Halušky z východu, aneb fenomén zvaný Italky z čR a SR

Tak tady okusuju tužku, přemýšlím nad článkem, o který jste mě poprosila, paní Šarko, a uvědomuju si, že hodit myšlenky na papír není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

První, co mě napadá, je Menšíkova věta: babička šedší z lesa, roští nesavše…..

Tak jen doufám, že neshořím na přechodnících a začnu pojmenováním Halušky z východu, kterým bych nazvala i celý članek. Tak výstižný a zároveň vtipný překlad italského “una bella gnocca dell´Est”, jsem už dlouho neslyšela. V podstatě se jedná o všechny pěkné ženy z bývalého východního bloku. Ovšem už dávno to nejsou jen blond vlasy, co Italy na nás přitahuje. Jak mi vysvětlil můj muž, fyzické kouzlo je umocněno v jemných a něžných rysech obličeje, širokých lícních kostech,v krásných očích a úsměvu, který dokážeme oplatit. Říka: “ Siete di classe! Váš pohled je přímý a neuhýbá a váš úsměv má 1000 voltů. To je tak silný zásah elektrickým proudem, že to člověka poznamená na celý život….” Mám-li být upřímná, já totéž mohu říct o Italech.

“Italky” z České a Slovenské republiky

O tom, jak na Facebooku vznikly Italky z ČR a SR, se už mnohokrát psalo na několika internetových serverech a v českých, slovenských i italských novinách, takže bych nerada unavovala čtenáře Gurmánky dlouhými výklady v předvánočním čase, zvlašť když je asi bude nejvíc zajímat, jak se česká a slovenská žena vypořádala s italskými vánočními zvyklostmi.

Takže jen v krátkosti, abych nás představila:

Italky z ČR a SR je skupina dívek a žen z České a Slovenské republiky, které žijí na Apeninském poloostrově a které okouzlila nejen jeho krása, ale i vášeň a šarm italských mužů, pro které opustily českou kotlinu a vydaly se do neznámých a neprobádaných krajin.

A protože v cizí zemi se snad každému posteskne po své vlasti, vzniklo v březnu tohoto roku na Facebooku takové malé virtuální Česko-Slovensko. Ano Česko-Slovensko! Uvědomujete si tu krásu a ten silný dopad toho, že jsme se toužily opět spojit v jeden celek? Mohly jsme stvořit skupinu Češek nebo skupinu Slovenek a nikomu by to nepřišlo divné. Ale my jsme prostě chtěly být zase spolu. Paradoxně si říkáme Italky, ale má to svou logiku. Za prvé fakt, že žijeme v Itálii, za druhé slovo Italky zní i Italům libozvučně a za třetí, když useknete písmenko I, zůstane vám talky, což v angličtině znamená ukecaný, povídavý, a to přesně odpovídá charakteru našeho internetového fóra.

Zakladatelkou skupiny je paní Monika Skokanová, původem z Bašky u Frýdku-Místku (obě dvě jsme z toho “razoviteho” regionu), která v současné době žije v italském Bergamu. Skupina má nyní již více než 1500 členek a stále přibývají další.

“Ve skupině to bzučí jako ve včelím úlu každý den od rána do pozdní noci. Řešíme věci vážné i běžné, radíme se navzájem jak naučit děti dvojjazyčnosti, jak bojovat s místní byrokracií, posíláme si odkazy s nabídkami zaměstnání, vyměňujeme si recepty…..a zároveň oprašujeme češtinu a slovenštinu. V podstatě jsme jen jedna skupina českých a slovenských dívek a žen, každá se svými radostmi a starostmi, ale podařilo se nám spojit něco, co politici kdysi rozdělili:Česko a Slovensko je tu zase jeden celek” (Monika Skokanová)

Jak plynul čas, Italky nezahálely a díky Monice Skokanové a jejímu zaměstnavateli – reklamní firmě Promofacile v Bergamu, vznikly webové stránky www.italky.it. Cílem těchto stránek je vytvořit prostor pro setkání, který bude sloužit nejen k výměně

informací a různých názorů, ale zároveň i ke shromáždění zkušeností, které každý z krajanů musel překonat během svého začleňování se do italské společnosti. Prostor dostanou i sponzoři a všichni, pro které tato skupina může být něčím zajímavá. Registrovat se může prakticky každý.

Monika Skokanová pak využila faktu, že pracuje pro reklamní firmu a protože je to holka šikovná, vytvořila gadget reklamních předmětů. K dispozici je zatím tričko, hrneček na právé české kafe, placka a plyšová hračka. To všechno s logem Italek.

Setkani allà Bravčo-gnocchi-zelo

Tímhle tajným kódem jsme pojmenovaly historicky první setkání Češek a Slovenek na Celoitalském srazu, který se uskutečnil v září 2011 v Montecatini Terme, v toskánských lázních nedaleko Florencie.

Montecatini terme bylo zvoleno z několika důvodů:

Zaprvé kvůli své strategické pozici a dostupnosti z převážné většiny Itálie, za druhé proto, aby se tato nádherná část Toskánska dostala do širšího povědomí lidí a v neposlední řadě proto, že já jsem byla v té době jediná “šílená”, kdo se ujal organizace, protože v tomto nádherném kousku Itálie bydlím. Celému podniku byla rovněž udělena záštita Velvyslanectví České republiky i Slovenské republiky v Římě.

Některé krajanky přijely i se svými partnery, a to z daleka, ze severu i jihu Itálie. Nejprve proběhlo společné seznámení v hotelové zahradě při stolcích se sektem a předkrmy a po bohaté večeři v typickém toskánském stylu se odehrála tombola – hlavní cenou byl diamant v ceně zhruba 10.000 Kč. Výtěžek byl určen na dobročinnou akci pro psí útulek Progetto Virginia, kde jako dobrovolnice působí jedna ze členek skupiny Blanka Lupinkova. Během večera se rovněž od zúčastněných vybraly tašky s dětským oblečením a hračkami, které další ze členek, Simona Kubíková, nechala odvezt na Ukrajinu do dětského domova.

