Dnes vyšla MF Dnes s magazínem, co voní recepty na vánoční cukroví. Nechybí křehké sněhové pusinky, kokosky, mandle v čokoládě, skořicové ořechy a čokoládové lanýže.  Stranu 32 a 33 jsem měla za úkol věnovat vůni originálního cukroví, jaké se peče u nás doma. Protože adventní čas je čas vůní, připravila jsem i tradiční recept na úpravu kapra na černo a ten je k mání na stránkách Šárčiny školy vaření.

Recept: KAPR NA ČERNO

http://dolcevita.blog.cz/1112/kapr-na-cerno-na-stedrovecernim-stole

A rybami to o letošních vánočních svátcích u nás určitě nekončí. Ještě pár receptů bude následovat. Jestli nemáte napečíno, kupte si MF Dnes a nasajte trochu inspirace. Určitě je z čeho vybírat.

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

 Růžové těstoviny s uzeným lososem

Za nejlepší věc na světě považuji šťavnatý steak. V případě luxusního steaku z čerstvého tuňáka to platí dvojnásob. Nejhorší tuňákový steak bude ten dobře propečený! Co jsou „někteří“ ochotni tolerovat u hovězího, neplatí u tuňáka. Ten správný tuňákový steak se na pánvi moc dlouho neohřeje! Což mu prospěje.

Pokud se pustíte do přípravy tuňáka, propékejte ho opravdu jen minimálně. Já ho nikdy nepeču déle než cca pouhou 1 minutu na každé straně. Tuňákový steak musí zůstat uvnitř růžový až téměř syrový. U tuňákového steaku si nekomplikuji život žádnou teplou omáčkou, ale podávám ho většinou jen se salsou verde nebo s česnekovým aioli. K němu brambory – jemné pyré nebo pečené vcelku. Určitě není od věci najít si čas na teplou středomořskou zeleninovou přílohu. Může být i grilovaná nebo naložená v oleji. V létě tuňákový steak hoďte na gril, ale neublíží mu ani grilovací pánvička. 

Absolutně zásadně ovlivní chuť tuňáka výška ukrojeného steaku. Krájím je vždy vyšší.

Tenký plátek by se vymstil a rozhodně se neodmění šťavnatým masem. Čím je plátek nižší, tím dříve se vysuší.  Nikdy tuňáka nepeču v troubě. Tuňákové steaky marinuji v malém množství olivového oleje a mírně pokapu citrónovou šťávou. Předem nesolím ani jinak nekořením. Po krátkém odležení položím rovnou na rozpálenou grilovací pánvičku.

Zároveň se steaky přidám pro vůni stroužek česneku i se slupkou a tymiánové větvičky. Česnek ve slupce je chráněn proti spálení a zhořknutí, ale přesto hezky zavoní a trochu vůně přejde do samotného masa.

S kořením u této ryby šetřím. Lehce osolím mořskou solí, opepřím čerstvě mletým pepřem, navoním bylinkami a celou chuťovou kompozici podpořím dobrým olivovým olejem a kapkou citrónové šťávy. Kořenit můžeme s klidem až na pánvičce, a to těsně před samotným servírováním. Rybu podáváme na nahřátém talíři.

Zbytek kouzla vyčaruje správně zvolená  přílohová zelenina a případně nějaká báječná studená omáčka. To rybám náramně prospěje. Vyzkoušela jsem pikantní křenovou remuládu ze sortimentu Ikea Food. Tady vás křen nezklame. Je pěkně štiplavý a má ten správný říz a krémovou konzistenci.

I když jsem měla na stole hotový křenový produkt, namíchala jsem si ještě jednu domácí salsu z bílé italské cibule v kombinace ze zelenou naťovou cibulkou, červenou paprikou a chilli papričkou. Ochutila jsem citrónovou šťávou, jemně nasekaným stroužkem česneku a zalila dobrým olivovým olejem. V chladu se nechá pár hodin odležet a potom máte báječnou studenou pikantní cibulkovou salsu na tuňákové steaky jako stvořenou.

