Na výlet jedeme do švýcarského Dornachu. Svačinu nechte doma, uděláme si Waldfest. Jen co mineme Basilej, vystupujeme. Dornach je v podstatě takové skvělé předměstí s velmi romantickými místy. Na výletě nemusí jít vždycky o nějaké chutné sousto, aby se kolem žaludku rozlil ten blažený pocit ukojených chutí. Něco malého mezi snídaní o obědem může mít klidně nula kalorií. Když mi všude kolem voní jaro, nasytím se i pohledem na stará známá místa, kde jsem se před časem procházela a nevnímala žádnou výjimečnost. Tentokrát mi rozkvetlé jaro tak krásně vonělo a modro-bíle kvetla i obloha. Na švýcarském výletě jsem potěšila oko i žaludek :-)

Jestli si se mnou dáte něco malého mezi snídaní a obědem, tak vás vytáhnu v této reportáži trochu ven :-) Na svačinu si někam zajdeme.

Letos poprvé jsem se přejedla absolutně čerstvého chřestu. Z pole na náš stůl měl opravdu kratičkou cestu. Jedla jsem ho s vařenou šunkou od kosti, s holandskou omáčkou, novými brambory a velkou hromadou salátu. Zapíjela speciálním chřestovým vínem a vedla debatu o tom, zda je chřest opravdu nejdokonalejší s tradiční holandskou omáčkou nebo je lepší s omáčkou bernskou? I když je „Béarnaise-Sauce“ dokonalá k Roastbeefu a masu všeobecně, k chřestu byla vynikající a hostitelům jsem musela dát za pravdu, že estragon ve spojení s jemně nasekanou šalotkou přivedl chutě chřestu zase na jinou kolej. V tomto článku jsem vás chtěla vzít na procházku po Dornachu, proto se zvedám od prostřeného stolu a vycházím z domu ven. Zdejší místo přímo souvisí s biodynamickým vínem a zemědělstvím vůbec. Náhodou jsem o tom psala před pár dny zde na webu, ale to jsem si ani neuvědomovala, jak moc souvisí právě město Dornach s tímto tématem. Souvisí s ním přímo zásadně :-)

Na první fotografii je Goetheanum ve švýcarském Dornachu. Goetheanum je obklopené množstvím staveb ve slohu antroposofické architektury.

V těsné blízkosti Goetheana se nachází tento zajímavý domek. Už jenom ta klikatá cestička mezi rozkvetlými pampeliškami stála za cvaktnutí fotoaparátu.

Připomíná mi svým originálním vzezřením styl katalánského architekta, který skončil velmi neromanticky. Přejela ho tramvaj.

Určitě tušíte, koho mám na mysli.

Od domku, který patří mezi nejzajímavější antroposofictické stavby v Dornachu, je krásně vidět na celé městečko a okolí. Kousek krásy kantonu Solothurn jako na dlani.

Anthroposofie přímo souvisí s dalšími nadstavbovými činnostmi, kam patří např. Waldorfské školství, Biodynamické zemědělství či Anthroposofická medicína.

V jarně naladěné přírodě to sluší i betonu :-)

Barevná krása luk kontrastuje s decentní šedí architektonického skvostu. K tomu není potřeba vůbec nic dodávat. Každý kousek louky tam kvete jinak, ale množství pampelišek se stará o to, aby žlutá barva byla v převaze.

Schody jsem nepočítala, ale bylo jich myslím opravdu dost. Goetheanum je posazené na kopečku a část Dornachu mu doslova leží u nohou. 

Rozhodně je to stavba nepřehlédnutelná ze všech světových stran. Nejhezčí je pod noční oblohou, když se topí v záři silných reflektorů a pod ním se  třpytí rozsvícená okna domků v okolí. Na vysoko položených místech v Dornachu nenajdete dům, který by neměl doslova velkoplošná okna. Nikdo se o ten unikátní pohled nechce nechat ošidit. V ceně pozemku si za něj platíte, tak proč to nevyužít. Úžasné jsou kaskádovité zahrady na několika úrovních, ale velikost pozemků se nedá s těmi našimi srovnat. Obzvláště s možnostmi na českém jihu, kde to znám :-) Většinou jsou nesrovnatelně menší.

Co vás napadne při pohledu na tuto prapodivnou stavbu?

I komín teplárny musí být v sousedství Goetheana výjimečný.

Louky v okolí jsou spásány stádem krav, což je pro mě takový typický švýcarský obrázek. Když sedíme v městečku Dornach večer v zahradě domu, určitě uším nikdy neunikne neutuchající cinkání obřích kravských zvonců. Krávy se pasou i tam, kde by je nikdo nečekal. S přimhouřením očí by se dalo říct, že tyhle jsou fialové Milce docela podobné i barvou :-)

Rovnou za zdí Goetheana jich bylo za nízkým plotem hned několik. Živé sekačky jsou ideálním pomocníkem a trávník ukusují pěkně nízko. Jedou na zelený pohon a ten je na jaře ve své šťavnatosti zárukou vysokých výkonů :-)

Na procházku jsem si vyrazila netradičně autem, neboť jsem měla i vzdálenější cíle. Cestou k autu mi sice přišlo líto, že jízdou na kole bych si jarní povětří užila daleko intenzivněji, ale …

V obchodě s knihami jsem opravdu netroškařila, ale jinak to ani nešlo!

… nemít v tu chvíli auto, nemohla bych za zastavit v obchodě pro své knižní poklady :-) Skoro jsem tu hromadu knih ani neunesla. Kulturní zážitek jednoho dne z minulého týdne jsem završila návštěvou jednoho netradičního knižního obchodu. Je plný úžasných knih, které nikdo nikdy a nikomu neprodává. Podle nepsaného pravidla je v obchodě kasička, do které za každý kus knihy stačí vhodit 3,- Fr. Pro tuhle atmosféru důvěry Švýcarsko miluji. Stačilo zalistovat jen jednou knihou, a dostavila se chuť – na něco typicky toskánského. V takové hromadě chutné literatury mohu listovat ještě hodně dlouho. Na každé straně bude číhat nějaké důmyslné vzrušení. Ďábelský dárek jsem si to dovezla domů :-) Možná proto jsem se pustila do rekonstrukce a modernizace své kuchyně. Před časem jsem se v článku „O nadívané dýni a okouzlení v oranžovém tónu“vyznala ke své lásce k optimistickým barvám a proto není divu, že v mé nové kuchyni bude převládat příjemná oranžová barva. Ta prý podporuje chuť k jídlu, do kuchyně jsem nemohla vybrat nic příhodnějšího. Jestli je to dobrá volba, to ukáže ručička osobní váhy :-) V kombinaci se světlými tóny dřeva a nevtíravou bílou barvou by z toho mohla vzniknout nejpříjemnější komnata z celého domu. Konkurenci může dělat jen doslova „sluníčkově rozjařená“ sauna a divoce rozkvetlá zahrada :-) Zatím to vypadá na víkend a celý příští týden plný prachu a domácího úklidu, ale co … Počasí je plné deště, přeháněk a jarních bouřek, tak si nemusím ani vyčítat, že z domu nevystrčím nos. Na výletě jsem si užila dost, mohu se vracet díky fotografiím do atmosféry dávno uplynulých včerejších dnů.

Vzpomenout třeba na to, jak jsem si zajela na stará známá místa, kde dříve rostl medvědí česnek. Byl tam! Sice už šel do květu, což je známka toho, že se mu mění chuť a není již pro kulinární radosti nejideálnějším společníkem, ale stihla jsem si ho ještě vychutnat v několika specialitách. Například čerstvé pesto. To jsem si koupila na váhu v jednom místním obchůdku. Jak jinak než „domácí“ od pani „domácí. Když si medvědí česnek nasekáte a zamrazíte, nemusí vám vadit, že jeho sezóna je poměrně krátká.

Bärlauchpesto mělo sílu medvědí (myšleno po jejich jarním probuzení a vydatném posilnění), ale ponechalo si jemnost chuti, pro kterou je medvědí česnek vyhledáván. V zahraničí je to tradiční zelená bylinka jara, se kterou se v kuchyni dá opravdu mistrovsky čarovat. U nás slaví renesanci a začínáme si ho všímat rok co rok víc a víc. Snad jednou bude jaro i na malém českém krámku „zelenější“ o tuhle bylinku.  V jedné malé hospůdce v Laufenu jsem ochutnala risotto s medvědím česnekem a bylo dokonalé. Měla jsem sto chutí koupit si i kousek „bërlauchové“ paštiky, ale po zážitku s risottem jsem to dočista vypustila z hlavy a soustředila se na příjemné pocity v žaludku :-) Kdybych šla pro paštiku, nedalo by mi to a nechala bych si zabalit i nějakou pěknou bërlauchovou klobásku. Všimli jste si jedné věci? Zatímco u nás se této zelené rostlince přezdívá medvědí česnek, v překladu z němčiny hovoříme o „medvědím pórku“.

U každé sebemenší polní cestičky kvetly kytky. Tyhle byly obzvláště k nepřehlédnutí.

Ve váze lačně pily vodu právě utržené tulipány a pár hodin na to už rozevíraly své barevné hlavičky jako sukýnky s rozparky a obnažovaly své pestíky. Tulipánové květy se k sobě nikdy moc netulí a jsou nejspokojenější, když se mohou pěkně vyklánět do všech stran. I když ve váze nikdy dlouho nevydrží, mám je ráda. Tulipánová pole jsou ve Švýcarsku blízko silnic skoro u každého městečka. U pole je kasička a za natrhanou kytici stačí vhodit drobný peníz. Taková polní samoobsluha má své kouzlo :-) Nepředstavitelné, že u nás by něco takového fungovalo. Okouzluje mě, že to ještě někde „mezi námi lidmi“ stále platí. Kdo si kytku utrhne, ten zaplatí :-) I v případě, že ho u toho nikdo nevidí ;-) Dokonalé!

Tulipány měly v domě převelikou konkurenci. Hostitelce Aleně v zimní zahradě kvetly snad všechny kaktusy, co tam měla. Hrály takovými barvami, že barevné tulipány se klidně mohly cítit v ohrožení a smutně věšet hlavy. Mám pocit, že kdyby se v Dornachu do země píchly hrábě, zazelenaly by se brzy taky :-) Vedle tradičních kytek a bylinek se tam daří i exotickým palmám. Když se daří kytkám, daří se i lidem. Tamní klima i mně svědčí ;-)

Mrtvý pultík tržnice používám jako malou návnadu pro ty, kteří si myslí, že jsem se na opravdovou tržnici nestihla podívat. Omyl! Tam jsem toho viděla opravdu hodně a měla jsem tam takový jeden pracovní úkol. Vyfotografovat všechny bylinky, které byly k mání. Chystala jsem do tisku povídání o bylinkách a tak se mi návštěva úžasné tržnice s velkou tradicí vážně náramně hodila. Sama jsem si domů nakoupila nějaké slaďoučké stevie a pár druhů tymiánu s různobarevnými lístky. Měla jsem zálusk na jedlé odrůdy muškátů, ale nějak jsem si pro ně nevybojovala v autě místo. Víno mělo tentokrát přednost! Já se svou hromadou knih jsem stihla udělat čáru přes rozpočet hned první den.