To, že jsme se mohly osobně poznat, pobavit se a podělit se o své starosti i trápení s někým, kdo přesně ví, jak se cítíme a co prožíváme, však bylo největším přínosem celé akce.

Království za krajíc českého chleba

“Italská kuchyně je považována za jednu z nejlepších a nejzdravějších na světě…..” s tím se nedá než souhlasit, nicméně mi není jasné, jak je možné, že jsem tady za ty 2 roky přibrala 10kg ??

Ale to nebude tak těžké rozluštit. Italská kuchyně je totiž tak dobrá a rozmanitá, že prostě chcete ochutnat všechno. A pokud antipasto, primo a secondo zapíjíte výborným italským vínem, navrch si dáte desert a dorazíte to sladkou kávou a limoncellem, tak kila jenom letí nahoru. Navíc, večeřet ve 22,00 tady není žádnou výjímkou, což je smrt pro můj metabolismus. Já jsem dokázala italskou kuchyni ocenit a v podstatě ta česká mi tu příliš nechybí. Jediná věc, po které téměř všechny vzdycháme, je český chleba. Co bychom kolikrát daly za krajíc tmavého nebo kmínového chleba. A nebo tvaroh (italská riccota nemá s tvarohem nic společného). Moje maminka, pocházející z venkova, mi na mé nářky odpověděla: chleba si upeč a tvaroh si udělej z mléka. Ach jo mami. Představa, že ve svých 40 letech odjíždím do Itálie péct chleba, dělat tvaroh a ztloukat máslo, mě zrovna nenadchla. Tak tady všechny hledáme alternativní řešení a s povděkem se obracíme na německé obchodní řetezce, které nám umožňují koupit si některé produkty, na které jsme byly doma zvyklé. Např. Nakládané okurky, kyselé zelí, zakysaná smetana a jiné. Ale jinak je běžné, že si řadu českých výrobků vozíme z domu (všichni téměř povinně polohrubou mouku nebo uzené maso, holky ze Slovenska brynzu a klobásy), protože pokud chceme našim italským rodinám uvařit po česku či po slovensku, s náhražkama to nikdy není ono. Do guláše prostě nemůžete narvat olivový olej.

Ježíšku panáčku

S přicházejícím adventem se nás všech začíná zmocňovat stesk po domově, po našich českých a slovenských Vánocích, po starých křesťansko-pohanských tradicích, na které si u nás tolik potrpíme. V Itálii totiž nic takového nezažijete. Vánoční stromeček se tady sice zdobí už na první adventní neděli, ale 24. prosince je ještě pracovní den. Naši manželé přicházejí domů po poledni nebo v podvečer a vánoční menu se skládá z převážně rybích chodů, které běžně jíme po celý rok. Nečekejte ale žádné jednotné celonárodní menu jako je tomu u nás. Na večeři se sejde celá rodina a čekání na půlnoc tady tráví jídlem, hraním karet nebo louskáním ořechů či kaštanů. Čím víc na jih Itálie, tím větší štědrovečerní stůl budete potřebovat, protože tam se na cenone schází obrovské množství lidi. Stoly jsou přeplněné k prasknutí a najdete na nich spousty různého jídla. Jako antipasto například salát z plodů moře (chobotnice, mušle, slavky, krevety) na studený či teplý způsob, nebo koktejl z krevet na salátovém lůžku. Jako primo bývají obvyklé spaghetti alle vongole či spaghetti allo scoglio (špagety s mušlemi či jinými mořskými příšerkami, které najdete na útesu), jinde třeba jen brodo con raviolli, což je silný hovězí vývar s těstovinami plněnými masem. Jako secondo pak mužete očekávat pečenou mořskou rybu (pražma, mečoun, branzino či kambala, mnohdy pečené spolu se zeleninou a brambory), smaženou zeleninu ve vaječném těstíčku či smažené kroužky ze sepie, chobotnice nebo malé rybičky zvané acciughe, a k tomu nikdy nesmí chybět všudypřítomný bílý chléb. Na závěr pak dostanete velký kus nedobré a kvasnicemi vyhnané bábovky, kterou v Itálii nazývají Panettone, a která je zde tradičním vánočním symbolem, podobně jako u nás vánoční cukroví.

Jídlo samo o sobě je výborné, jenže řada z nás takové menu připravuje na bežnou letní večeři a vánoční večer pak postrádá jakékoliv kouzlo výjímečnosti. Nerozněžní vás koledy ani pohádky v televizi. Pod talířem nenajdete šupiny, ani vám nikdo nerozkroji jablko, nehodí botou a ani to zlaté prasátko se tady nevyskytuje. Když odbije půlnoc, všichni se zvedají od stolů a odcházejí na půlnoční mši. Dárky přinese Babbo Natale až 25. prosince ráno.

Jaké si to uděláš, takové to máš

Ty šťastnější z nás odjíždějí samy či s rodinami užít si kouzla Vánoc do Česka či na Slovensko, ale většina zůstává v Itálii, a tak neustále vymýšlí, jak vylepšit a ozvláštnit ty italské vánoce a jak do nich vnést kousek sebe. Hodně záleží na tom, jakým způsobem se každá z nás dokázala prosadit a jakou pozici si v italské rodině vybudovala. Takže jednoduše řečeno: jaké si to uděláš, takové to máš. Některé se snažíme zkombinovat českou či slovenskou vánoční tabuli s tou italskou, abychom diplomaticky uspokojily všechny chutě, jiné zase striktně dodržují tradici a jejich italští partneři to přijímají s uspokojenim. Jedno je ale jasné nám všem – to, že kapra na italském vánočním stole mít nebudeme. Není totiž téměř nikde k sehnání. Navíc Italové sladkovodní ryby jedí málo a kapr je pro jejich chuťové pohárky velmi podřadný tvor, kterého nejedí prakticky vůbec. Můj muž by ho ani neochutnal.