Ze steaků všeobecně máme všichni tak trochu respekt. Ono totiž záleží i na samotné surovině. Pokud není v perfektní kvalitě, nemusíme ani nic pokazit, přesto se nám nepodaří udělat zázraky. S tuňákovým masem se velmi dobře pracuje, tak není třeba mít zvláštní obavy. Tuňák nemá pojivovou tkáň, velmi snadno se tráví, tím se stává zdrojem lehké a vyhledávané stravy. Prospívá dětem, seniorům i rekonvalescentům.

Pozitiva tuňákového masa:

• důležité vitamíny A, B2, B12, a v potravinách vzácný vitamin D a vitamin B3 (PP) – je nezbytný pro dobrou mozkovou činnost a vitalitu
• stopové prvky (jód, vápník, fosfor a selen a omega-3-nenasycené kyseliny)
• chutné a jemné maso bez pojivové tkáně

Tuňáci v ohrožení - Největší exempláře tuňáka modrého dosahují délky až 3 m, váží i 500 kg . Moře brázdí rychlostí 100 km/h přesto nemají šanci uniknout svému osudu a stojí na pokraji vyhynutí.  Nejohroženějším druhem je tuňák obecný (modroploutvý).

Tuňák obecný (Thunnus thynnus), také tuňák modroploutvý, patří k čeledi ryb makrelovitých a je rozšířen ve Středozemním a Černém moři a Atlantickém oceánu.

RIO mare - Možná jste čerstvého tuňáka ještě neochutnali, ale určitě jste se setkali s konzerovanými výrobky firmy RIO mare. Pracují s tuňákem žlutoploutvým, které je jemné a má charakteristickou růžovou barvu. Konzervy jsou prosté  konzervantů a dochucovadel a maso se zpracovává vařením v páře. Je osoleno špetkou mořské soli a zakápnuto kvalitním italským olivovým olejem, popřípadě jsou konzervy tuňáka připraveny ve vlastní šťávě. Ve všech případech si výrobky RIO mare ponechají své unikátní  chuťové vlastnosti. Firma byla založena v italském městě Cermenate, které leží nedaleko od Milána. Stalo se tak v roce 1951. Tehdejší název MANZOTIN byl odvozen od prvního produktu vyráběného ve zdejší továrně a ten neměl nic společného s rybami. Jednalo se o hovězí maso v aspiku. Firma Manzotin uvedla na trh několik masových specialit  a díky své dobré distribuční síti se stala brzy respektovanou veličinou. Až v roce 1960 se firma rozhodla zpracovávat maso tuňáka a se svými konzervami vstoupit na trh. Od roku 1964 se pozměnil název na Trinity Alimentari Italia S.p.A. Z té doby je znám i první reklamní slogan pro značku Rio Mare. „Je tak jemný, že ho ukrojíte i grissinou“ – křehkou tyčinkou podávanou jako snack k vínu. Firma přišla ještě s jednou zajímavou novinkou. Své konzervy začala zevnitř lakovat a brzy představila pestrou řadu konzervovaných tuňákových salátů. Dnes se na našem trhu krom konzervovaného tuňáka objevují i tuňákové pasty Rio Mare Paté a saláty Rio Mare Insalatissime. Tuňákové konzervy se najdou téměř všude na světě.

Namátkovou kontrolou u nás doma jsem zjistila, že zásoby jsou dostatečné :-) Krom tuňáka jsem našla i koktejlové třešně a dostala chuť na nějaký pěkně vychlazený tropický drink. 

Dneska mrzne až praští!