Obrázky z tržnice si schovám raději pro další příspěvek. Jen malou trošku už jsem stihla utrousit do článku o šťavnaté houbové omeletě s hermelínovým (camembertovým) krémem. Kdo si na článek klikne, ocitne se v nejvoňavějším houbovém stánku na basilejském náměstí. K tomu dostane kousek šťavnaté omeletky a zjistí, že úžasné a luxusní houbičky už rostou a smrže z Čech tam něco znamenají.

Nejkrásnější procházky Dornachem jsou kolem řeky Birs. Každá důstojná řeka si zaslouží svůj most. Ani v Dornachu nemohl chybět. Víte o tom, že existuje patron mostů? Není to nikdo jiný, než náš Jan Nepomucký. Krajana se zajímavým životním příběhem jsem nemohla přehlédnout.

Janu Nepomuckému byla zasvěcena i malá restaurace na místním náměstíčku (nese jméno Restaurant Nepomuk Schiff-Bar a sídlí na adrese Amthausstrasse 36, 4143 Dornach (viz odkaz Nepomuck) a protože vím, že se zde dělávalo vždy čerstvé Cordon bleu, zašla jsem se přesvědčit, kolik se toho za posledních pár let změnilo. Na talíři jídlo nevypadalo bůhvíjak reprezentativně, ale vidět naklepávat svůj čerstvý telecí plátek a slyšet jak zasyčel při vpuštění do pánve s přepuštěným máslem … to musí zvýšit apetit každému. Co na tom, že je jaro v plném proudu a Cordon bleu není zrovna žádná jarní hitovka do talíře. Ke Švýcarsku mi prostě ta jejich tradiční jídla patří a mám nutkání si je dát v každou roční dobu ;-)

Příjela jsem si Švýcarsko užít!

Víno, sýry, chřest, rösti, fondue, raclette, čokoládu, Basel, Dornach, staré přátele, pohostinnost, jarní náladu – toho všeho jsem měla dost a ještě jsem si velikou zásobu vezla do „zásoby“ domů :-) Článek měl být výlet do Dornachu, tak jsem vás záměrně netáhla do Basileje, ale stejně bych to ráda udělala. Tak třeba příště. Pokud se vám líbil houbový krámek na tržnici, mám takových specialitek mnohem víc. Ale nejprve musím doma dodělat tu rekonstrukci kuchyně, abych se na to mohlo lépe soustředit. Bez té malé domácí svačiny se špatně píše a u nás jsme již dva dny na studené stravě :-) – ještě že mohu žít z těch svých kalorických obrázků. Všem přeji dobrou chuť k nedělnímu obědu!

Nějak mi to nedá a mám pro Vás malou hádanku. Co dostanete, když si ve Švýcarsku objednáte „Waldfest“ ?

Rozřešení hádanky: Švýcarský Waldfest  je studený špekáček podávaný ve švýcarských výletních hospůdkách. Jedná se o vynikající oblíbenou uzeninu cervelas, a takový „Waldfest“ by měl být balíček se studeným špekáčkem, krajícem chleba a porcí hořčice + krabička zápalek k tomu. Výletník si v hospůdce nakoupí a na pěším turistickém výletě se může zastavit na místech, kde jsou malá odpočivadla s ohništěm a tam si svého buřtíka opeče :-) Ale musíte si uvědomit, že ten jejich Cervelas je něco jako náš špekáček v dobách své největší slávy. Voní masem! Na to český špekáček může jenom tiše vzpomínat :-( Kdy jste naposledy měli dobrý špekáček pečený na otevřeném ohni?

Gratuluji HaF, která to uhodla ;-)

Nedivím se těm, kteří tipovali nějakou houbovou dobrotu, protože ta by do „lesních slavností“ klidně mohla patřit také.

  

Velikonoce, svátky opředené pověrami a křeťanskou symbolikou. V tomto článku najdete pár odpovědí na zvídavé otázky: Jak se plete pomlázka? Jak se peče velikonoční nádivka? Jaké jsou velikonoční zvyky těchto svátků? Jak se liší mazanec od vánočky? Tak tedy popořádku … Původní symbolika křesťandských Velikonoc se pomalu vytrácí, na staré tradice zapomínáme a svátky jara slavíme daleko víc konzumním způsobem. Ze svátků zůstala lidová oslava se spoustou dobrého jarního jídla, pletených pomlázek a barvených vajec. Jádro křesťanských Velikonoc zůstává pro mnohé pod nerozlousknutou pevnou slupkou. Spokojili jsme se s tím, že slavíme jaro.

mísa macešek se sametovými kvítky

Velikonoce jsou pohyblivé svátky a slaví se vždy první neděli po jarním úplňku. Z křesťanského hlediska nemá žádného významu velikonoční pondělek. Pro nás je to den, kdy se po velikonočních bujarých lidových oslavách můžeme dát zase pěkně dohromady a připravit se na další pracovní týden. V tomto článku bych se ráda vrátila k původnímu pojetí Velikonoc. Protože každého z nás zajímá víc velikonoční proměna mouky v mazance, jidáše a beránky, nezapomenu ani na dobrý recept na mazanec podle starého receptu z fary, který mám ještě po své babičce. Je to nejtradičnější velikonoční sladké jídlo, které je s těmito svátky v naší zemi spojováno. Do mazance se přidává více vajec než do vánočky a neměla by chybět ani špetka koření. Do mazance podle znalců tradic patří špetka muškátového oříšku nebo květu, ale k tomu se dostanu. Mazanec se peče až na BÍLOU SOBOTU, ještě je dost času na něj zadělat ;-) Recept na velikonoční mazanec z fary jsem již stihla přepsat, těsto zadělat, ale péct budu až zítra. Vy můžete začít s pečením třeba hned. Kdo nemá dost času, ten tam najde i jeden mazaný recept na mazanec ;-)

Krásné a ručně malované kraslice jsou od minulého víkendu mým majetkem (dostala jsem je darem) a nemohu se na ně vynadívat.

Jsou věci, které bych nikdy nesvedla ;-)

Křesťanské pojetí Velikonoc – Pašijový týden – též řečený Svatý nebo Velký

• Pondělí (modré, někde označované jako žluté) – uklízel se dům a jeho okolí.
• Úterý (šedivé) – vymetaly se pavučiny
• Středa (sazometná, škaredá) – vymetání sazí; Jidáš se škaredil – Na Škaredou středu podle Písma udal Jidáš za třicet stříbrných Krista. Lidé se na sebe neměli škaredit, mít dobrou náladu. Kdo se celý den usmíval, ten si pojistil domácí pohodu na celý příští rok.
• Čtvrtek (zelený) – poslední večeře Páně – Na Zelený čtvrtek se připomíná Poslední večeře Páně při níž se Ježíš loučil s apoštoly a označil Jidáše za zrádce. Na důkaz smutku se utichly všechny kostelní zvony a odlétly do Říma. Až do Bílé soboty chlapci chodili s klapačkami (řehtačkami). Hluk podle magie odpuzuje zlé síly, proto je potřeba rámusit a obcházet vesnice. U kapličky se lidé modlili otčenáš a do kříže strkali papírky s přáníčky. V tento den se pekly jidáše, pečivo které mělo podobu krouceného provazu, na kterém se Jidáš oběsil. Kdo pojedl jidáše, byl celý rok chráněn před hadím uštknutím, včelím bodnutím a lidskou zradou. Hospodyně si pořizovaly na jarmarku nový hrnek, se kterým zašly do kostela pro svěcenou vodu a po západu slunce vykropily celý dům. Ta měla zahnat všechny zloduchy a nepřejícné duše hodně daleko od domu a z domu odešli všichni nezvaní hosté, hmyz a myši.

Upečené jidáše se rozřízly a pokapaly sladkým medem.

• Pátek (velký) – smrt Ježíše Krista – dny smutku a rozjímání; před východem slunce se lidé omývali v potoce; nesmělo se prát. Velký pátek je dnem Kristova ukřižování. V našich zemích se držel velký a přísný půst a podle bible se děly mimořádné věci. Rozpoutaly se živly, otvírala se země a hroby. Země vydávala všechny své POKLADY.

• Sobota (bílá) – svěcení ohně; pletení pomlázek z vrbového proutí; pečení beránků, mazanců, jidášů; zapalování velikonočních svící – paškál. Bílá Sobota byla posledním postním dnem. Jeden z hlavních obřadů byl křest. V souladu s tradicí se v kostele nově zažehl oheň a zapálila se svíce symbolizující vzkříšení Krista. Slavit se začalo večer, když na nebe vyšla první hvězda. Smutek vystřídal pocit radosti, znovu se z kostelů rozezněly zvony, sloužila se mše a chodila velká procesí se zpěvy. Než se lidé začali radovat, uklidili důkladně své domy, napekli požehnané mazance, vykoupali se a slavnostně hodobožově se oblékli. Tradice velela mít na sobě něco nového.

Sněženky jsou první poslové jara. Až po nich se objeví petrklíče a odemknou zahrady.

• Neděle (velikonoční) – Boží hod velikonoční – Hod Boží velikonoční byl ze všech dnů nejméně významný. Byl obětován jen slavení a pojídání velikonočních dobrot. Dopoledne šli lidé na bohoslužbu, v poledne si poprvé dali masitý oběd a hlavičku s kopřivami (VELIKONOČNÍ NÁDIVKU). Lidé se navštěvovali a děvčata malovala vajíčka. Tímto dnem končí liturgické Velikonoce.

• Velikonoční pondělí je dnem lidového veselí. Z čerstvých vrbových proutků kluci pletli pomlázky a chodili na koledu. Pomlázka symbolizuje pomlazení. Zelený proutek je plný síly, která se šlehnutím přenáší na osoby. Děvčata za takové pomlazení platila kraslicemi (malovanými vejci). Kraslice symbolizuje slovní význam krásný, tzn. ve staročeštině červený.
  Velikonoční zvyky pokračovaly až do další neděle, které se říkalo neděle Provodná (Hody, hody do Provody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám za to snese jiný.“

 

3. Kýchavná neděle

Byla ve znamení prosby za odvrácení všech nemocí. Říkalo se jí i Sazometná, protože se právě o této neděli dělal předvelikonoční úklid a vymetala se kamna.