Takže česko-italský vánoční stůl může vypadat třeba takto:

Jako předkrm crostini fegatini (opečené topinky z bílého chleba s játrovou pomazánkou), hrachová polévka nebo i rybí, většinou z plodů moře či rybího filé, fritto misto (smažená zelenina-všechny možné druhy a smažené mořské potvory), mnohde nechybí bramborový salát a smažená ryba, jinde zase třeba upečou v troubě královské krevety na olivovém oleji s petrželkou a jako přílohu krokety,které jsou však určeny především dětem. Bramborový salát většinou Italům chutná, jen se vždycky trochu naježíme, když říkají, že je moc dobrá ta insalata russa …grrrr J

Pokud je paní domu Slovenka, tak nechybí kapustnica s houbama, kyselou kapustou, maďarskou klobásou (ingredience se zavčas dopraví ze Slovenska), dále klasický bramborový salát, smažená ryba (mořská, ne sladkovodní) a jako dezert cukroví, které má každá z nás už dopředu napečeno, spousta ovoce, pečené kaštany a různé druhy ořechů.

Po štědrovečerní večeři zazvoní zvoneček (dovoz z domova), jde se ke stromečku a rozbalují se dárky. Na tuhle tradici si žádná z nás nenechá sáhnout. To platí především v rodinách, kde jsou děti. A půlnoční mše je pro všechny velmi příjemnou záležitostí, která pohladí ducha a rozehřeje lidská srdce. Mnohdy rozehřeje i těla, protože farář má připravený malý bufet s vínem a Panettone.

Druhý den je ve znamení rodinného oběda u příbuzných, který opět trvá do večera. Vaří tchýně a na menu o deseti chodech si dá patřičně záležet. Děti si znovu rozbalí dárky, které je čekají tentokrat u prarodičů a jsou maximálně spokojené.

Přesto všechno nás stesk po pravých Vánocích, těch našich, neopouští. Každá z nás si v sobě nese spousty vzpomínek na teplou maminčinu náruč, kouzlo vyhřátého a voňavého domova či procházek venku, kdy pod nohama křupe sníh a tváře vám zčervenají mrazem.

Zuzana Mihulková je ohnivá žena v nejlepším věku, s obrovským množstvím energie a nezvladatelné touze po životě.

Rodačka z Ostravy, na kterou nedá dopustit, ale přesto z ní celý život utíká, učinila ve věku 40 let zásadní rozhodnutí a kompletně změnila svůj život. Před 2 lety se odstěhovala do italského Toskánska za mužem svého srdce a znovu od začátku začíná budovat nový život. Pohybuje se v oblasti cestovního ruchu, spolupracuje s cestovními kancelářemi a s hotely v místě svého nového bydliště, pracuje jako průvodkyně a delegátka, chystá se na kurz akreditované průvodkyně po Florencii a její snahou je ukázat a představit krásy Toskánska českému a slovenskému turistovi.

Zorganizovala historicky první Celoitalský sraz Češek a Slovenek žijících v Itálii a vrámci skupiny Italky z ČR a SR chystá ještě nejedno překvapení. Bližší informace o její propagaci Toskánska a o tom, co nabízí, se můžete dozvědět na jejich webových stránkach http://www.prima1vera.com/

Její motto je: Člověk dosáhne toho, co od sebe očekává

Po přečtení článku jsem se zamyslela nad tím, že mé Vánoce posledních let jsou vlastně velmi kosmopolitní. A jak je to u Vás doma? Je Váš vánoční stůl ryze českou záležitostí nebo se na něm míchají i sousední vlivy? Na mou vánoční tabuli se vejde vždycky i malý kousek Švýcarska a Itálie. I když se někdy u něj všichni nesejdeme, vždycky si své milé spřízněné duše připomenu alespoň kouskem něčeho tradičního, co symbolizuje Vánoce právě té země, ve které zrovna jsou.

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Pokud máte zájem nahlédnout do mé KUCHAŘSKÉ KNIHY nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Bývaly doby, kdy telecí maso na stole nudilo a šanci uspět s ním v kuchyni měla jen ta hospodyně, která na plotnu s kouskem masa položila i špetku své fantazie. Ta totiž dokázala jeho „údajně“ fádní chuť přestrojit pokaždé za něco  trochu jiného. Tu bylo zadělávané s hráškem, o nedělích se podávala studená telecí pečínka na sardeli, pak zase přišel na pořad dne telecí guláš se smetanou a oblíbená  telecí paprika s jemnými noky.

Dobu hojnosti telecího. naštěstí, já nepamatuji. Mě telecí maso neznudilo a v kuchyni ho nemám zase tak často, ale když už ta chvíle přijde, vzpomenu si na doby dávno minulé a mám chuť vylovit nějaký skvostný recept ze starých knih od M.D.Rettigové. Nechci nic moderního, toužím po trošce nostalgie. V tom zafungovala krásná náhoda a já našla černé trumpetky.

Stroček trubkovitý je podivná černá houba, která svým nálevkovitým kloboučkem trumpetu připomíná. Od pohledu je to možná dosti podivná houba, ale své kvality vyjeví až v kuchyni. Její vůně a temná barva ji předurčily k tomu, aby dominovala ve vánočním pokrmu zvaném „černý kuba“. Žádná jiná houba totiž není černější než tenhle čertovsky navoněný a pekelně dobrý stroček. Učiněný kulinární poklad!

