mi zrovna neroste levandule na záhoně, mám ji nacpanou v prádelníku. Určitě se pár kvítků stihlo ubytovat i v nějaké té suché vazbě ve váze. Taky mám lahvičku starého francouzského levandulového parfému, kterým už se nikdo léta nevoní, ale pár kapek uroněných na sáček vysavače umí ještě velké divy. Možná pro tu vůni docela ráda vysávám. Od léta mám levandulovou formu na bábovku a přikoupila jsem si k ní stejně vymalovanou formu na koláč. Na velkých kachlových kamnech s bílo modrým dekorem leží levandulový polštář. Nyní mám tuhle pěknou provensálskou kuchařku, … a taky proutěný piknikový koš v levandulové barvě. Jak jsem mohla opomenout mlýnek s provensálskými bylinkami? Stojí na kuchyňské lince, ale bylinek je v něm už na dně… Sečteno, podtrženo, bude to nejspíš všechno. Kdybych nezmínila Noilly-Prat, nejznámější francouzský vermut, nebylo by to komplet. V srdci Camargue se nachází přístav Marseillan, kde je francouzský vermut Noilly-Prat jako doma. Tam jsme ho před časem nakoupili pořádnou zásobu a několik lahví v našem vinném sklípku stále přežívá. Báječně chutná a skvěle se s ním vaří třeba taková kotleta na čekance.

Ještě bych přičetla levandulový med! Zatím ho ještě nikdo nesnědl, ale brzy bude po něm :-) Udělala jsem chybu, když jsem před časem viděla pěknou provensálskou rohožku a nekoupila ji. Krásně by ladila k našim modrým vchodovým dveřím, u kterých každé léto stojí velký modrý květináč petrželák a z každé kapsy mu vykukuje šťavnatá středomořská bylinka. Ta rohožka mi tam vážně chybí :-)

Kdo si chce k levanduli jen tak trochu přičichnout, může navštívit levandulový obchůdek  U Leontýnky,

ale opravdovou chuť francouzské domácí kuchyně si odnesete z této reportáže, kde má francouzská domácí kuchyně sólo.

Vstup jen na vlastní nebezpečí ;-)

Jsem zvědavá na vaše provensálsko levandulové trofeje :-)

Filozof, matematik, hvězdý kuchař. Taková byla cesta tohoto kuchaře z Hamburku. Christian Rach je držitelem hvězdy Michelin a nepřehlédnutelnou osobností světa gastronomie. Právě v těchto dnech je k vidění na německém televizním kanálu RTL, kde je vysílán pořad s nazvem Rach, der Restauranttester / Rachovy testy restaurací, který je založen na stejné filozofii jako pořad televize Prima s názvem Ano, šéfe!, v hlavní roli se svérázným Zdeňkem Pohlreichem. Christian Rach, tak jako Zdeněk Pohlreich, navštěvuje „špatné“ restaurace, zmítající se na pokraji krachu a snaží se najít řešení, jak podnik znovu postavit na nohy a vytvořit z něj prosperující a konkurenceschopný podnik, který nezeje prázdnotou, má srozumitelný jídelníček s poctivě odvedenou prací v samotné kuchyni. I když bývá nekompromisní a kritikou nešetří, není třeba nic z jeho slovníku maskovat zvukovou kulisou „píp“, tak jak to známe z projevu našeho „šéfa“ :-) 

Milovníci gastronomicky laděných pořadů by si neměli nechat tento pořad ujít a pro srovnání se podívat, s jakými nešvary se potýkají restaurace jinde. Setkání s touto osobností se na RTL koná dnes ve 21.15 h, tak nalaďte pořad Rachovy testy restaurací. Kdo má cestu do Hamburku, může si u Christiana Racha rovnou objednat stůl, ale čekací lhůty na stůl v restauraci TAFELHAUS jsou úměrné věhlasu této kuchyně.