 

4. Družebná neděle

Byl to den, kdy chodili družbové zvát na svatbu. Pekly se koláče zvané družbance a lidé se poprvé trochu veselili a scházeli se na kus řeči.

 

5. Smrtná neděle

Čtrnáct dnů před Velikonocemi se slaví jeden z nejstarších rituálů, vynášení smrti. Pálení nebo házení Smrtky (Moreny) do řeky symbolizuje lidské oběti. Po kruté a dlouhé zimě vždy někdo ze starších zemřel, bylo potřeba symbolicky skoncovat se zimou. Smrtka se vyráběla z „mrtvých“ materiálů, tj. vymlácené slámy, prázdných šnečích ulit, vaječných skořápek a starých šatů v bílé barvě, protože bílá je barvou smrti. Se Smrtkou se obešla celá vesnice, čímž se vyhnala z každého stavení. Po vhození do vody se před ní utíkalo – kdo byl poslední, měl příští rok zemřít…

 

 

Opakem vynášení smrti bylo Líto (Májíček). Byl to zelený stromek, jako symbol života. Větvičky byly ověšeny barevnými vejci (hlavně těmi červenými), pestrými stužkami, papírovými holubičkami a panenkami, které představovaly plodnost. Líto nosily se zpěvem mladé dívky, panny. Nosívaly i pomlázky, aby vyšlehaly chlapce. Od nich dostávaly syrová a nebarvená vejce.

 

6. Květná neděle

Připomíná slavný vjezd Krista do Jeruzaléma a mystérium posledních dnů jeho pozemského života s vrcholem závěrečných dnů (Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty), která končí slavností vzkříšení a následnými hody). Pohanský rituál v tento den představují zelené ratolesti (nejčastěji kočičky), s nimiž se chodilo do kostela pro posvěcení. Svázané posvěcené ratolesti postavil hospodář doprostřed světnice, na Velký pátek se pruty rozvázaly a čarovalo se s nimi. Malé větvičky se zastrkaly za svaté obrázky, velké za trám, aby do domu neuhodil hrom a největší proutek se zapíchl do pole, aby vyrostla hojná a vysoká úroda.

 

Pamětnický starodávný velikonoční věneček ze zeleného proutí a skořápek, zdobený krajkou od spodničky ;-)

Velikonoční příběh chronologicky - podstata Velikonoc a jejich příběh pro ty, kteří si chtějí původ těchto svátků připomenout. Třeba v mezičase, než jim stihne nakynout velikonoční mazanec ;-)

Pletení pomlázky z osmi a devíti vrbových proutků je trochu machrovina, ale s návodem - krok za krokem – to možná zvládnete. Za půl hodinky se to dá zvládnout :-) Nejlepší proutky na pomlázku jsou z vrby košíkářské. Proutky se oloupou, osuší, mohou se skladovat ve sklepě a další rok je stačí namočit a už se může plést.

Velikonoční proměny mouky v chutné kulaté mazance, bochánky, jidáše, beránky a další tradiční dobroty svátků  “Velké noci“ – budou následovat. Mazance se pečou v sobotu, ale recept a potřebné ingredience je lépe připravit si den předen. Letos na mazance zadělávám v pátek večer, aby těsto mělo dost času nakynout.

Jak se pekly Jidáše v klášterní kuchyni podle Angeluse Františka Jeřábka? Povídání o krásně malovaných kraslicích, se kterými se dnes už jen tak nesetkáte. Pár originálů doma mám, protože jsem je dostala dárkem ;-) Sama bych je tak krásně vymalovat nedokázala. Většinou si vystačím s talentem přírody :-) Barvím v cibulových slupkách a otiskuji na skořápky drobné lístečky travin a bylinek. To už znaly babičky a je to asi ten nejpřírodnější způsob, jak si vařená vejce vymalovat. Obzvlášť proto, že bílých vajec k sehnání moc není a tímto způsobem se ta hnědá pěkně zkrášlí a jejich barva se stane sytější.

Velikonoce končí až další nedělí, ale co jsme letos nestihli, to už nestihneme. Velikonoční svátky mají svůj přesně daný řád. Na příští Velikonoce se můžeme podle lidových tradic lépe nachystat :-)

Ale ještě hodně času na velikonoční přípravy v kuchyni zbývá. Určitě stihnete nachystat velikonoční hlavičku, zvanou nádivku – na jihu Čech „sekanici“

Recept nehledejte, tady jeden můj je – velikonoční nádivka – hlavička – sekanice. Kdo má mou knihu Rande s gurmánkou, ten ho nalistuje na straně 133.

Veselé Velikonoce VŠEM!

a k tomu velikonoční přání přímo z kuchyně ;-)

Právě dnes si můžeme připomenout páté výročí úmrtí papeže Jana Pavla II., který zemřel 2. dubna 2005 ve 21.37 středoevropského času ve věku 84 let. Karol Wojtyla byl výjimečnou osobností, papežem byl zvolen v roce 1978 jako první Slovan a navíc občan komunistického státu. Byl prvním neitalským papežem od roku 1522. Přijal jméno Jan Pavel II. (Více na Novinkách) Wojtyla se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích.

Osobnost Morgany Le Fay, mýtické sestry anglického krále Artuše, posloužila pro název optických jevů v atmosféře. Spatřit fata morgánu, odrazy vzdálených předmětů na zemském povrchu, vznášející se jako vzdušné zámky, se většině z nás nejspíš nepoštěstí. Právě proto bych vás ráda pozvala směrem k Fata Morganě na levém břehu Vltavy (zeměpisná šířka: 50o 07´, zeměpisná délka: 17o 24´, nadmořská výška: 200 – 288 m n.m.), kde můžete spatřit podivuhodných přírodních jevů celoročně tolik, že z nich bude zrak přecházet a nebudou to žádné optické šalby a klamy. Botanická zahrada otevírá svoji nejkrásnější jarní výstavu a vy můžete být její součástí. Vše se odehrává ve skleníku Fata Morgana. Něžná krása, kam oko dohlédne.

Přináším čerstvé zprávy ze slavnostního zahájení, kde se sešly s křehkými květinami též šarmantní dámy (Jiřina Jirásková, hraběnka Mathilda Nostitcová) a Jeho Excelence Viktor Julián Hernandes Leon, velvyslance Bolívarovské republiky Venezuela,  nad výstavou převzal osobní záštitu.

Přemýšlela jsem o tom, kolik toho mají květiny společného s gastronomií? Květinové lahůdky byly odnepaměti ozdobou vznešených krmí a právě orchideje patří ke květinám jedlým. Jsou velmi dekorativní a navíc obsahují velké množství vitamínu C. Mistři cukráři svá díla korunují spanilými květy moc rádi a pro základ květinového pudinku klidně použijí orchidej Dendrobium. I když květinové lahůdky a aranžmá provokují naše chuťové pohárky, na návštěvu do pražské Botanické zahrady vás zvu hodovat jen očima :-)

Co se na slavnostním otevření dělo a co se bude dít v průběhu celého trvání výstavy si můžete přečíst podrobněji níže. Je to svátek všech milovníků orchidejí, které se staly skoro běžnou součástí květinových výzdob našich domovů, a těm určitě přijde vhod rada odborníka jak je pěstovat, možnost zakoupit si nějaký ten exemplář i se speciálním substrátem a nechat se provést světem orchidejí v doprovodu školeného průvodce.

Vysazením vzácných orchidejí v rámci projektu Kořeny osobností a křtem knihy Jiřího Rilla „Orchideje“ byl včera slavnostně zahájen již pátý ročník Výstavy orchidejí, jež patří k nejnavštěvovanějším událostem v Botanické zahradě hl. města Praha. Od pátku 12. března do neděle 21. března 2010, budou moci návštěvníci skleníku Fata Morgana obdivovat krásu více než 150ti botanických druhů orchidejí a několik desítek kultivarů těchto křehkých exotických rostlin.

Výstava byla zahájena vysazením čtyř orchidejí v rámci projektu Kořeny osobností v botanické zahradě. Této milé povinnosti se ujaly tři zajímavé dámy, Hana Hegerová, Jiřina Jirásková a hraběnka Mathilda Nostitzová, společně s velvyslancem Bolívarovské republiky Venezuela. Zařadili se tak mezi další osobnosti, jež v botanické zahradě zanechaly svoji stopu na Stezce osobností.

Se vzácnou orchidejí rodu Vanilla (jedná se zatím o blíže neurčený druh pocházející z Bornea) spojila své jméno přední česká zpěvačka a herečka, nekorunovaná československá královna šansonu, Hana Hegerová. Bohužel se z důvodu zdravotní indispozice nezúčastnila včerejšího slavnostního zahájení. V tropické části skleníku Fata Morgana vyvázala svou orchidej rodu Dendrobium na epifytní kmen šarmantní herečka Jiřina Jirásková. Naopak v horské části skleníku svůj nový domov získala orchidej Licaste skinneri hraběnky Mathildy Nostitzové. Čestným hostem, který v chladné části skleníku vysadil čtvrtou orchidej z rodu Dracula, byl velvyslanec Bolívarovské republiky Venezuely, Jeho Excelence Viktor Julián Hernandes Leon, jež nad výstavou převzal osobní záštitu.

Informace pro návštěvníky:

Výstava je pro veřejnost otevřena od pátku 12. 3. do neděle 21. 3. 2010 a to od úterý do neděle od 9 do 17 h. Návštěvníci budou moci obdivovat orchideje na dvou nově vybudovaných epifytních kmenech, ve všech vitrínách i jako součást běžných výsadeb. Celkově se milovníkům těchto tropických krásek představí kolem 150ti botanických druhů orchidejí, jež doplní třicet masivních nádob se zajímavými kultivary. Novinkou je aranžmá na lávce nad tropickými jezírky, kde byla vztyčena bambusová konstrukce, na níž jsou naaranžovány další druhy orchidejí spolu s doprovodnou tropickou vegetací Pro velký zájem v minulých ročnících je i letos připraveno poradenství odborníků – zkušených pěstitelů orchidejí, u nichž se mohou návštěvníci informovat, jak správně pěstovat orchideje v pokojových podmínkách. Každý jistě po prohlídce této výstavy uvítá možnost výběru bohaté nabídky orchidejí, jež si budou moci návštěvníci zakoupit s vhodnými nádobami, substráty a samozřejmě hnojivy.

O víkendech zájemce v každou celou hodinu zdarma (od 10 do 16 h) se světem orchidejí seznámí školení průvodci botanické zahrady.