Jeho chuť jsem si ihned vyjevila při vzpomínce na babiččinu kuchyni. Kdyby moje babička měla telecí maso a černé trumpetky, netrvalo by dlouho a všechno by se potkalo v jednom hrnci. Protože máslo a telecí se má rádo, osmažila by jemně nasekanou cibulku v kastrolku a nechala ji jen malinko zezlátnout. Pak by přidala na kostky nakrájené telecí maso, zlehýnka posolila, orestovala, přidala omyté a na větší kousky natrhané stročky (říkala jsem jim kominíčci), určitě i malou špetičku kmínu, podlila vývarem, přikryla poklicí a zvolna nechala na kamnech provonět setnici vonnými parami, ze kterých uměla vyčarovat vždyckou kousek obyčejného domácího štěstíčka a její plotna snad nikdy nebyla studená.

Kdyby bylo stročků ještě o trošku víc, což nebývalo nikdy vyloučené, vařila se souběžně i hustá bramboračka. S naprostou jistotou vím, že by k dušenému telecímu byla i dušená rýže. Tu dělávala babička ve dvířkách bílých kachlových kamen. Zrnka rýže propláchla, nasypala do malého kastrolku a přelila vodou, která rýži přesahovala tak o dva dědovo prsty. Osolit, přidat oloupanou půlku cibulky vyšperkované dvěma kousky zapíchnutých hřebíčků a kastrůlek s pokličkou poslala do tepla rozehřátých kamen. Rýže se dusila tak dlouho, dokud se voda pěkně nevydusila. To bývalo něco přes půl hodinky.

Telecí maso se stročky už mocně voní na mé plotně, rýže je v elektrické troubě pod pokličkou už ve finální fázi, kdy si žádá vysvobození a já mohu pomalu prostírat na stůl. Ať se to někomu líbí nebo ne, v tomto případě si telecí žádá mírného zahuštění klasickým způsobem, protože babičky to tenkrát nešidily :-) Malinko hladké mouky odsypávám do hrnečku, zalévám troškou studené vody a beru starou kvedlačku, kterou jsem ze spodního šuplíku už hodně dlouho nevytáhla. Dobře rozmíchanou mouku s vodou vlijeme k telecímu dušenému masu a za občasného míchání pěkně provaříme. 12 minut stačí k tomu, aby mouka „nepadala“ na jazyk, jak říkávala moje babi.

Teď když je hotovo a všechno to krásně voní, nadešel hlavní okamžik, kdy bych to celé mohla pěkně zvorat. Jdu hledat starý tlustý porcelánový talíř. Jestli si dobře pamatuji, v babiččině kuchyni se prostíralo na kanafáskový ubrus s kostičkami. Rozhodně nemůže chybět dnešními profesionály z kuchyní vystrnaděná petrželka kudrnka. Proč ji pořád pěstuji? Asi z nostalgie a do polévky :-)

Mohlo by to tak být, babi? Snad jsem nevynechala něco důležitého, ale kdyby třeba jo, tak stejně to bylo móóóc fajnové a telecí v této jednoduché úpravě nestačilo nudit ani chviličku.  

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Clafoutis, moučník lehoučký jako pírko

 Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome … z cd přehrávače zní mocná síla šansonu v hrdle drobné ženy, přezdívané Vrabčák. To mě inspirovalo! Kdyby tomu tak nebylo, mohla jsem péct úplně obyčejnou třešňovou bublaninu. Zastínil ji clafoutis – lehoučký jako vrabčí pírko …

Tento šlechtic mezi moučníky pochází z francouzského Limousin. Je tak dobrý, že byl předurčen k tomu, aby práh limousinských kuchyní přeskočil, zamořil celou Francii a troufale opustil francouzské hranice na všech stranách a přesunul se do všech koutů světa, kde se daří třešním. Je mu ke cti, že se v něm nevyskytuje téměř žádný tuk. Jestli tam nějaký je, tak jenom na vymazání zapékací formy a na zjemnění tak 1 lžíce rozpuštěného másla. Clafoutis je nákyp lehoučký jako pírko, ten se nemusí ani kousat.  V originální verzi se připravuje z nevypeckovaných třešní.

Když ale jinak nedáte a třešně pečlivě vypeckujete, můžete ho rovnou polykat. Ale tím se zase ošidíte o rozkošnou chvilku, která je potřeba k tomu, aby se pěkně v ústech rozpouštěl a šťáva z horkých třešní oblažila vaše hrdlo. Pekla jsem ho z našich třešní, které přešly z barvy čerstvě okysličené krve do parádní hloubky červeně, až se mi zdají černé. Když jsou plody třešní pod napnutou červenou slupkou obtěžkané zralou šťavnatostí, jejich barva je symbolem vzrušení, touhy, výboje, teplé krve, lásky a erotiky, ohnivých rejdů a potěšení duše. To vše v jednom přírodním obalu, který můžete uchopit jen za tenkou stopku, protože pod neobratným stiskem prstů je zralá třešeň v tomto čase připravená k výbuchu sladkých šťáv.

To všechno v sobě ukrývá další z francouzských šarmantních skvostů moučníkové kuchyně. Upečte ho! Rázem jste bohyně. A jste v tom nevinně, čarují za vás zralé třešně. Plný koš mi jich načesal a postavil do kuchyně ten, pro kterého tak často vařím a peču ráda a s láskou ;-) On totiž nikdy nezapomene pochválit, tak už kvůli té pochvale … Proč ale začínat u třešňového moučníku se šansonem? Možná proto, že šanson je hudba nejblíž duši. A zrovna tak to mám s tímhle třešňovým moučníkem.