CHRISTIAN RACH se narodil v roce 1957. V Hamburku vystudoval filozofii a matematiku, ale souběžně se studiem si přivydělával jako kuchař/číšník. Do kuchařské blůzy se natolik zamiloval, že ho vzal jako své životní poslání a po dokončení studia se vydal na cestu světem gastronomie. Zkušenosti získával v Grenoblu i ve Vídni, ale vrátil se zpět do Hamburku, kde roku 1986 otevírá restaurant Leopold a v roce 1989, společně s Robertem Wullkopfem „hvězdný“ Tafelhaus. Právě zde v roce 1991 dostává svou první michelinskou hvězdu.

Pokud máte chuť obohatit si knihovnu o knižní tituly napsané kuchařem s titulem, máte možnost.

http://www.discounto.de/Angebot/Das-Kochgesetzbuch-von-Christian-Rach-40815/

 http://www.discounto.de/Angebot/Das-Gaestebuch-von-Christian-Rach-40814/

Více informací najdete na http://de.wikipedia.org/wiki/Christian_Rach

(aneb reportáž rovnou od stolu) – Ze všech francouzských gastronomických kouzel a fines má největší věhlas poctivá francouzská kuchyně domácí. Dostala jsem pozvání ke stolu a nemusela jsem kvůli tomu ani cestovat do sladké Francie. Stačilo zajet do místa, které nese název Tři Sekery a zazvonit u dveří domku, kde bydlí paní Dagmar Derré. Dobré jídlo vonělo klíčovou dírkou a příjemné teplo domácího krbu udržovaly společně paní domu a Lenka Světová, autorky báječných kuchařských knih, které vás naučí milovat olivy a mořské ryby. Obě knihy již před časem spatřily světlo světa a úspěšně se prodávají ještě dnes. Holky si trénovaly nové téma na další společnou kuchařskou knihu pěkně v kuchyni :-) A já byla u toho a mohla se ohřát o horkou plotnu a přesvědčit se, že holky o jídle dokážou pěkně psát a nečiní jim ani problém jídlo v kuchyni nachystat s profesionální jistotou a ženskou noblesou. Přijměte pozvání k bohatě prostřenému stolu a přeneste se do společnosti dvou milých žen, které se možná díky svým knihám dostaly do vašich příbytků. Překročte se mnou práh do útulného domova ve stylu francouzského venkova.

V místnosti hřála kamna a plápolavé světlo rozohnilo všechny barvy do ještě veselejších tónů. Starý nástěnný otvírák na víno vykonal svou službu a první korkový špunt letěl do houfu ostatních vinných vzpomínek.

• Zde je vývrtka – užitečný klíč k odemknutí studnice důvtipu, pokladnice smíchu, hlavního vchodu přátelství a brány příjemných pošetilostí.
• Vína, jež si pamatujete nejlépe, nemusí být nutně ta nejlepší, která jste kdy okusili. Ta nejvyšší kvalita nemusí oslnit tolik, jako mnohem skromnější nápoj vypitý v příznivěji nakloněném prostředí.

Připravit večeři pro přátele, znamená položit na pekáč všechnu svou příchylnost, všechnu svou dobrou vůli, všechny své úspory, všechno své veselí a radost, a čekat, až se to všechno po třech hodinách vaření pod pokličkou rozvoní parami štěstí (E. de Pomiane)

Plná miska šneků nenechá nikoho na pochybách, že se ocitl ve francouzské kuchyni. Jemná Vůně bylinkového másla stoupá ladně do nosu, pevně uchopte ulitu do kleští a úzkou vidličkou vyškrábněte lahodné šnečí masíčko. Zručnosti je potřeba maličko, jsou to „potvory klouzavý“. Šneci po burgundském způsobu mohu absolutně doporučit, ale věřte tomu, že sebelepší mražený polotovar se nevyrovná tomu, když je připraví sama Dáša z čerstvých surovin.

Bez čerstvých šneků a čerstvého „opravdového“ másla se neobejdete, ale výsledek stojí za to. Každý kuchyňský prostor začíná na kuchyňském parapetu. Komu se nelení, tomu se zelení. Nemít zahradu není důvodem k tomu, nemít po ruce ani snítku čerstvé bylinky.