Součástí slavnostního zahájení výstavy byl i křest nové knihy Orchideje, jejímž autorem je uznávaný odborník a specialista na tyto tropické rostliny, zaměstnanec Botanické zahrady hl. města Praha v Troji, pan Jiří Rill. Během výstavy je možné si tuto publikaci zakoupit a dozvědět se také více o těchto exotických rostlinách, které se v poslední době staly součástí mnoha našich domovů.

Ve vstupní hale skleníku a ve štole spojující sukulentní část s částí, v níž je vysázen tropický deštný les, jsou vystaveny akvarely orchidejí naší přední ilustrátorky paní Inky Delevové, jež svou tvorbu v minulosti představila na mnoha samostatných výstavách po celé Evropě. Pro botanickou zahradu to byl téměř nadlidský výkon vybrat mezi desítkami akvarelů orchidejí jen několik z nich. Tři desítky exponátů tak výstavu nenásilnou formou doplňují a vlastně dělají výjimečnou.

Současně s orchidejemi probíhá (až do 2. 5.) výstava PET TROPICANA – plastiky z pet lahví výtvarnice Veroniky Richterové. Výstava PET TROPICANA byla před výstavou orchidejí doplněna o petovou „Perlu Madagaskaru“ – z trsu orchideje Angraecum sesquipedale, kterou v únoru loňského roku v rámci zahájení projektu Kořeny osobností v botanické zahradě, vysadila herečka Aňa Geislerová – vyrůstá květ vytvořený z pet lahví a plastů. Autorka k němu vytvořila také obrovského opylovače, hnědou můru Xannthopan morani praedicta, jejíž existenci předpověděl světoznámý botanik Charles Darwin, když objevil „Perlu Madagaskaru“ při své cestě kolem světa.

Co vás na výstavě ještě může potkat? Okoukáte  fígle, jak na orchideje v domácích podmínkách vyzrát a donutit je rozkvést do krásy. S výbavou informací jim nedáte šanci živořit. A to se přeci rozhodně vyplatí vám i spolubydlícím květinovým kráskám. Věděli jste, že orchideje předstírají sexuální vášeň a lákají své opylovače?

Pražská botanická zahrada byla založena 1.3.1969, ale sloužila jen pro vědecké účely a veřejnosti nebyla zpřístupněna. Venkovní expozice byla otevřena v r. 1992. V květnu roku 2003 byl zkolaudován skleník Fata Morgana o rozloze 2 194 m². Zpřístupněn byl v červnu 2004. Délka skleníku je 130 m a má tvar protáhlého písmene S. Původní vizí bylo realistické napodobení skutečných přírodních společenstev vybraných oblastí, proto v expozicích nechybí dřeviny, liány, zástupci nejtypičtějších čeledí, epifyty, cibuloviny, ale ani trávy nebo parazitické rostliny. Vnitřní expoziční prostor skleníku je rozdělen stěnami na celkem tři části s odlišnými teplotami a vlhkostí. První část je polopouštní – vyhovuje především suchomilným rostlinám z Afriky, Austrálie, Mexika i Madagaskaru. Druhá a zároveň největší část představuje biom nížinného tropických deštných lesů jižní a střední Ameriky, Vietnamu, Tichomoří či Filipín.  Poslední nejmenší část, ale speciálně chlazená, demonstruje rostlinný život vysokých tropických hor a mlžného horského lesa z Ameriky, Asie i Afriky. Veškeré výsadby jsou členěny i geograficky, podle kontinentů. Botanická zahrada vás vtáhne do svého zeleného světa rostlin, kde součástí prohlídkové trasy je i průchod proskleným tunelem pod tropickým jezírkem, vodopád a vyhlídková plošina.

Máte rádi orchideje? Jak se jim u vás doma žije? Kdy naposledy jste byli v botanické zahradě? Když už tam jste, co vás nejvíc fascinuje? Možná máte sami nějaké mimořádné pěstitelské úspěchy, které vám ostatní mohou závidět ;-) Kdo touží po jaru, toho návštěva Botanické zahrady jednoznačně zahřeje a nasytí milými dojmy. Příroda je mocná čarodějka.

Mistryně kuchařského umění, paní Anuše Kejřová, reformátorka české kuchyně, vnesla do vaření radost. Oproti Magdaleně Dobromile Rettigové používala navíc ještě jednu ingredienci. Snahu o úspornost. Osobně si moc ráda její neobyčejný lidský příběh připomínám a nadšeně vítám nové vydání její Zlaté úsporné kuchařky, za kterou stojí šikovný tým nakladatelství MOTTO Praha. Kniha je plná skutečně úsporných a vyzkoušených předpisů s rozpočty a obohacená praktickými radami pro hospodyňky. Možná máte doma nějaký stařičký výtisk, který mám ve své knihovně i já, ale rozhodně se vyplatí pořídit si nové vydání této dokonalé kuchařské knihy, třeba jen proto, že obálku půvabně namalovala Iva Hüttnerová a dala jí takový ten nefalšovaný pocit domácího štěstí, který umí dát jen ona.  Kniha má 648 stran, byl aktualizován pouze pravopis, modernizován slovosled a doplněn výčet surovin tam, kde nebyl kompletní. Pokud po krásné a nestárnoucí kuchařské knížce toužíte, můžete si ji objednat teď a tady. Když už jste našli důvod doplnit svou knihovnu, přicházím za vámi se zajímavou výzvou.

Pro všechny milé kuchařky a vlastenky (pány nevyjímaje), které mají chuť knihu nejen přečíst, ale mají opravdový zájem podle Anuše Kejřové vařit, mají k tomu právě nyní dobrou příležitost a mohou se svými podařenými kuchařskými kousky blýsknout. Zaslané recepty zveřejním zde v příslušné rubrice a nakladatelství MOTTO Praha si s velkou chutí vybere ze zveřejněných receptů této autorky a přidá je k příspěvkům na svých webových stránkách. Tím můžeme šikovné Anuši Kejřové vzdát za její skvělou práci krásnou poklonu a samotné kuchařské knížce udělat tu nejlepší reklamu. Za nejzajímavější a nejpovedenější recept s popisem a fotografií bude i pěkná cena. Po úspěšném loňském bábovkovém klání a předvánočním pečení perníčků je tohle další příležitost, jak si užít tradiční české vaření. Tentokrát s veleúspěšnou českou domácí kuchařkou. A čekají vás půvabné knižní ceny. Soutěží se o Zlaté úsporné kuchařky z nakladatelství Motto (tímto děkuji paní Romaně Přidalové, se kterou jsem to pro vás upekla :-)

Vaše příspěvky, tzn. uvařené recepty a další poznámky ke knize samotné či postřehy přímo z vaření, zasílejte i s fotografiemi pořízenými při přípravě jídla na adresu gurmanka@gurmanka.cz. Třeba se nám společnými silami podaří provařit se celou kuchařkou od začátku až do samého konce :-) Toto malé kuchařské klání je časově neomezeno, proto si v klidu knihu prostudujte a naplánujte podle chuti a ročního období takové recepty, které se trefí do vaší chuti a obohatí váš domácí jídelníček. Možností je celá řada, Zlatá úsporná kuchařka recepty nespoří, má jich víc jak 1000. Přeji Vám hodně zdaru v kuchyni a těším se na vaše perfektní příspěvky. Recepty Anuše Kejřové jsou i po letech vynikajícím zdrojem inspirace.

„Zlatá úsporná kuchařka“ – obsahuje skutečně úsporné a vyzkoušené předpisy s rozpočty, jídelní lístky, dietní rady a předpisy na jídla pro nemocné a různé praktické rady pro hospodyňky. Každá úprava je popsána tak, že i hospodyňka vaření neznalá může ihned s úspěchem vařiti a jistě se jí každé jídlo podaří. Je to její veliká přednost. I když knihu autorka označila za „úspornou“ – láskou k vaření, nadšením a zápalem pro věc v ní autorka rozhodně nešetřila. Patřila mezi nejoblíbenější prvorepublikové kuchařky a k nejoblíbenějším kuchařkám patří ještě dnes.

Ze života Anuše Kejřové, rozené Nápravníkové

Anuše Kejřová se narodila roku 1874 v Kralupech nad Vltavou jako Anna Nápravníková. Koncem roku 1905 (23. prosince) napsala knihu s názvem „Úsporná kuchařka“ s podtitulem „Zlatá kniha malé domácnosti“. Autorka při svých výpravách s kuchařskými kurzy zavítala i do České Třebové. Při té příležitosti se zastavila v knihtiskárně Josefa Horáka (toho času umístěné v domě s čp. 860 na Tyršově náměstí) a právě tam dala vytisknout svou „Úspornou kuchařku.“

Knihu věnovala své jediné dceři Jiřičce, která zemřela na záškrt zrovna tentýž den, kdy byl autorce dodán první výtisk. Za první honorář vypravila její pohřeb a první výtisk položila dceři do hrobu. Jak velká může být ironie osudu… V samotném úvodu knihy autorka ke své dceři vlídně promlouvá a přeje jí, aby našla v práci zálibu, neboť ta ji ochrání od nudy a dá zapomenout mnohých bolestných chvil …

 Autorka nepsala jen kuchařské knihy, ale v roce 1910 sama založila a vedla koncesovanou kuchařskou školu, kde též sama vyučovala. Pořádala oblíbené „kočovné“ kurzy vaření a se svým kuchařským uměním jezdila po všech koutech republiky. Krom vaření vyučovala též hospodaření pro mladé dívky, aby zvládaly nejen práci v kuchyni, ale správně se naučily vést celou domácnost. Svou první knihu napsala a vydala pod názvem „Úsporná kuchařka – Zlatá kniha malé domácnosti“, kde přehledně uspořádala své bohaté zkušenosti. Její recepty vycházejí z českých tradic a v knize je patrný též nemalý vliv evropských kuchyní, které se vzájemně ovlivňovaly a prolínaly.

Anuše Kejřová zemřela téměř ve výroční den své milované dcery Jiřičky v sanatoriu Sanopz na pražském Smíchově. Podle svého posledního přání byla zpopelněna 21. září v Pardubicích. Její kuchařské knihy jsou vzpomínkou na ženu laskavou, dobrosrdečnou, obětavou, která mimořádnou měrou ovlivnila naši českou kuchyni a pohled na přípravu tradičních pokrmů.