Komu to nestačí, může si dát dobře vymražený drink. Chladím na zahradě v haldách sněhu :-)

Při  usrkávání v teplé bundě,  čepici a rukavicích si budu přemýšlet o báječné  letní dovolené někde daleko v tropech ;-)

Velké plus této unikátní ryby je její  poměrně snadná dostupnost v čerstvém stavu, nekomplikovaná příprava a chutné jemné maso. Pstruh je noblesní ryba a když si mám vybrat, vítězí úprava na másle. K jeho úpravě není potřeba žádných speciálních receptur. Ta nejjednodušší je vlastně ta nejlepší. Chuť jemné ryby zbytečně neničíme přemírou koření, ale snažíme se dodat jen lehké vonné tóny bylinek, másla, soli a citrónové šťávy. Rozhodla jsem se pro úpravu ryby v grilovací troubě. Rozpuštěným máslem ho budu polévat až na talíři. Používám lahodné máslo přepuštěné, to mě nemůže nikdy zklamat. Tentokrát jsem pstruha doplnila hromádkou čerstvých žampiónů, předem orestovaných na másle. Komu vadí pohled rybích očí z talíře, ten nebude potěšen, ale nikdy nepodáváme pstruhy bez hlavy a nesekáme jim ploutvičky. Ryba má přijít před hosta celá.

Grilovaný pstruh s přepuštěným máslem a žampióny

• na osobu 1 celý pstruh
• kousek jarní cibulky
• měsíček citrónu
• máslo (nejlépe přepuštěné)
• sůl
• čerstvé žampióny

Čerstvé vykuchané pstruhy osušíme, lehce osolíme a břišní dutinu vyložíme jarní cibulkou a kouskem citrónu. Větší brambory se slupkou předem ovaříme a ponecháme je neloupané. Na plech položíme pečicí papír a na něj dáme připravené pstruhy. Podle chuti můžeme přidat špetku oblíbeného koření na ryby, ale nemusí to být.

Bramboru přepůlíme a vložíme do rozpálené trouby na 190 °C. Pod grilem připravujeme celé pstruhy cca 20 minut.

Na přepuštěném másle si připravíme nakrájené plátky čerstvých žampiónů. Oloupeme je a plátky orestujeme na másle a mírně osolíme.

Grilované pstruhy přeložíme na nahřáté talíře, obložíme půlkami brambor a přidáme hromádku v másle orestovaných žampiónů.

Pstruhy rozevřeme, vykostíme a přelijeme zbylým máslem s houbami. Podle chuti pokapeme citrónovou šťávou a můžeme začít hodovat. Aby byl pstruh opravdu dietní, nesmíme si ho pokazit přílišným množstvím másla. S máslem je ale ohromně lahodný, tak si ho s výčitkami svědomí kazím ;-) 

Pstruh patří do čeledi čeledi lososovitých. Podle prostředí ve kterém žije a tvaru těla rozlišujeme pstruha mořského, jezerního a pstruha potočního. Pstruh jezerní má rád jezera bohatá na kyslík, naproti tomu pstruh potoční je jako doma ve vodách rozpohybovaných.  Pstruh duhový býval svým původem mořským druhem, ale postupem doby se adaptoval ve sladkých vodách.

Když si jdeme pro pstruha do obchodu, většinou seženeme pstruha duhového z umělého odchovu. Při troše štěstí i pstruha obecného/potočního, rybáři přezdívaného „potočák“. Pstruh v kuchyni se upravuje především pečený na pánvi nebo v troubě. Můžeme ho smažit, grilovat, zapékat, pošírovat a vynikající je i uzený. Nutriční hodnoty pstružího masa (porce 100 g) = energie / 570 kJ; bílkoviny 20,9 g; tuky / 5,4 g; omega3-kyseliny / 986 mg;

Pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss) – pochází z řek tichomořského pobřeží Severní Ameriky a do Evropy byl dovezen kolem roku 1880. Chová se v pstruhových rybnících a roste mnohem rychleji než náš původní pstruh potoční. V Evrope patří z hospodářského hlediska k nejvýznamnějším druhům chovaných ryb. Od pstruha potočního ho rozeznáme podle jeho červeného postranního pstruhu na bocích a podle červených skvrnek u oční partie. Ploutve jsou též poseté drobnými skvrnkami. 