Věříte tomu, že je sůl nad zlato? Francouzi ano a na svou Fleur de Sel z Camargue dopustit nedají. Kouzelná dóza na stole je jako šperkovnice, ze které si každý může bílého zlata nabrat tolik, kolik jeho chuť snese. Denní dávka soli by však neměla překročit hranici 10 g. Víte kde sůl absolutně miluji? Ve slaném másle, když solné krystalky křupou lehce v zubech a chuť soli se spojí s báječnou vůní čerstvého pečiva.

Báli jste se přijmout pozvání ke stolu jen proto, že se na něm objeví žabí stehýnka? Určitě to není nic nepoživatelného a když se to umí po francouzsku připravit, chutnají vážně královsky. Jejich chuť jen stěží k něčemu přirovnáte. Drobné kousky masa s miniaturními kůstkami, které je potřeba šikovně okousat, mají chuťové tóny někde mezi chutným rybím masem a jemnou kuřecí svalovinou. Podle mě chutnají jako „žabí stehýnka“ :-) V chuti bych nehledala žádné souvislosti ani vyšlapané cestičky ke známým chuťových vjemům. Tato specialita voní přepuštěným máslem, jlehounkými tóny česneku, petrželovou natí, kapkou bílého vína a lžíce créme fraiche žabí maso obalí do přiléhavé sametové košilky, která se vám opravdu svůdně přilepí na jazyk hned při prvním ochutnání (když vykážete od stolu všechny předsudky za dveře). Kdo tuhle delikátní pochoutku zná, ten od stolu utíkat nebude.

Pro méně statečného strávníka se na stole našla i klasika v podobě jemně uzeného lososa a hebce našlehaného smetanového dipu s vůní čerstvého kopru, ve kterém se koupala neposedná čerstvá krevetka. Pokud chybí bliny, není lososové kouzlo dokonalé. Nechyběly! Holky, co píšou kuchařky, přece svůj tajný recept na bliny mají.

Bliny, ač se jedná o staroruskou specialitu, ve francouzské kuchyni dokonale zdomácněly. Tradičně se tyto kynuté malé lívanečky podávají s rozehřátým máslem, kaviárem, tenkými plátky uzeného lososa a hustou kysanou smetanou.

Když ve Francii zbude kousek lososa, nic se neděje. Je tu naděje, že za chvilku bude na stole lososový slaný koláč. No podívejte, jak se holkám Quiche saumon povedl :-) Lososová nádivka byla jako čerstvě natřesená peřina z prachového peří. Kdo nevěří, může podle receptu dojít k závěru, že ani v nejmenšim nekecám ;-)

Sladké sousto na žádném labužnickém stole nechybí a nechybělo ani tady. Zkušenější na první pohled vidí, že se nejedná o tradiční francouzský dort, ale kdo zná tuhle schwarzwaldskou recepturu, nediví se tomu, že tento značkový dort je oblíben snad všude na světě. Kombinace pikantních višňí, čokolády, šlehačky a provokativních tónů alkoholu, umí vykouzlit nebe na jazyku.

U dortu jsem už byla v posledním tažení, ale to jsem nebyla sama :-)

Jíst jako Francouz znamená nikam nespěchat, celý obřad u stolu si vychutnat, rozhodně u jídla dlouze povídat, ulamovat kousky z čerstvých baget a drobit kolem talíře, od každého sousta si vzít trochu a vychutnávat domácí pohodu se sklenkou plnou dobrého vína. Mít radost z jídla, protože Francouzi skutečně žijí proto, aby jedli. A to je nádherné ;-)

Nespočítáme, kolik přibylo zátek od vína do tohoto pohřebiště vinné révy, ale podle starého francouzského přísloví, že „Ve vodě může každý spatřit pouze svůj obličej, ale ve víně může uzřít srdce druhého“, jsme se plným sklenkám nebránily. Nakonec i staročeské moudro praví: „Dobré víno tvoří dobrou krev. Dobrá krev je předpokladem dobré nálady. Dobrá nálada přináší dobré myšlenky. Dobré myšlenky dávají vzniknout dobrým skutkům. Dobré skutky dělají člověka člověkem.“ S dobrým pocitem se lépe šlo spát :-)

Nejkrásnější nedělní rána jsou ta, když na vás čeká bohatá snídaně a před sebou máte dlouhý čas, který můžete investovat jen do tohoto ranního rituálu. Kozí sýr, vejce ze statku se žloutky v barvě letního slunce, které malíř dobarvil kurkumou. Vzhledem k tomu, že bylo chladné a sychravé počasí, už jenom ten pohled na vesele prostřený stůl vás pozitivně naladí. Vejce jsou základem francouzské kuchyně, protože bez nich by nebyly jejich úžasné omelety.