Výběr z díla Anuše Kejřové

Tato nevšední dáma, narozena 1874 v Kralupech nad Vltavou, zemřela 16.9.1926 v Praze. Byla skvělou učitelkou vaření, autorkou kuchařských knih, jimiž se zapsala do dějin kulinářství, a její recepty dnes patří k české klasice. Zapátrala jsem v České národní bibliografii a našla celý úctyhodný seznam kuchařských knih a příruček. Jste-li obdivovateli této autorky, můžete si ověřit, co ve vaší knihovně ještě chybí. Já se mohu pochlubit původní Českou vegetariánskou kuchařkou od Anuše Kejřové (vydanou u nakladatele St. Kuchaře v Hradci Králové) – podle náčrtků, diktátů i kuchařských předpisů své zesnulé choti sestavil a napsal Vilém Em. Kejř, choť zesnulé. Též Úspornou kuchařkou. Svou sbírku hodlám rozšířit o krásnou Zlatou úspornou kuchařku z nakladatelství MOTTO Praha, protože tu si nemohu nechat ujít. 

1. Cukrovinky na vánoční stromek
2. Dělnická kuchařka se zřetelem na malé dělnické domácnosti
3. Dělnická kuchařka
4. Kniha vzorné domácnosti
5. Minutové večeře, příležitostné hostiny
6. Úsporná kuchařka
7. Úsporná válečná kuchařka,
8. Zdravotní polovegetariánská kuchařka
9. Zlatá kuchařka s rozpočty
10. Návod k  přípravě pečiva s použitím výrobků „Kveta“
11. Česká vegetariánská kuchařka  Anuše Kejřové
12. České moučníky Anuše Kejřové
13. Naše ryby a jich vhodná úprava
14. Praktické a zdravé večeře Anuše Kejřové, sestavil a napsal manžel zesnulé choti v roce 1937, vydavatelství RODINA, Praha

K tématu knihy jsem objevila velkou zajímavost. Ca na to říkáte?

Samotná kuchařská kniha se blýskla i ve filmu, ale bohužel v titulcích byla nesprávně označena za kuchařskou knihu M. D. Rettigové. Komentovaná fotografie pochází z fotodokumentace k filmu Miroslava Cikána Dům na předměstí podle stejnojmenného románu Karla Poláčka (premiéra 20. října 1933). Podle obrázku na obálce knihy je na fotografii Hugo Haas začten do Úsporné kuchařky, jež nese podtitul Zlatá kniha malé domácnosti. Z vlastních zkušeností napsala a sestavila Anuše Kejřová, Hradec Králové. V roce 1990 vydalo reprint této knihy v nákladu 95 000 výtisků nakladatelství Paseka jako svůj první gastronomický titul. Právě jeden z těchto výtisků mám ve své knihovně.

(foto Národní filmový ústav)

Hugo Haas má knihu rozevřenu někde v půlce. Namátkou jsem si představila, co by si asi tak mohl číst? Mohla by to klidně být „Paštika radových“ ze strany 196. Už chápu lépe jeho soustředění :-)

Na dálku rozluštit obálku zvládnou jen ti nejzdatnější. Pro srovnání přikládám i foto knižní obálky níže. Jedná se skutečně o obálku Úsporné kuchařky Anuše Kejřové, ale …. na titulcích výše zmíněného filmu ji nenajdeme nikde v autorských ani názvových údajích. Namísto toho nejde přehlédnout nápis: Rettigová, Kuchařská kniha. Celá věc má jeden háček. Když se na začátku filmu Haasův zastavárenský úředník stěhuje do „domu na předměstí“, drží v ruce jakousi knihu, jež mu upadne na dlažbu. Onu knihu spatří divák v detailním záběru. Je to skutečně obálka Úsporné kuchařky. To vše se dočtete v článku  Ivana Klimeše (Camera obscura).

„Celý náš život je školou, kam se stále chodíme učit – a nikdy nesmíš říct, že jsi dost učená, že radu nepotřebuješ “ Anuše Kejřová.

Pokud vás zajímá, jak vypadalo jedenácté vydání knihy v roce 1934, nakouknout můžete zde. Vtipný komentář přidal pan Petr Chalupa. Blonďatá hospodyňka na titulní stránce jistě okouzlila nejednoho muže :-)

Vyhlašuji kuchařské klání – téma – V kuchyni s Anuší Kejřovou. Těším se na vaše mistrovské domácí recepty, protože kdo jiný by měl s touto dámou vařit, než šikovné české hospodyňky? Ať se vám kniha stane velmi milou a užitečnou společnicí a nejlepší kamarádkou do kuchyně. Pojďme si dokázat, že podle starých českých kuchařských knih se vařit dá i v dnešní moderní kuchyni.

Klání vyhlašuji ve spolupráci s nakladatelstvím Motto. Společným cílem je podpořit tradiční české kuchařské knihy. Jsou součástí kultury našeho života, navíc mají v sobě vůni domova a vzpomínek. Pro tři nejzajímavější a nejpovedenější recepty jsou nachystané výjimečné kuchařské knihy – Zlaté úsporné kuchařky Anuše Kejřové. Nenechte se zmást upoutávkou na 1.000 receptů. Je jich totiž 1.600, tzn. inspirace na 4,3835616 dlouhých let ;-)

1. Květákový puding podle Anuše Kejřové - neděste se prosím, bude to fajnové!
2. „Knedlíčková“ podle Anuše Kejřové - nejen na neděli

1. Jak na bažanta? S Anuší Kejřovou (navařila Vilemína)
2. Vepřové na pivě s Anuší Kejřovou (navařila Vilemína)
3. Rajská polévka s noky podle Anuše Kejřové (navařila Vilemína)
4. Jablkový jemný závin od Anuše Kejřové (napekla Vilemína)
5. Králík s hořčicí (po francouzsku) podle Anuše Kejřové (navařila Vilemína)
6. Chlupaté knedlíky Anuše Kejřové (navařila Vilemína) & další recepty jsou prezentovány na jejím blogu (nechte se pozvat!)
7. Polévka z pražené krupice podle Anuše Kejřové (navařila Alena Hošková)
8. Jazyk na divoko s Anuší Kejřovou (navařila Alena Hošková)
9. Zeleninová polévka s krupicovými noky se zázvorem podle Anuše Kejřové (navařila Alena Hošková)
10. Koláčky z bramborového těsta (napekla Hanka Fryšáková)
11. Zajíc a la Marseille podle Anuše Kejřové (upekla Hanka Fryšáková)
12. Smažený králík podle Anuše Kejřové (usmažila Alena Hošková)
13. Housková polévka podle Anuše Kejřové (navařila Hanka Fryšáková)
14. Medový koláč podle Anuše Kejřové (napekla Hanka Fryšáková)
15. Pečená kuřátka s masitou nádivkou z drůbků (upekla Hanka Fryšáková)
16. Ořechový koláč s brusinkami (napekla Hanka Fryšáková)
17. Nepečený dort „Diplomat“ podle Anuše Kejřové (napekla Hanka Charvátová)
18. Obložené chlebíčky podle Anuše Kejřové (připravila Hanka Fryšáková)
19. Brynzové větrníčky podle Anuše Kejřové (upekla Hanka Fryšáková)
20. Velikonoční beránek podle Anuše Kejřové (upekla Hanka Fryšáková)
21. Jehněčí pečeně s dušeným špenátem podle Anuše Kejřové (navařila Hanka Fryšáková)
22. Polévka bramborová (sytá) podle Anuše Kejřové (navařila Alena Hošková)
23. Kuře na paprice podle Anuše Kejřové (navařila Alena Hošková)
24. Noky k masu podle Anuše Kejřové (navařila Alena Hošková)
25. Zadělávaná slepice podle Anuše Kejřové (navařila Hanka Fryšáková)
26. Povidlové knedlíky podle Anuše Kejřové (navařila Toffo)
27. Pomerančový dort podle Anuše Kejřové (upekla Bára)
28. Třená bábovka podle Anuše Kejřové (upekla Hanka Fryšáková)
29. Hovězí polévka s pažitkovými nočky (navařila Hanka Fryšáková)
30. Česneková omáčka s uzeným masem a kynutým knedlíkem (navařila Toffo)
31. Rajská omáčka podle Anuše Kejřové (navařila Hanka Fryšáková)
32. Křenová smetanová omáčka s houskovým knedlíkem (navařila Hanka Fryšáková)

Pojďte přičichnout k levanduli, zavřít oči, zasnít se a probudit se v Provence. Máte chuť na takový výlet? Nemusíte kvůli tomu ani nikam jezdit. Pěkně v teple domova si ten krásný kout Francie můžete vyčarovat.

Konečně jsem si udělala čas a pořádně zalistovala v knihách, které jsou v mé knihovně od vánoční nadílky mezi žhavými novinkami. Ráda bych vám představila jednu z nich (ty další třeba zase někdy příště, určitě bude vhodná příležitost).

Kniha s názvem  PROVENCE – Škola provensálské kuchyně

vás bude bavit  ještě hodně dlouho. Já jsem se v té záplavě vůní, chutí a barev dočista utopila ;-)

Nejmocnějším symbolem Provence jsou lány levandule. Ale jak voní tento kraj, když odkvete? Levandule je nesmrtelná! Na podzim se odstěhuje ze zahrad do šatních skříní a prádelníků. Některé svazečky sušených kvítků naskáčou do plátěných pytlíků, polštářků, potopí se do sklenic s levandulovým medem, zavrtají se do mýdla a do flakónů s parfémem. Rostlinka s pronikavou vůní je nám stále v patách.

Kde ji není cítit, tam se připomíná jinak. Nestojí náhodou na okenním parapetu květník s levandulovým dekorem? Nehoví si čistě náhodou na měkké pohovce polštářek s potiskem drobných kvítků. Kdyby těch levandulových symbolů náhodou bylo málo, stačí vyrazit někam do levandulového obchůdku. Tam bude nejspíš stát dlouhovlasá víla v letních šatech vyzdobených levandulí, vonět bude po parfému připomínajícím levanduli a pohledem svých levandulových očí každého snadno přesvědčí, že nejméně polovinu z toho, co v jejím krámku symbolizuje Provence, musíte za každou cenu mít. Znáte takové kouzelné obchůdky? Klidně nakoukněte. Nemůže se stát nic horšího, než že si odnesete kousek Francie do svého domova. Jen tak pro potěšení ;-) Vítá Vás Ma Maison, pojďte dál …

Nebyla by to Francie, aby neměla v zásobě ještě jiné, delikátnější a rafinovanější vůně. Nejdokonalejší voňavou harmonii má sama provensálská kuchyně. A o tom ta kniha je především. Autor, šéfkuchař Gui Gedda, odhalil všechna tajemství místních surovin a receptů, které se dědí z generace na generaci a k jižní Francii neodmyslitelně patří. Cítíte ančovičky, jak si hoví na opečeném krajíčku bílého chleba, nasávají vůni česneku a brouzdají se v loužičce olivového oleje? A jak to sluší té šťavnaté slečně omelette verde, co tak pěkně voní po špenátu, čerstvých vejcích a petrželce? A jak barevné jsou stánky trhovců, když brzy ráno rozloží na své pultíky všechny své  na slunci dozrálé plody, na které jsou patřičně hrdí?