Pstruh obecný/potoční (Salmo trutta morpha fario) - od pstruha potočního se odlišuje tím, že nemá červené zabarvení na bocích a nemá červené skvrny u očí. Nejlépe se mu daří v chladných a tekoucích vodách potočních, vyskytuje se v horních úsecích řek, miluje ledové horské řičky a potoky s čistou vodou. Potočáka poznáme podle červenožlutých teček na kůži.

Zajímavost: Jedna ze Schubertových písní je o divokých potočních pstruzích. A najít se dá i trochu té pstruží poezie; Pstruh, odlehčený víkend tváře němý …

Bohužel mít na talíři „potočáka“ se mi nepodařilo už celkem dlouho, tak musím vzít za vděk pstruhem duhovým z umělého odchovu. Pro své méně chutné maso bývá rybáři často zatracován, ale když si uvědomíme tu jeho slavnou historku o počátcích umělého odchovu u nás, přeci si můžeme říct, že máme na stole pstruha mimořádné pověsti :-)

Nejdietnější receptura je pošírovaný pstruh na modro. Připravujeme ho ve speciálním podlouhlém hrnci s poklicí, ve kterém je šikovný rošt s úchyty, na který se pstruzi naskládají, zvolna v rybí várce povaří (pošírují) a poté snadno vyndají ven. I když jsou varem velmi křehcí, nepoškodí se a zůstanou pěkně vcelku.

Pstruh na modro

tak jak si ho děláme u nás doma:

• 2 pstruzi (kdo má „potočáka“, ten má štěstí!, čím je větší, tím lepší)
• vody tolik, aby pstruzi v nádobě byli potopeni
• 2 lžíce vinného octa
• mořská sůl
• 1 bobkový list
• 4 kuličky černého pepře
• 2 kuličky nového koření
• snítka libečku
• snítka tymiánu
• jarní cibulka
• 2 plátky citrónu
• čerstvé máslo (hodně čerstvého rozpuštěného másla :-)
• bílé víno (s ním také nešetříme :-)
• příloha: vařené brambory s petrželkou

Vodu svaříme s kořením a octem a horkým nálevem přelijeme vykuchané pstruhy položené v rybí nádobě. Obložíme bylinkami, citrónovými plátky a velmi mírným varem necháme cca 8 minut probublávat. Ryby opatrněte vyjmeme a přeložíme na nahřáté talíře. Přelijeme rozpuštěným máslem a podáváme podle chuti s vařeným bramborem nebo pečivem, ale určitě nezapomeneme na dobré bílé víno.

Pstruh na modro, jak si ho děláma doma my.

Forelle blau - pstruh na modro, jak ho dělají u švýcarského jezera.

Malá hádanka: Na talíři dominuje zelená bylinka. Poznáte o jakou rostlinu jde?

Nejchutnější kousek ze pstruha jsou jeho miniaturní líčka. Leží v místech kousek pod očima. Stačí vyvinout lehký tlak špičkou rybího nože a hned se  na ně dostaneme. Nikdy nepodáváme pstruhy bez hlavy a nesekáme jim ploutvičky. Upravujeme  je celé i s kůží a břišní dutinu vyplňujeme bylinkami.

Pečený pstruh v rozmarýnovém kouři je obzvlášť lahodný. S vydatnou porcí čerstvě natrhaných bylinek si pstruzi rozumí. Tak je mám nejraději v létě. Byly doby, kdy jsme měli vlastní pstruhovou líheň a tak jsem měla tu nejlepší možnost osvojit si pár dobrých receptur na úpravu této lahůdkové rybky. Když mám možnost si čerstvého pstruha dát, tak to rozhodně s chutí udělám bez výjimky vždycky.

Máte k pstruhům kladný vztah?  Jestli ano, tak o dobré recepty nemáte nouzi. Jakou úpravu pstruha máte nejraději vy?

MODROHLAV – pro někoho postrach, pro jiného pochoutka. A může za to špatná pověst. Protože na každém šprochu je pravdy trochu, musíte si na tuhle rybu dát určitě „bacha“.