Možná vám v uších zazní moudrá slova B. Savarina: „Stolování přináší radost každému věku, každému stavu, každému kraji a v každém dni. Tato radost se může připojit ke všem ostatním radostem a zbude-li nám nakonec ona jediná, oželíme všech ostatních.

Z toho plyne, že na labužníky, gourmety i gurmány čeká jenom příznivý a radostný osud ;-) Hledejte v jídle i životě potěšení a radost. Pokud si nevíte rady, zalistujte v některé z kuchařek, které byly napsány někým, kdo v jídle i životě potěšení i radost našel a přidal k tomu ještě svůj čas, aby svou lásku k dobrému jídlu vměstnal do řádků a obohatil tak literaturu.

Osobně připojuji ještě jeden dík za to, že jsem si díky reportáži prošla znovu celou milou návštěvou u Dáši a Lenky a zažila opět ten milý pocit, povídat si v krásné přátelské atmosféře nejen o jídle, ale též o životě ;-) Komu se zdálo dobrot málo, ten si může opatřit od autorek knihu z edice Jídlo jako lék. Na Olivové kuchařce se podílela též Jarmila Teplíková, tak se s ní můžete seznámit na báječných stránkách, které jsou věnované ovoci, zelenině, houbám, koření, léčivým bylinám a jejich zpracování.

Holky, ať vám to pořád tak báječně píše, protože s vašimi knihami se člověk nenudí. Otázka na tělo: „A co bude příště?“

Každá hostina má svůj konec a tak se chystám na cestu přes půl republiky domů. Od Dáši dostávám na cestu pár chutných zbytků (Foie Gras, k tomu pěkný kus Olivového chlebíčku), na památku domácí vinný ocet a vezu si plnou hlavu zážitků a nějaké to kilo navíc k tomu :-) Dávám holkám slib, že si to rozhodně nenechám pro sebe a můžou se těšit na nějakou pěknou reportáž. Od té doby uteklo celkem dost vody, odkvetly jarní kytky, léto se opřelo celou svou silou do sladké úrody našich zahrad, tráva vadne, padá barevné listí ze stromů a se svou železnou pravidelností přilétl čas dlouhých chladných večerů a sychravý podzim. Možná je to přesně ta doba, kdy je poslední šance otevřít vrátka do almary svých nesplněných slibů a pokusit se ještě něco málo z toho splnit.

Tam, kde se vaří poctivá domácí kuchyně, nechybí pořádné nádobí. Pro francouzskou kuchyni je téměř nepostradatelný velký litinový hrnec s pořádně těžkou poklicí.

Nejroztomilejší součástí Dášiny servírovací výbavy byla jednoznačně v mých očích polévková mísa, co už hodně pamatuje,ale patina starých časů jí sluší. Kdyby taková mísa mohla vyprávět, byl by z toho kuchařský román století ;-)

Má někdo doma zrovna tak krásnou polévkovou mísu? Pojďte si tady udělat takovou malou hitparádu mís na polévku! Stačí vyfotit a poslat na adresu info@gurmanka.cz K tomu mi napište, jakou polévku v míse servírujete nejčastěji :-) Sama jeden soutěžní vzorek taky přihlašuji, ale obávám se, že ta Dášina mísa je velmi silný favorit. Aby celá soutěž byla regulérní, hlasovat se bude anketou, tzn. hodnotit mohou i ti, kteří žádnou soutěžní fotografii nepošlou ;-) Jen co se sejde nějaký materiál, připravím článek na téma, „Čí polévková mísa je nejkrásnější?“ … hladovému je fuk, jak taková mísa vypadá … jde o to, zda je plná horké polévky … nejlépe chutná horká polévka právě na podzim. Těším se na vaše exempláře ;-)