Jaká to musí být slast, toulat se tržištěm a potěžkávat si každý kousek zeleniny, když ji půjdete koupit jen proto, aby se mohla proměnit v dokonalou zeleninovou směs v provensálském stylu, Ratatouille. Co když dostanete nezvladatelnou chuť umíchat si ostrou červenou majonézu Rouille? Jedna lžíce takové ostré majonézy prý udělá z vynikající rybí polévky polévku božskou.

Kvůi tomu jste ochotni vyskočit z postele časně ráno a počkat si na rybáře.

Jen co otevřou svůj krám, koupíte si nějaký ten úlovek na soupe de poissons.

Množství krásných fotografií z objektivu Jasona Lowe, kterých je kniha plná, vás kompletně vtáhne do děje.  Na oplátku nasajete zase vy něco z krásných vůní a vtáhnete si pár zaručeně tradičních provensálských receptů do kuchyně. To přeci nemůže nikomu vadit :-)

Provence byla první středomořskou kuchyní, která se svezla na módní vlně, na které  se toužil alespoň chvilku povozit každý. Módní trendy se nevydrží dlouho, na výsluní se hřály i jiné kuchyně, ale milovníci jednoduché venkovské stravy plné prvotřídních surovin z moře i souše jí zůstanou věrni na věky. Díky požehnanému podnebí celý kraj tak neskonale pronikavě voní a domácí kuchyně je plná sluncem vonících bylinek, oliv, citrusů, zeleniny, piniových ořechů, olivového oleje barvy jantaru a žhavého slunce.

Vařit a žít à la provençale vás donutí tahle kniha velmi nenásilně. Napsal ji sám mistr provensálské kuchyně, Gui Gedda, kterému přátelé přezdívají guru provensálského vaření, a to zcela právem. Když knihu otevřete, autor na Vás laskavým tónem spustí:

„Vítám vás v kurzu zaměřeném na chuti a vůně Provence. Užijte si 352 stran psaných na slunném jihu Francie od aperitivu až po dezert a dobře se u toho bavte“

Pokud jde o levandulovou symboliku, ani ta vám chybět nebude. Stačí otevřít knihu na první stranu a získáte dojem, že jste právě usedli doprostřed záhonu s levandulí. Tahle barva čaruje a kouzla se nemají předem prozrazovat ;-) Jakmile začnete listovat recepty, najednou budete cítit daleko barvitější voňavou paletu. Já knihou listovala až do ranního rozbřesku. Málem jsem se kvůli ní ani nevyspala. Ještě že jsem si vzpomněla na levandulové čáry ;-)

Není žádným tajemstvím, že vysvobozením pro nespavce je levandule. Pod polštář si dejte pytlík se sušenou levandulí, zaručeně vám přinese sladké sny. Třeba o dnech plných horkého slunce … někde na jihu Francie.

Kolik levandulových symbolů by se našlo u vás doma? Nebo snad máte přímo provensálský ráj a tyhle symboly nelze ani spočítat?

Suma sumárum: … Když mi zrovna neroste levandule na záhoně, mám ji nacpanou v prádelníku. Určitě se pár kvítků stihlo ubytovat i v nějaké té suché vazbě ve váze. Taky mám lahvičku starého francouzského levandulového parfému, kterým už se nikdo léta nevoní, ale pár kapek uroněných na sáček vysavače umí ještě velké divy. Možná pro tu vůni docela ráda vysávám. Od léta mám levandulovou formu na bábovku a přikoupila jsem si k ní stejně vymalovanou formu na koláč. Na velkých kachlových kamnech s bílo modrým dekorem leží levandulový polštář. Nyní mám tuhle pěknou provensálskou kuchařku, … a taky proutěný piknikový koš v levandulové barvě. Jak jsem mohla opomenout mlýnek s provensálskými bylinkami? Stojí na kuchyňské lince, ale bylinek je v něm už na dně… Sečteno, podtrženo, bude to nejspíš všechno. Kdybych nezmínila Noilly-Prat, nejznámější francouzský vermut, nebylo by to komplet. V srdci Camargue se nachází přístav Marseillan, kde je francouzský vermut Noilly-Prat jako doma. Tam jsme ho před časem nakoupili pořádnou zásobu a několik lahví v našem vinném sklípku stále přežívá. Báječně chutná a skvěle se s ním vaří třeba taková kotleta na čekance.

Ještě bych přičetla levandulový med! Zatím ho ještě nikdo nesnědl, ale brzy bude po něm :-) Udělala jsem chybu, když jsem před časem viděla pěknou provensálskou rohožku a nekoupila ji. Krásně by ladila k našim modrým vchodovým dveřím, u kterých každé léto stojí velký modrý květináč petrželák a z každé kapsy mu vykukuje šťavnatá středomořská bylinka. Ta rohožka mi tam vážně chybí :-)

Kdo si chce k levanduli jen tak trochu přičichnout, může navštívit levandulový obchůdek  U Leontýnky,

ale opravdovou chuť francouzské domácí kuchyně si odnesete z této reportáže, kde má francouzská domácí kuchyně sólo.

Vstup jen na vlastní nebezpečí ;-)

Jsem zvědavá na vaše provensálsko levandulové trofeje :-)

Co vás napadne při pohledu na sněhovou nadílku? Mně přišly na mysl sněhové pusinky! Ne že bych se pouštěla zrovna dnes do jejich pečení, to jsem si odbyla v době adventu, ale pořád tu mám jeden pytlík, který jsem si nestihla vyfotit. Kdy jindy, když ne teď! Sněhovým pusinkám to na hromadě sněhu bude náramně slušet. Když si jednu položíte na jazyk, rozpustí se zrovna tak, jako když si posadíte sněhovou vločku do dlaně.

Sněhové pusinky jsou lehoučké jako pírko, když je sníte, nebude to tak velký prohřešek, na který by vás měla upozornit zvedající se ručička váhy. Kdyby náhodou jo, tak stačí vzít do ruky lopatu a přeházet nějakou tu hromadu sněhu :-)

Makrónky, pusinky, laskonky, sněhové placičky - celá rodinka sněhového pečiva. Na povrchu křupou, uvnitř je ještě malinko vlhká sněhová dušička, připomínající kapku rosy, co se na jazyku v jednom mžiku rozpustí. U všech je základem dobře našlehaný sníh z bílků.

Jak správně našlehat sníh?

1. Zde platí zásada, že menší čerstvá vejce mají přednost. V těch velkých je totiž bílek o něco víc nasycen vodou a to pro šlehání sněhu není nejlepší. Z bílků menších vajec se sníh daleko lépe šlehá a krásně tuhne.
2. Při oddělování bílků od žloutků se nám nesmí do bílků dostat ani kousek žloutku.
3. Cukráři doporučují bílky oddělit večer, nechat je v zakryté nádobě do druhého dne odležet a šlehat až druhý den. Před šleháním je necháme cca 20 minut stát v pokojové teplotě.
4. Mísa na šlehání musí být dokonale čistá. Sebemenší mastná nečistota nám zmaří výsledek a sníh se nám nepodaří ušlehat. Cukráři doporučují vytřít mísu před šleháním citrónem.
5. Bílky je vhodné šlehat se špetkou soli a začít na střední výkon a rychlost přidávat plynule a postupně.
6. Do bílkového sněhu používáme cukr extra jemný krupicový, který je vhodnější než cukr moučkový, ve kterém bývají stopy příměsí, které brání správnému vyšlehání do požadované hustoty.

Na samotný závěr do sněhu vmícháme mleté ořechy, mandličky, čokoládu či kokos. Zapracováváme do sněhové hmoty velmi opatrně, aby nám sníh nespadl. Nejlépe to jde širokou vařečkou.

Kdo má chuť, může se pustit do výroby nadýchaných pamlsků třeba hned. Čisté tóny lehkého sněhu se dají podbarvit ovocem, zašlehat do sněhu sirup, přidat mandlovou mouku a vykouzlit si tak jinou harmonii barevných i chuťových tónů.

Měřeno OKOmetricky, sněhu je u nás tak kolem 40 cm. Štve mě, že jeho výška už přesahuje výšku mých nejvyšších bot :-)

Rybářské holínky doma nemám, tak se v něm pěkně brodím.

Máte pocit, že je sněhu víc než dost? Při pohledu na tohle foto si to myslet nebudete.

Sněhových pusinek a sněhu není nikdy dost :-) 

Nejsem artopiperistka, ale nezabránilo mi to fušovat jim do řemesla ;-) Taky jsem si pro vás připravila tu nejpeprnější hádanku letošního roku ;-) Možná vás to donutí vytáhnout ty nejostřejší zbraně, co máte doma! Ale vzala bych to pěkně jedno po druhém.

Od starodávného tištěného perníku, protože právě on symbolizuje návrat k vánočním tradicím o několik stovek let zpátky. A já jsem si to krásně vyzkoušela už cvičně v období Velikonoc. Vánoce jsou tím správným perníkovým časem. Atmosféru vykouzlily všechny perníkové výtvory, které do soutěže došly. Prezentovaným výtvorům se dá jen stěží konkurovat, ale ráda bych představila tyhle pravé tištěné perníčky do forem, které jsem měla možnost vlastnoručně péct za té nejvydatnější pomoci a odborné asisence kamarádky Helli. Všechny formičky i recepty jsem dostala jako vzácný dárek a pocházejí z křivoklátské dílny, kde prošly rukama mistra řezbáře, pana Slavíka. Když jsme s Helli vyložily celou tu perníkovou výbavu na stůl, bylo na co koukat. Pekly jsme podle starých tradičních receptur a byla to zábavná práce, kterou vám mohu alespoň prostřednictvím fotografií představit. Těsto ukrutně dobře vonělo a všechno koření bylo utlučeno v hmoždíři (s tím si dala Helli opravdu záležet :-)

Perník se tímto způsobem pekl v Čechách již od 14. století. Dělal se z tuhého těsta, které bylo potřeba vtlačit do nádherně vyřezávaných forem z ovocného dřeva, které se předem vysypávaly hrachovou moukou. Ta perníčkům zaručila pěknou hnědočervenou barvičku. Pro lesk se upečené perníčky potírali višňovým klihem. Těsto se však dělalo trochu jinak, než jsme dnes zvyklí. Mistři perníkáři mouku zadělali medem s přidáním tmavého syrobu a nezbytného koření a hutné těsto nechávali zrát v dřevěných truhlách v chladných sklepích i několik dlouhých let (historické prameny uvádí i několik „desítek“ let). Odleželé těsto se muselo sekat ostrou sekerou a znovu pracně propracovat a promísit s dalšími potřebnými ingrediencemi, aby se oživilo. Středověku byl po chuti pepř, latinsky zvaný piper. Právě z latinského slova vznikl honosný název mistrů perníkářů – artopiperisté.