U nás doma se praktikují rybí pátky, což znamená při rekapitulaci všech pátků v jednom kalendářním roce, že  logicky musí dojít i k tomu, že do talíře připluje modrohlav. Ať už má pověst takovou nebo makovou, zvykla jsem si ho upravovat šetrným způsobem, aby jeho stinné stránky nepřevýšily všechny klady, které právě tahle zajímavá a chutná ryba pro mě má. Modrohlavu se přezdívá máslová ryba, ale není to proto, že by máslo mělo při jeho přípravě sekundovat. Máslová chuť se stala rybě přirozeností, proto tuk v podstatě potřebovat nebudeme vůbec. Milovníci sushi si možná ochutnali Sashimi nebo Nigiri sushi s Butterfish (batrfiš), protože tam se rybu dokáže blýsknout i ve svém syrovém stavu. Vše o sushi na jednom místě.

Máslová ryba se smetanovou cuketou ovoněnou koprem

pro 2 osoby:

• 2 kousky po 150 g máslové ryby (Butterfish) nebo 2 filety bílé ryby bez kůže
• 1 lžíčka olivového oleje
• mořská sůl
• pepř
• špetka kořenící směsi na ryby dle chuti
• 1 mladá cuketa
• 1 lžička  hořčice (např. pikantní provensálská)
• lžička čerstvého nasekaného kopru
• 4-5 lžic smetany
• šťáva z půlky citrónu
• 1-2 lžíce bílého vína

Teflonovou pánev vytřeme olivovým olejem a osmahneme na něm krátce z obou stran osušené rybí filety, které můžeme posypat pikantní směsí koření na ryby dle vlastní volby. Být to nemusí, ale kdo ryby rád, jistě má svou tajnou směsku někde pod víčkem kořenky. Občas rybu okořením pikantněji, dneska jsem se soustředila víc na chuť cukety. Když není mnoho času a chceme si přípravu urychlit, může se na jedné půlce pánve připravovat ryba, na té druhé plovině vymezíme prostor zelenině a pracujeme souběžně. Cuketu nakrájíme na tenké plátky, vložíme do pánve, solíme, opepříme a krátce orestujeme. Během chvilky zmenší svůj objem a na pánvi se uvolní dost místa i pro rybu. Osolenou a okořeněnou rybu osmahneme z obou stran. Přidáme smetanu, lžičku pikantní hořčice a společně podusíme. Nesnažíme se vytvořit omáčku, ale jen malé množství chutné šťávy, která zvlhčí podušenou cuketku, proto smetanou raději šetříme. Kdo má rád pokrm šťavnatější, může přidat během dušení malé množství bílého vína. Závěrem přidáme čerstvý nasekaný kopr (v nouzi můžeme použít sušenou nať), zakápneme citrónovou šťávou. U nás se spokojíme s rozpečenou bagetkou, ale kdo miluje vydatnější přílohy, může si připravit dušenou rýži, vařené brambory nebo jemné bramborové pyré.

MODROHLAV - Butterfish (batrfiš)
Latinský název pro tuto tuňákovitou rybu zní Poronotrus triacanthus, česky se nejčastěji nazývá modrohlav. Anglicky Butterfish, německy Butterfisch. Má ploché oválné tělo a pěkné kovově modré zabarvení.