 Clafoutis – recept

• 400 g třešní, ale mohou být višně (originál velí nepeckovat, ale někdy to obejdu a předem řádně vypeckuji) – mám důvod vzít do ruky svůj „retro“ odpeckovač
• 3 lžíce alkoholu /třešňová pálenka, griotka, koňak, rum či něco jiného/ jsem pro ohnivou vodu z třešní – to když jsem na švýcarské straně, rozhodně nepřemýšlím a sáhnu po věhlasné třešňové pálence z Basileje
• 1 lžíce krystalového cukru
• 100 ml mléka
• 150 ml smetany
• 4 vejce
• 1 lžíce rozpuštěného másla
• 100 g moučkového cukru
• 250 g hladké mouky
• plátek másla na vymazání zapékací nádoby
• krystalový cukr na vysypání

Třešně pokapeme alkoholem a necháme v chladu odstát, aby se pěkně napily. Svaříme 100 ml mléka se 150 ml smetany. V misce prošleháme vejce s moučkovým cukrem a přidáme mouku.  Nyní přilijeme do prošlehaných vajec s moukou i vlažné mléko, vymícháme do hladka se lžící rozpuštěného másla a přikryjeme utěrkou. Necháme 30 minut stát.

Vymažeme zapékací misku máslem a vysypeme krystalovým cukrem. Třešně rozložíme na dno nádoby a zalijeme připraveným těstem. V rozpálené troubě na 180 °C pečeme cca 45 minut. Až povrch zezlátne je hotovo. Upečený clafoutis pocukrujeme jemným moučkovým cukrem a podáváme jen tak, rozmařilcům třeba s kopečkem šlehačky, ale musí to být co nejrychleji, aby nevychladnul.

Třešně můžeme použít jak čerstvé (jsou nejlepší), tak i kompotované (ovšem dobře odkapané). Podle okolností výběr ovoce rozšíříme o višně, meruňky nebo borůvky, maliny atd.  Až se léto přehoupne do fáze babího období, bude po sluncem vonícím čerstvém ovoci veta. Co třeba jablečné kostičky a rozinky namočené v rumu? Nebo krásně zralé švestky? Vždyť clafoutis je ve své podstatě naše oblíbená bublanina, jen ten jeho název mi zní trochu poetičtěji. Ale tak je to ve Francii se vším. Umí žít a radovat se z maličkostí, proto si každý malý dezertík povýšily na cukrářské veledílo a svět jim to věří! Dají tomu navíc tu špetku francouzského šarmu a zrnko koketérie. A to nikdo jiný tak dobře nesvede.  Než odstraníte všechny pecky z upečeného třešňového clafoutisu, musí se nutně každá dostat z pusy ven, zabere to trochu času. Představte si, že s každým cinknutím pecky o porcelánový talířek rušíte ticho poklidné kavárny a stáváte se nepřehlédnutelnou narušitelkou. A Francouzka by si na tento okamžik oblékla nesmrtelný chanelovský chic kostýmek (v Londýně je móda povinností, v Paříži potěšením) a rty přetřela rtěnkou v barvě zralých třešní. Díky rafinovaně nenápadné vyzývavosti je víc než jasné, že by se za nenápadné pomoci clafoutisu mohla klidně i neplánovaně seznámit. Možná proto francouzské ženy lpí na tradičním postupu přípravy a radí, třešně předem pecky nezbavovat! Já už na to celé francouzské kouzlo přišla ;-) Úspěch svádění nespočívá v ničem jiném než v tom, naučit se zaujmout. Milé dámy, ve světě, kde je mužů mnohem méně než žen, je pravděpodobné, že každý vhodný protějšek už je obsazen a střežen :-) Zaujmout je ten největší kumšt! Pecky se nedají vyplivnou bez toho, aby se při tom krásně nešpulily rty. Toho si nejde nevšimnout. Mon Dieu!

Pro kouzlo okamžiku si k moučníkovému čarování pustím Edith Piaf. Nikdo menší než královna šansonu to pro tuhle slavnostní chvilku nemůže být. 

„Budu zpívat tak hlasitě, že mě uslyší celá Paříž; až na vrcholku Eiffelovy věže budou lidé otvírat okna a poslouchat.“

Edith Piaf a Kolo štěstí

Edith Piaf (1915-1963), drobounká žena z komediantské rodiny s nezaměnitelným hlasem, přezdívaná Vrabčák, se z pouliční zpěvačky stala světově proslulou šansoniérkou. Svou trnitou cestu, která ji z ulice přivedla až do přeplněných sálů, líčí v knize vzpomínek Kolo štěstí (poprvé vyšla v roce 1958). Jenže talent, silná vůle a píle k úspěchu nestačí… musíte mít i trochu štěstí, o tom je Edith Piaf hluboce přesvědčena. A čtenář možná při četbě jejích vzpomínek usoudí, že tyto hodnoty v jejím případě platí v obráceném pořadí … Tu kniha jsem četla ve svých nedospělých šestnácti letech a byla jsem jí okouzlena. Nedávno jsem jsem měla trochu štěstí a dostala ji do své knihovny :-) Oslavím to tím, že si ji přečtu znovu. Dnes pochopím i nejdelší souvětí schovaná mezi řádky.

Tato autobiografie vznikla díky spolupráci s novinářem Louisem- René Dauvenem, který pracoval pro Radio-Cité a La Vie Parisienne. Poprvé vyšla v roce 1958 v Ženevě s předmluvou Jeana Cocteaua.