Původní český název pocházel od pepře (peprník), z toho byl jenom krůček k dnes známému perníku. Perníčky pečené v dřevěných formách (zvané tištěné perníky) postupem doby nahradily jednodušší vykrajované tvary, ale o to důmyslněji zdobené cukrovou polevou. Šikovné perníkářky modelují perníčky rovnou z ruky.

Záleží jen na vkusu, šikovnosti a chuti novodobých perníkových mistrů, jak tuhle lidovou tradiční zábavu pojmou. Perníčky jsou rozhodně tou nejkrásnější vánoční dekorací, která potěší i svou prostou krásou.

Když už jsem se od mistrů artopiperistů dostala přímo k pepři, mám tu pro vás jednu neobyčejně zajímavou hádanku. Nejsem zdatná artopiperistka (to říkám rovnou), ale pepř v naší domácnosti má tu nejlepší péči a nejčestnější místo. Sůl a pepř je pro mě chrámové koření, se kterým si vystačím. Když nestačí v jídle zapůsobit tohle duo, spolehnu se na další drobné zelené zázraky přírody, bylinky ze své zahrady. Pro kuchařské čarování to opravdu docela stačí. Láska k pepři se projevuje tím, že nevlastním jen jeden mlýnek na pepř, ale rovnou několik. Kolik je barev pepřů, tolik mám mlýnků. A ten největší je na pepřový mix. Protože barevný pepř je krásný, sluší mu průhledný mlýnek, aby se oko pokochalo. Když pořizovat mlýnek, tak jistojistě od Peugeota. Jsou těmi nejlepšími a v profesionální kuchyni jiné nenajdete. Na tyhle mlýnky je prostě spoleh a mají dokonale regulovatelnou sílu mletí a strojek mlýnku se neobrousí. V mlýnku značky Peugeot se váš pepř může vozit hodně dlouho. Některé mlýnky mám již víc jak 10 let, mají najeto hodně pepřových kilometrů, ale pořád jsou k neutahání a melou jedna báseň. Abych se vrátila k pepři a pěkně peprné hádance. Na fotografii vidíte několik stejně velkých dóz. Všechny jsou plné pepře.

Troufnete si poskládat dózy s pepřem podle toho, kolik jednotlivé dózy váží? Seřaďte je od nejtěžší po nejlehčí.

A = pepř bílý – 510 g

B = pepř zelený – 250 g

C = pepř červený – 200 g

D = pepř černý – 440 g

Jsem vážně zvědavá, kdo se trefí :-) Své tipy můžete nechat v komentářích. Bohužel se nikdo netrefil, protože nevsadil na to, že pepř bílý je ze všech pepřů nejtěžší.

Pokud někoho trápí otázka, jak se automobilka Peugeot dostala k výrobě mlýnků na pepř (?), odpověď je jednoduchá. Bratři Peugeotové začali s výrobou ozubených kol. Z ozubených kol se zrodila myšlenka vyrábět mlýnky všeho druhu. Na kávu, pepř i exotické koření. Teprve dlouhá historie úspěšné rodinné firmy končí u automobilů. Proč jsou nejlepší mlýnky na pepř od Peugeota? Protože tady při správném mletí jde o ozubená kola až v první řadě :-)

Žádná hádanka není tak peprná, aby nebyla snadno vyřešitelná pro partičku znalců dobrého jídla. A když už jsme u pepře, jaký pepř se u vás doma vyskytuje? Máte k němu kladný vztah jako já? V mém případě se dá možná hovořit o pepřové úchylce :-) Zelený a růžový pepř v nálevu v mých zásobách taky nechybí. Má kuchyň je ostře nabitá pepřem, který padá z mlýnku do talíře „o 106″ :-) A tak mě napadá, že takový krásně modelovaný pepřový mlýnek je i vhodným dárkem do kuchyně. Neznám nikoho, kdo si občas své jídlo nepřipepří. A neznám lepší vůni, než vůni čerstvě umletého pepře, když se zvolna snáší do talíře. Třeba se tento tip bude někomu na poslední chvilku hodit – pěkný pepřový mlýnek je dárek, co nikoho neurazí. Nákup pepře je vzrušující událost, čím víc mlýnků, tím víc důvodu zajít do krámku s kořením, kde to nadpozemsky a omamně voní.

Informace na závěr: koncem týdne se chystá i konec perníčkové soutěže. Porota očekává poslední horké příspěvky do soutěže a potom bude rokovat o tom,  které 3 perníkové kousky jsou těmi nejpěknějšími a zaslouží si odměnit. Ještě pořád je dost času se přidat k nám (příspěvky zaslané do 18.12.09 mohou soutěžit o ceny, všechny došlé později mohou být v této rubrice pro radost a inspiraci ostatním). Všechny perníkové příspěvky jsou k nalezení v rubrice Jak se pečou perníčky?

Venku je počasí „pod psa“, upeču sušenky pro psa! Ať má ta němá tvář taky mikulášskou nadílku ;-) Stačí oprášit staré dobré recepty ze svého archivu a pustit se do díla. Ani se neptám našich psů, jak jim chutnají ty odporné granule, které domů nosíme v 15ti kilových pytlích? Jaký mají dojem ze psí konzervy, kterou s největší pravděpodobností budou mít zítra k večeři? Myslím, že by mi řekli,  ať jim dám nějaké kapesné a svou stravu si vyřeší jinak. Nakupovat budou chodit k řezníkovi, protože tam to lépe voní. Abych si je naklonila na svou stranu, dávám se tradičně touhle dobou do pečení mikulášských sušenek pro psa. (Nejsem sobec, peču pro celou smečku psů, aby to těm ostatním nepřišlo líto).

Tahle vypečená partička psů se často prohání mým domem a pustoší mi zahradu. Seřadit je vedle sebe podle velikosti byla fuška. Přimět je ještě k tomu, aby se v jeden a ten samý moment podívali do objektivu, to bych brala jako eskamotérský kousek :-) Ovládat na povel se tahle smečka dá jen stěží. Ten nejmenší pes je velitelka skupiny. Je ze všech nefikanější. Jmenuje se Jenny (švýcarský honič z Jury - Jura de Bruno) a jestli má ve výchově nějaké mezery, nesu zodpovědnost já :-) Je to můj pes. Všichni tři mají silné lovecké pudy. S takovými psy se člověk nenudí. Anglická greyhoundka Follow a prostřední Ringo, francouzský vodní pes, zvaný Barbet (co se mu do vody nikdy moc nechtělo) se nechávají rozmazlovat mou dcerou, která se o ně vzorně stará. Někdy s nimi nejsou šťastné chvilky, ale veselé rozhodně jo! Když někde po vsi lítá vzduchem peří ze slepic, beru do ruky peněženku a jdu napravit sousedské vztahy. Prevíti sice udělali malér, ale za trest dostanou uvařenou slepici.

Proč já jim vlastně peču sušenky? Mám je ráda, všechny tři, i přes všechny ty lotroviny.

Recept, jak zaručeně svého psa potěšit – Upečte mu psí sušenky

• ½ hrnku teplého kuřecího vývaru
• 1 lžíce sušeného polotučného mléka (sušená smetana do kávy)
• 1 lžíce olivového oleje
• necelé ½ lžičky soli
• 1 rozšlehané vejce
• 1 hrnek hladké mouky
• ¾ hrnku celozrnné mouky
• ½ lžičky sušeného droždí

Všechny suroviny dáme v tomto pořadí do domácí pekárny, nastavíme na program „Těsto“ a necháme pekárnu vykonat svou práci. Pokud u vás doma nebydlí šikovná domácí pekárna, zapojíme do hry fyzičku, a bude to koncert pro mísu a měchačku, poháněnou vaší silou. Když těsto nakyne (pekárna na nás houkne), nasypeme dlaň plnou mouky na pracovní desku a těsto ještě krátce propracujeme. Vyválíme tenkou placku (o něco víc než 1 centimetr) a vykrajujeme oblíbené tvary vašeho čtyřnožce (kočku, slepici, pěknou kost :-) Myslím si, že je mu naprosto fuk, jak sušenky vypadají, zaujme ho ta jejich vůně. Na plech vyložený pečicím papírem klademe vykrojené psí dobroty a vkládáme do trouby rozpálíme na 200 °C a pečeme 10 minut. Poté teplotu snížíme na 150 °C a ještě dalších 10 minut dopékáme. Můžete si tyhle sušenky ještě vylepšit. Vaší fantazii se rozhodně meze nekladou. Raději je peču sušší, aby mi nepromastily kapsu :-)

 

Murphyho zákony o psech

• Zvířata všech vašich známých se chovají snesitelněji než to vaše.
• Svého psa poznáte podle toho, že se k vám ve společnosti nehlásí.
• Štěně začne vykonávat svou velkou potřebu na místě, kde je největší frekvence chodců.
• Pes, ponechaný o samotě v uzavřené místnosti, vyje tím hlasitěji, čím více sousedů je v dané chvíli na doslech.
• Štěně na vodítku váží mnohem víc, než štěně bez vodítka.
• Psí blechy na člověka jdou.
• Málokteré zvíře odložil původní majitel bezdůvodně.
• V obývacím pokoji pes obsadí jediné křeslo, z nějž je dobře vidět na televizi.
• I malý pes dokáže ve vaši posteli zaujmout takovou polohu, aby pro vás nezbylo prakticky žádné místo.
• Onemocní-li pes, smíří se mnohem lépe se smrtí nežli návštěvou u zvěrolékaře.
• Každý chovatel se časem stane psychicky labilním.
• Pes je schopen identifikovat zvěrolékaře i na nudistické pláži.
• Zvíře, které se k vám chová přátelsky, není vaše.
• Pes má neustále dojem, že vy se nechutně přejídáte, zatím co on hladoví.
• Dříve, než si pořídíte psa, je dobré zakoupit si spartakiádní lehátko.
• Z milostného setkání vašeho psa s fenou šampiónkou vzejde největší možný počet štěňat, které nikdo nebude chtít ani zadarmo.

Tady už se pekly skvělé sušenky :-)

1. pro Ambru
2. klidně se taky pochlubte, jak vám se povedly?