Má zvláštní stavbu těla. Dosahuje délky cca 60 cm, přitom na výšku měří víc jak polovinu své délky, tedy cca 40 cm. Typickými znaky je ocasní ploutev ve tvaru ostře řezaného písmena V, s výrazně špičatými konci. Nejhojněji se vyskytuje ve vodách amerických, ale dá se ulovit v Evropě. Pro své chutné maso se často se vyskytuje na jídelních lístcích v restaurantech celého světa a Česko není výjimkou. Pokud jste tuto rybu ještě neokusili, zkuste to. Má totiž bílé jemně vláknité maso a sympaticky malý podíl kostí. Prodává se čerstvá i mražená, ale na našem trhu ji nejlépe seženete mraženou. Pro nejjednodušší přípravu můžeme z  filetu nakrájet silnější plátky, osolit a upéct na velmi malém množství olivového oleje (nejlépe na grilovací pánvi), případně i na velmi malém množství přepuštěného másla. Jen jednoduchá přírodní úprava, třeba s troškou bylinkového másla nebo nasekanou petrželkou na závěr nechá vyznít tuto rybí lahůdku s výrazně máslovou chutí. Podle doporučení se nemá konzumovat více jak 150 g ryby na porci! Podobnými druhy jsou: Peprilus simillicus nebo Brama brama. Nedá se říct, že by máslová ryba byla zcela bez zápachu a vůně. Její chuť není nepříjemná, ale žádoucí rybí parfém má, což ovšem není na závadu, protože ryba nás nemá nechat na pochybách, že jíme právě „rybu“.

Kuchyňsky zpracované filety této ryby se vyznačují bílou až smetanově máslovou barvou, pro svůj vyšší obsah tuku jsou přímo ideální k  vyuzení a grilování. Pří tepelné úpravě pečením nebo ogrilováním na pánvi není třeba filety upravovat na žádném oleji ani másle. Ryba si po chvíli pustí svojí, už tak dost tučnou štávu. Pánvičku stačí opravdu jen minimálně vytřít tukem. O zbytek se postará ryba sama.

Ryba se špatnou pověstí.

I když je tučná, její chuť je výtečně máslová. Špatná pověst této ryby tkví v její neschopnosti vstřebávat tuk, který se tím pádem po celý život ryby ukládá v těle a při konzumaci se s tímto tukem potýká naše tělo. Tento tuk totiž neumí zcela zpracovat. Z toho pramení doporučení týkající se omezení konzumovaného množství. Při dodržení všech zásad přípravy si tuto rybu můžete alespoň jednou za rok zařadit do svého jídelníčku a seznámit se s ní blíže.

Jak nenaletět a na co si dát „bacha“?

Určitě neskákejte na udičku restauračnímu kuchaři, který ji ve svém jídelníčku prezentuje v úpravě se slaninou nebo v podobných kaloričtějších verzích a nutí vám porci vyšší než doporučovaných 150 g  – pochopitelně za tučnou cenu. To je jako přilévat olej do ohně. Nesprávně upravená ryba ve větším množství se ráda mstí. Když se to s ní přežene, pěkně nás prožene :-) Dejte si bacha na rybu i na způsob úpravy.

PAMAKRELA TEMNÁ – Escolar

Další ryba, na kterou je potřeba dát pořádného „bacha“ je ESCOLAR - PAMAKRELA TEMNÁ - ang. Oil fish – lat. Lepidocybium flavobrunneum. Modrohlavu se stavbou těla ani zabarvením nepodobá, ale může mít zrovna tak temné účinky, když se to s její konzumací přežene nebo se nám dostane na talíř nesprávně upravená. Bližší info najdete zde.

Dobře tedy přemýšlejte, co stojí za to strčit do úst :-) I když prodejce neinformuje dostatečně o riziku spojeném s konzumací těchto ryb, je třeba vědět, co doopravdy kupujeme. Nesedí-li název český, zapamatujme si alespoň latinské pojmenování. Obě zmíněné ryby, modrohlav i pamakrela temná, se v naší obchodní síti nabízejí většinou jako filety bez kůže a kostí.