Milord

 (přejít na píseň)

Poběžte, Vašnosto,
ke stolu sedněte,
venku je lezavo,
tady mám příjemně.
Jak doma, Vašnosto
Věci si složte tak:
Duši mně do srdce
A kabát na věšák
Já vás znám, Vašnosto,
a lépe, než vy mě
tu holku z přístavu
co klečí ve stíně…
Včera, když poprvé
Jste prošel kolem nás
bez pýchy byl váš hlas
Ach! Vy jste byl nebe:
Váš šátek z hedvábí
z ramenou vlající
Hold vám a herectví
to krále pobaví!
Kráčel jste vítězně
za ruku se slečnou
Probůh!… A dřív pěknou!
A prázdno je ve mně…

Poběžte, Vašnosto,
ke stolu sedněte,
venku je lezavo,
tady mám příjemně.
Jak doma, Vašnosto
Věci si složte tak:
Duši mně do srdce
A kabát na věšák
Já vás znám, Vašnosto,
a lépe, než vy mě
tu holku z přístavu
co klečí ve stíně…

Stačí, když sem a tam,
plavidlo překrásné
které pak vše zhasne
dorazí do města…
A on si bral s sebou
svý oči něžnoučký
co jsou tak hloupoučký
a život sežerou
Lásku mám jen pro pláč
žití své taky tak
když celá se rozdáš
a přijde nic ti pak

Poběžte, Vašnosto,
se strachem chlapečka,
Jak doma, Vašnosto,
království nepočká:
Mám slzy, slz skvosty
a písně o lásce
písně pro Vašnosty
smolaře neštastné!
Tady jsem, Vašnosto
skryta vám doposud
Nač ten pláč, Vašnosto?
Já nelkám pro osud!

No tak, koukejte, Vašnosto!
Usmějte se na mě Vašnosto!
ale prosímvás, snažte se trochu…
ano tak, to je ono!
Pojďte, úsměv Vašnosto!
Pojďte, zpívejte Vašnosto!
La-la-la..
…
Ale ano, tančete Vašnosto!
La-la-la…Bravo Vašnosto!
La-la-la…Znova Vašnosto!… La-la-la…

 Kdo si dnes vzpomene na legendární šansoniérku narozenou v Paříži roku 1915, vlastním jménem Édith Giovanna Gassion, která i sebebanálnější text vzala do úst a dokázala ho povýšit na božské umění? Když ji roku 1935 objevil na ulici majitel baru Louis Leplée a uvedl ji na scénu pod jménem Môme Piaf, ani on sám netušil, že se z nenápadné ženy v prostých černých šatech stane za pár chvil legenda toho největšího formátu. Zemřela v říjnu roku 1963, ale její poselství zamčené v šansonech nezemře nikdy. Proč hledat definici šansonu, šanson to je Edith Piaf.

Krásná Marion Cotillard pžed kamerou exceluje! Barva zralých třešní na rtech nesmí chybět.

 Režisér Olivier Dahan v životopisném filmu o Edith Piaf svěřil hlavní roli Marion Cotillard a její výkon se zařadil do kategorie „neskutečně dokonalých“, právem za tak bravurní převtělení se do složité osobnosti Edith Piaf, nemohla  hlavní představitelka, krásná Marion, získat nic jiného než Oscara. Bravo Marion Cotillard! Takový výkon se některým nepodaří ani 1x za život. A mimochodem, tento film byl z větší části natáčen v Česku. Jedno filmové sousto servíruji tady ještě před moučníkem.

Marion Cotillard

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome.

Třeba nefotíte a nestihnete nic uvařit…  Nevadí! Klidně nám nějaké své tipy na afrodiziakální pasti z kuchyně můžete nechat v komentářích. Budu se moc těšit a přeji všem báječně prožité léto.

Soutěž byla ukončena, ale mimosoutěžní příspěvky v duchu samotného soutěžního zadání můžete poslat i nyní. Děkuji všem zúčastněným, gratulace třem výhercům (rozhodla o nich přímo autorka knihy).

Mám tip na další knihu, do které se můžete s chutí zakousnout a spolykat 224 chutných stran.

Zúčastnit se oslavy jídla a přátelství v kurzu vaření u Lilian a nemuset kvůli tomu vůbec nikam běhat a zůstat si pěkně v pohodlí domova… Pokud se vám taková představa líbí, tak na to stačí otevřít knihu s názvem Škola milostných chutí a ponořit se do děje. Rázem se zapíšete do kursu a za chvilku se stanete pravidelným návštěvníkem pondělní školy vaření v Lilianině pohodové restauraci. Vaření je spjato nejen s vůní a chutí, ale je v něm skryto mnohem víc magie, která umí vyprovokovat i k sebepoznání.

Erica Bauermeisterová (*1959) pochází z kalifornské Pasadeny. Vystudovala University of Washington, kde později učila literaturu a psaní. Její první román Škola milostných chutí (The School of Essentials Ingredients, 2009) se dočkal mimořádného čtenářského ohlasu a byl přeložen do devatenácti jazyků.

Máte chuť si knihu objenat? Doporučuji. Jemná a něžná oslava jídla a přátelství je četba vhodná na letošní léto. Magie přípravy jídla navodí příjemné pocity a probudí vášeň a chuť k novým kuchařským objevům.

Existuje někde to správné místo pro lásku?

Určitě je to téma do pranice. Které z měst je městem pro lásku? Mohla by to být smyslná Paříž. Určitě to musí být Paříž! Nebo snad továrna na sňatky zvaná Las Vegas? Ne. Já to vím bezpečně. Místem pro lásku je Řím. Amor si právě tohle město určil za svou trvalou adresu. ROMA (čti pozpátku)  je to nejlepší místo pro Amora :-) A nikdo mi to nevymluví.

Jak to asi může dopadnout, když  Ital z Říma potká pěknou holku, co má blond vlasy a její pleť připomíná mozzarellu? Říkám si, že všichni Italové jsou vyslanci Amora a dokáží nám holkám pořádně zamotat hlavu. Ti z Říma to možná mají přímo v popisu práce. Jsou vyzbrojeni pohledem tmavých očí, který nikdy nemine cíl. Je jako přesně namířený šíp s ostrou špičkou, co se snadno zabodne do srdce.