Řekne-li se dnes síťovka, rázem naše mysl skočí do počítačové terminologie. Chyba! Síťovka je vtipná nákupní taška z časů našich babiček, u které se snad nikdy neutrhlo ucho. Její sláva zvadla jako polní tráva a dnes téměř nikde není k vidění. Uklízela jsem včera muzeum nepotřebných domácích relikvií, tzv. komoru, a co nevidím? Krásná červená síťovka, jako nová. Tahle není po babičce, tu jsem si dovezla ze Švýcarska, protože tam nějak nestačily síťovky vyjít z módy a spatřit se dají skoro na každém kroku. Chodit ráno na tržnici se síťovkou nebo velkým proutěným košíkem je prostě normální jev. Neumím si představit lepší způsob přepravy melounu z tržnice do auta, než využít služeb síťovky. U téhle tašky jsem měla vždy pocit, že je nafukovací a vejde se do ní rozhodně víc, než jsem schopna unést. Vzala jsem síťovku na milost a vtáhla ji zase do svého života. Určitě s křiklavou síťovkou neujdu pozornosti našeho malého města. Zaručeně budu jediná, kdo ji má :-) Taška s espritem se stane znovu hitem! A to možná ještě netušíte nic o jejím zázračném původu. Vy opravdu nevíte, že síťovku vymyslel šikovný Čech? Tohle si musíte poslechnout.

Tento zajímavý článek jsem vylovila ve svém archivu proto, že se mi síťovka zrovinka dneska připletla do cesty. V rozhlasovém zpravodajství na tuhle zapomenutou tašku pěli oslavné ódy. Prý je z téhle tašky Amerika u vytržení a stará dobrá česká síťovka má nášlápnuto ohromit celý svět. Patent byl prodán do Číny a nebude trvat dlouho, miniaturní nenápadnou síťovku bude v kapse u jeansů nosit každý :-) Než Čína ohromí svět, je dobré si připomenout, jak síťovka na svět přišla.

JAK SÍŤOVKA NA SVĚT PŘIŠLA

Svět je plný vynálezů. Některé jsou užitečné a potřebné, jiné nebezpečné a spousta z nich u nás vzbuzuje pouze úsměv. Jeden z těch užitečných objevů spatřil světlo světa u nás, na Vysočině. Bohužel si ho jeho objevitel nedal patentovat a tak jsme o jedno světové prvenství zase přišli. Ale pěkně od začátku.
Vavřín Krčil vyrůstal v chudé rodině. Maminka ho naučila v jedenácti letech síťovat, aby mohl, stejně jako ostatní děti, pomoci živit rodinu. Když vyrostl, usadil se ve Žďáře nad Sázavou, kde pracoval jako obchodní cestující u firmy JARO J. Rousek. 10. května 1921 se oženil s Marií Leopoldovou ze Stržanova. Získal živnostenský list a začal sám obchodovat s galanterním zbožím a hlavně vlasovými síťkami. Snad proto, že se v síťování sám dobře vyznal, ale také z toho důvodu, že byly v té době velmi módní a žádané. Dokonce uspořádal v roce 1923 výstavu vlasových sítěk.
Svou klientelu měl nejen u nás, ale i v zahraničí, převážně v Německu. Zboží skupoval od lidí z celého regionu, kteří se podomácku živili síťováním. Jejich šikovné ruce dovedly vytvořit síťky na vlasy žádané a ceněné u nás i ve světě. Síťováním se často živila celá rodina, ale protože to byla velice jemná práce, podílely se na ní hlavně děti, jejichž šikovné prstíky dokázaly hotové zázraky. Ale protože nic netrvá věčně, přišla móda krátkých střihů a poptávka po vlasových síťkách prudce poklesla. Navíc se objevil silný a nebezpečný konkurent z Asie. Síťky z Japonska byly levnější a ostrovní země jich produkovala takové množství, že brzy odrovnala veškeré konkurenty.
Vavřín Krčil se však nevzdal. Napadla ho jiná věc, mnohem užitečnější a potřebnější než jsou síťky na vlasy. Zřídil si svůj podnik a začal v něm vyrábět síťované tašky. Jako materiál použil umělou hedvábnou přízi a nový vynález byl na světě. Nejdříve budil velkou nedůvěru. Mnozí si mysleli, že se síťovka brzy protrhne, že nic neunese, ale opak byl pravdou. Zakrátko si síťovaná taška našla své místo na trhu. Byla levná, skladná, lehká a také se toho do ní hodně vešlo, což byly neocenitelné výhody.
Síťovek byla spousta druhů. Byly nejen ty obyčejné, nákupní, ale také loketní, ramenovky, vycházkové, tlumokové, sportovní, na tenis nebo na dámské kolo. Z Vysočiny se vyvážely do Kanady, Francie, Švýcarska, Německa, Rakouska a dokonce i do zemí severní Afriky. Kromě síťovek se v podniku pana Krčila vyráběly i jiné věci. Třeba takové závoje na ochranu účesu po ondulaci, různé síťky na míčky, ať už pingpongové nebo tenisové. Dokonce i rybářské a tenisové sítě pocházely odtud. Ale největší úspěch měla stejně ona nenápadná taška, kterou jste našli snad v každé domácnosti.
Od roku 1932 bydlel pan Krčil s rodinou ve Stržanově, kam také o pár let později přestěhoval svou provozovnu a sklad pro podomácké síťování. Největší úspěchy slavil jeho podnik koncem třicátých let. Provozovna prosperovala až do roku 1948, kdy přešla pod národní správu.

Vavřín Krčil však u ruční práce a síťování zůstal. V roce 1956 navrhl Ústředí lidové a umělecké výroby, jehož byl zakládajícím členem, zřízení nového pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem. To se také ještě téhož roku otevřelo. Opět se panu Krčilovi podařilo získat prvenství, neboť v celé střední Evropě neexistovala výroba ručně necovaných a vyšívaných záclon. Pouze zde, na Vysočině. Klientelu tvořily naše i zahraniční hotely a lázně, samozřejmě, že jen ty exkluzivní, neboť ruční práce nebyla zrovna levná.
Vavřín Krčil zemřel v roce 1968. Nemyslím si, že by byl na Vysočině nějak zvlášť známý. A přece stačilo jen tak málo. Kdyby měl v roce 1926 více peněz k získání mezinárodního patentu na svůj až neuvěřitelně jednoduchý a přitom praktický vynález, pak by o něm přinejmenším padla nějaká kratičká zmínka při vyučování regionálního zeměpisu. Ale bohužel se tak nestalo a tak jeho jméno pomalu upadá v zapomenutí. Škoda.

(Zdroj: zdarskevrchy.cz) I když mám Vysočinu za rohem, to jsem tedy nevěděla!

Nyní už nikdo nepochybuje o tom, že stará dobrá síťovka neztratila nic ze svého espritu ani po léta, kdy ležela opomenutá. Důvtip, duchaplnost ani vtipnost tomuto vynálezu nechybí. Rozhodla jsem se, že ji budu mít zase ráda.

S velkou radostí uvedu tento soutěžní příspěvek, který je doslova týmový. Pekla ho celá parta táborníků a dokonce jen kousek od mého domu :-) A nebylo to pro ně vůbec jednoduché, jak se můžete dočíst v příspěvku od Petry :-)

Bez formy se bábovka neupeče a tenhle soutěžní příspěvek byl podmíněn tím, že parta táborníků musela nejprve oběhnout všechna stavení v okolí a sehnat nejen formu, ale též všechny potřebné suroviny k upečení bábovky. Je až neuvěřitelné, jak hladce si s takovou soutěží děti poradily :-) Patří jim má poklona! Petře poděkování, že našla čas mi napsat a poskytnout i patřičný fotomateriál.

Jak se peče POLNÍ BÁBOVKA?

Tahle partička nám dokáže, že upéct bábovku je naprostá hračka.

Holky s chutí zabořily ruce do těsta, protože co si kdo upeče, to si taky sní :-) Bábovky byly k nakousnutí všechny! 

V soutěži obstáli i páni kluci! :-)

Dám slovo Petře, která tento unikátní bábovkový příspěvek do soutěže poslala.

Dobrý den Šárko,
právě jsem dorazila z dovolené v Jižních Čechách a koukla na Vaše stránky. Chtěla jsem se inspirovat nějakým letním receptem, ale místo toho se tady směju až se za břicho popadám. Koukám, že jste vyhlásila soutěž o bábovku, a my na dětském letním cyklotáboře také.

U nás soutěž trvala sice jen jeden den, ale děti si musely sehnat formu,ingredience, i recept v blízkém či vzdálenějším okolí, podle pohádky „Jak dědeček měnil až vyměnil“. A myslím, že se všem nakonec bábovka povedla.

Peklo se podle ručně psaného receptu, kde jsem se dočetla, že tahle krásně klenutá bábovka je navíc pěkně mramorovaná a zadělávaná lahodným jihočeským mlékem.

Za takovou bábovku by se nestyděla ani ostřílená hospodyně :-) 

Nedalo mi to a posílám Vám fotky jak výtvorů, tak i forem, které děti sehnaly a nakonec bábovku-formu, kterou jsem si koupila v Děbolíně u keramičky Romany Hulíkové. Prostě jsem neodolala!!!!! Má na dně třešničky a to mně dostalo.

Recepty jsou vyfocené také, ale nevím, jestli budou dostatečně čitelné.
Předpokládám, že mě-nás do soutěže nezařadíte, ale pobavilo mě to natolik, že jsem se chtěla s Váma podělit.

Poslední fotka je Bábovka na studeno-pudingová.
Mísa se vyložila potr. folií,naskládalo se ovoce a piškoty a zalilo se to pudingem. Střídaly se vrstvy. Po vychlazení se vyklopí a posype kakaem, či strouhanou čokoládou.
Je to stupidní, ale v těch našich táborových podmínkách, kdy za kuchyň slouží vojenský hangár a prší horem, spodem, je i tohle výkon. Servírovalo se to jako dort k narozeninám večer a zapálili jsme na tom místo svíček prskavky. Bylo to efektní.
To jen pro zasmání, a pro trošku jiné pojetí. Prostě takhle se tam ve Valtínově bavíme.

Šárko mějte se moc hezky, krásný zbytek léta a hodně kuchařských nápadů Vám přeje
Petra

Není tohle dokonalá týmová práce? Myslím, že je to naprosto regulérní příspěvek, který s velkou chutí zařazuji do naší soutěže. Protože vím, jak šílené počasí v posledních dnech u nás bylo (lilo a lilo), byl to doslova heroický výkon upéct tolik parádních bábovek v polních podmínkách. Tímto zdravím celou početnou partu a děkuji Petře, že si to všechno nenechala jenom pro sebe.

Tady jsou všechna slova zbytečná, za tuhle sympatickou početnou partu hovoří činy.

Moc se vám to povedlo a já vám uděluji řád ZLATÉ VAŘEČKY :-)

 Váš hlas rozhodne, která bábovka soutěž vyhraje. Děkuji ;-)