Netrvá to dlouho a z jeho úst zazní věta: “Sono innamoratissimo di te. Jsem do tebe zamilovaný až po uši.“ Pokud jste romantička a máte chuť na příjemné čtení o lásce, milujete Itálii a nedržíte zrovna dietu, přijde vám vhod nová kniha z nakladatelství motto z edice – příběhy psané s chutí – Říkal jsi ti amo. O svém životě se rozepsala Eva Rýznerová. Dozvíte se, jak italsky zanadávat, jak vyznat lásku, jak uvařit špagety al dente, jak žít la dolce vita a ovládnout umění mangiare bene. Její kniha je takový velmi příjemný česko-italský a italsko-český slovníček lásky protkaný originálními italskými recepty, kořeněnými láskou a drobnými pikantnostmi. Při čtení její knihy dostanete chuť … se zamilovat. Jídlo je láska a láska je jídlo :-)

Complimenti pro autorku!

Seznamte se s blogem, který Eva Rýznerová (nejen) pro své potěšení založila. Já tam chodím moc ráda ;-)

Už se moc těším, až se zakousnu do podmanivého vyprávění o lásce k Itálii. Možná mě to při svých letošních plánech do prosluněné Itálie zase svede. Ono to není ani nic těžkého. Loni jsem prožila románek s Ligurií, letos bych si ráda zaflirtovala s Toskánskem. Evina knížka mě k tomu dá určitě dalších deset důvodů, proč to nemám odkládat.

A co vy? Neplánujete nějaké italské dobrodružství? :-)

Hlavně žádnou novou kuchařku, prosím! Pokud je chuť na notně stimulící „Love food“ s kriminální zápletkou a zvládnete i sousto v podobě úžasné molekulární kuchyně, je to román pro vás. Četba exotická, erotická, tajemná, trochu krimi a přece o dobrém jídle. Kuchař od Martina Sutera.   

Román možná nepřečtete jedním dechem, ale na jedno polknutí určitě ano! Martin Suter má rád tajemství, a jeho příběhy takové jsou. Suterův „Kuchař“ je velmi tajemný. Říká se, že má něco společného s Jean-Baptistou Grenouillem, ze skandálního Süskindova románu Parfém.   

rozhovor s autorem knihy - četba z knihy   

Jak kniha vznikla? Původně hlavní románovou postavou měl být někdo opředený velkou magickou silou. První řádky knihy byly napsány v momentě, kdy autor zasadil sazeničky kari dovezené ze Srí Lanky … Otevřela se spojitost magična molekulární gastronomie a moudrosti ajúrvédské kuchyně. O tom všem je nový román Kuchař.   

Tohle zajímavé literární sousto švýcarského autora Martina Sutera s jasným názvem „Kuchař“ nezastírá, že čtenáře ponoří do světa gastronomie, ale všechno je trochu jinak, než by se dalo čekat. Román popisuje prostředí luxusní švýcarské restaurace v Curychu, kam se dostane tamilský kuchař Maravan. Jeho nápadité kreace začne  ‚maître’ drze vydávat za své. Později Maravan zakládá načerno se svou kolegyní „Love Food“, cateringový servis se specializací na sexuálně stimulující kulinární pokrmy kořeněné afrodiziaky pro movitou klientelu. Kniha je plná kouzel, tajemství chuti a nechybí v ní vášeň, láska ani kriminální zápletka.   

Maravanovy recepty jsou odvážné kreace inspirované molekulární kuchyní. Kuličky espumy se převalují v dusíkové lázni, padají mezi šafránové textury, ohřáté ghí se natahuje do injekční stříkačky, v elektrické dýmce doutná moučka z bukového dřeva a rozněcuje fantazii lačného čtenáře….. Suter připravil na 240 stranách delikátní literární menu plné překvapivých zvratů opředených tajemstvím z říše vůně a chuti.   

Martin Suter, nedávno oslavil 62. narozeniny – začínal ve švýcarské Basileji, původně  v reklamce jako textař, ale brzy seděl v křesle kreativního ředitele. Přispíval do časopisů Geo, Folio a z pravidelných sloupků týdeníku Weltwoche, v roce 1994 vyšla kniha s názvem Business Class. Jako svobodný autor sepsal román o zkušenosti s konzumací psychidelických hub, kterému mu dal název podle slavného alba skupiny Pink Floyd „Odvrácená strana měsíce.“ Další román „Perfektní přítel“ vycházel z vlastní hořké zkušenosti s Alzheimerovou chorobou, kterou nabyl při péči o svého nemocného otce. Právě za tento román obdržel M. Suter cenu za nejlepší „Německou detektivku.“   

Martin Suter dnes žije na Ibize, miluje vaření, pěstuje vinnou révu, užívá stínu vlastních olivových hájů, rád pobývá v Guatemale a nepřestává psát.  

Účinky Love Food si vyzkoušejte na vlastní kůži a začtěte se do knihy ;-)

Proti jarní únavě jsou tu zelené křehké výhonky a klíčky. Stačí pravidelně vlhčit a do třech dnů se to na okenním parapetu svěže zazelená. Komu se nelení, tomu se zelení :-) Mám pro vás malou hádanku: Co jsem měla včera k večeři? Na první pohled je jasné, že jsem vůbec nic nevařila a kouzlo večeře jsem nechala na samotné přírodě. Partička přírodních produktů mi učarovala. Kdo se vyzná, pro toho nebude žádný rébus poznat co na fotografii vlastně je. Uhádnout název sýru není potřeba, ale olivoví fajnšmekři by se mohli hravě dovtípit, kde rostou tak prťavé olivy mimořádné kvality :-)

ROZLUŠTĚNÍ na sebe nenechalo dlouho čekat:

Jaké výhonky se nachází na fotografii?

Jedná se o mladé výhonky zeleného hrášku. Petrklíče a klíčky odemykají jaro :-)

Z čeho je vyrobena tmavá sýrová krusta?

Tento ovíněný sýr má na svědomí italský sýrař Beppino Occelli. Sýrové tělo vzniklo smícháním kozího a ovčího sýra, chuťovou eleganci mu propůjčuje krusta ze slupek červených hroznů a vína Barolo.

Kde jsou doma tyhle drobné olivy?

Jedná se o malou delikátní olivu z italské Ligurie – Taggiasche.

Včera jsem nevařila, ale dnes mám velké plány s obyčejným květákem :-) Ten mi k jaru prostě neodmyslitelně patří. Tři grácie jara: Smažený květák, nové brambory, okurkový salát. A maminčina domácí tatarka. Na tu nejde zapomenout. Když se na stole rozvonělo tohle obyčejné jídlo, hned jsem věděla … přišlo jaro. Do mé kuchyně chodí poslíček jara rovnou ze zahrady. První se ze zimního lenošení probudila na záhonku pažitka a vysoukala nad zem své jemné zelené vlásky. Konečně! Už jsem na ni čekala s nůžkami v ruce a provedla první bylinkový jarní sestřih.

V pátek mě navštívil první bílý chřest. Doputoval až z Alsaska, ale určitě mu to netrvalo moc dlouho, únavu jsem na něm neshledala. Skončil bez zbytečných odkladů rovnou v hrnci, protože to si čerstvý chřest zaslouží. A proti tradičním pravidlům si to na talíři nerozdal s holandskou omáčkou. Jasně, není dietní a na jaře všichni myslíme dietně :-) Původní záměr takový byl, ale … znáte kouzlo maltézské omáčky? Voní krásně pomerančem, ale je zrovna tak zákeřná, jako její holandská sestřička (?). Jedno jim ale vytknout nemohu. Omáčky jsou to chutí neodolatelné a tak trochu i bezohledné. Chtěla jsem tady vychvalovat zdravou sílu v zeleném klíčku a nechápu, kdo otevřel myšlenkám vrátka, že tady básním o  geniálně vydatných omáčkách, které sice žaludek potěší, ale postavě nepolichotí.

A za všechno může holandská omáčka! Tak už to na tom světě chodí. Rozkoš nebývá bez rizika, omáčka zase bez kalorií.

Hebká, krémově žlutá omáčka vyšlehaná ve vodní lázni, plná žloutků a másla, jemně dochucená pár kapkami citrónové šťávy a kořeněná solí a špetkou bílého pepře. Když k základní holandské omáčce přidáme nasekanou šalotku, estragon a kerblík, promění se v omáčku Béarnaise, která svádí k tomu, myslet si, že pochází odněkud ze švýcarského Bernu. To by byla chyba lávky, protože vznikla v regionu Béarn, který leží v bývalé provincii département v Pyrénées-Atlantiques, což je v jihozápadní Francii. Existuje variance na Béarnaiskou omáčku, které se říká Choron. Vykouzlíte ji velmi snadno. Stačí vypustit ze základní béarnaiské omáčky bylinky a přidat trochu tomatového pyré. Omáčka chytne barvu jako nebe plné červánků. Kápneme-li do holandské omáčky pár kapek pomeranče (toho krvavého) a špetku jemně nastrouhané pomerančové kůry, promění se v omáčku Maltézskou. Zjemněte holandskou omáčku šlehanou smetanou, odmění se vám další verzí omáčky, zvanou Mušelín. Holandská omáčka se mi jeví jako matka, co se jí za sukni drží kopa dětí. S celou svou rodinkou je připravena ochutit trochu té křehké jarní zeleniny a delikátně připraveného masa a zatížit nás sice pár kaloriemi navíc, ale poskytnout nám vřelou a všeobjímající náruč zaručené gurmánské rozkoše. Stahuji svou obžalobu a budu OMÁČKY – tekuté poklady - raději obhajovat. Každou omáčku je potřeba umět správně vyladit, jinak její chuť nebude harmonická. Jdu si ladit do kuchyně a vy se mějte pěkně a s dietami to zas tak moc nepřehánějte ;-)

Začínat s dietou na víkend je pošetilé. Tak až od pondělka. Tělo promine.

Co dobrého, jarně naladěného  jste si dali (dáte) vy?

recepty z Indie.

Michaela je Slovenka, žijící od roku 2002 v Indii, ve státě Andhra Pradesh. Velmi ráda vaří a vydala se po stopách klasických indických receptů. Mnoho jídel sama vymyslela a jako inspiraci pro ostatní je sepsala na své webové stránky. A to je ten důvod, proč není potřeba povídat nic víc. Nejkouzelnější bude to, když se na její stránky do daleké Indie přenesete a přivoníte k vlídně prostřenému blogu o dobrém jídle. Recepty z Idie.

Máte rádi indickou kuchyni a na co jste si už doma sami troufli? Já mám ve své knihovně jednu starší kuchařku od Vladimíra Miltnera – Indická kuchyně -  pár experimentů jsem s ní už podnikla. Navíc mám přítelkyni Michaelu K., která střídavě v Indii a zde v Čechách žije, tak ji mohu sem tam vyzpovídat a jít k ní domů ochutnat nějakou indickou dobrotu. Vegetariánskou! Michaela je vegetariánka. A v současné době mohu čerpat inspiraci od Michaely S., která o indické kuchyni ví opravdu hodně a umí o ní i poutavě psát.  V nedalekém Jindřichově Hradci existuje indická restaurace Charvi, kam občas zajdu. Kde jste ochutnali indickou kuchyni vy?

Na co vás mohu pozvat já?

• Mango Lassí – vynikající osvěžení, co zažene i hlad
• Vindaloo Curry – porce pekelně ostrého vzrušení