Britský Úřad pro potravinové standardy (FSA) varuje před konzumací některých druhů makrelovitých ryb (Lepidocybium flavobrunneum a Ruvettus pretiosus), běžně známých jako escolar nebo „hadí makrela“. Bylo zjištěno, že escolar se prodává v některých obchodech pod nesprávným označením jako „mořský okoun“ nebo „steaky z mořského okouna“ a může způsobovat onemocnění v důsledku velmi vysokého obsahu oleje. Oleje s voskovými estery v escolaru jsou nestravitelné, mohou mít projímavé účinky, způsobovat žaludeční křeče a průjmy. Dalšími symptomy mohou být bolesti hlavy, pocity nevolnosti a zvracení, trvající obvykle 24–48 hodin. FSA zdůrazňuje, že pojmenování mořský okoun přísluší pouze druhu Dicentrarchus labrax, a je tudíž protizákonné prodávat escolar jako mořského okouna. Ryby jsou běžně dodávány do obchodní sítě a cateringových podniků zmrazené, obvykle jako steaky, a to s nebo bez kůže a kostí.

Zdroj: www.agronavigator.cz

Jestli jste máslovou rybu ochutnali, určitě na ni máte svůj vlastní názor. Chutná nebo ne? A jestli ano, tak jaký fígl na její úpravu máte vy? Pokud nechcete jít do žádného rizika, upečte si třeba Lososový koláč – Quiche au saumon, který je čerstvě naservírován na stránkách Šárčiny školy vaření.

Tohle jídlo není jenom voňavé, ale též barevné a pikantní. Jeho předností je i to, že je exotické a raz dva hotové. Podle nepsané tradice se u nás doma pravidelně v pátek chystá ryba. Velmi chutná je ryba v thajské úpravě. Potřebné suroviny nejsou tak nedostupné a mohou být tím pádem součástí domácích zásob a vždy po ruce. Kousek Thajska si dnes můžete prostřít do talíře se mnou. Pokud nejste zrovna fandové do ryby, tak ji můžete nahradit křehkým kouskem drůbežího masa z prsíček a nebude to zas tak velký prohřešek.

  

 

Ryba v thajské úpravě s červenou kari pastou a jasmínovou rýží

• 2 filety bílé ryby (tilapie, pangas, event. kuřecí maso)
• kvalitní olej na potření ryby
• koření na ryby (např. s citrónovou trávou)
• sůl a bílý pepř
• jasmínová rýže
• červená kari pasta
• kokosové mléko
• rybí omáčka
• bazalka

Jasmínovou rýži připravíme dle uvedeného návodu nebo si recept na přípravu rýže najdete níže v tomto článku. - Thajská kuchyně trvá na tom, aby se rýže nesolila! Čerstvé rybí filety potřeme olejem a okořeníme. Rybu můžeme připravit v elektrickém grilu nebo ji opečeme z obou stran na grilovací pánvi. Druhá možnost je dušení ryby přímo v kari pastě, což doporučuji. Někdy rybu griluji, jindy ji prohřeji ve zmíněné kari pastě. Ryba tak zůstane krásně šťavnatá.

 

 

Červenou kari pastu připravujeme dle návodu na sáčku, tzn. vymáčkneme ji na pánev s malým množstvím rozpáleného oleje a restujeme ji krátce tak 2 minuty. Poté se uvolní její aroma. Přidáme kokosové mléko (použijeme ½ obsahu plechovky) a nezbytné jsou 2 lžíce rybí omáčky, která nám pokrm pikantně osolí a zvýrazní.

 

 

 

Pokud jsme se rozhodli rybu neupravovat na pánvi ani v grilu, jednoduše ji nyní přidáme do pánve a necháme ji podusit. Do omáčku můžeme přidat i nasekanou chilli papričku, aby čhuť byla pikantní a autentická :-) Hotový pokrm se zdobí thajskou bazalkou, ale tu originální thajskou zde stěží seženeme. Vynikající bazalka citrónová (Bai manglaek) je podobná italské trpasličí bazalce, která se v hojném množství pěstuje na ligurském pobřeží.

 

 

 

 

Podle daných pravidel si připravíme i jasmínovou rýži. Recept je uveden níže v tomto článku a je potřeba si vzít čas a rýži opravdu velmi dobře propláchnout. Při přípravě se jasmínová rýže v Thajsku nesolí.

  

Ochutnejte Thajsko a mějte na paměti, že je to země úsměvů, tak ať vám nechybí u stolu ani v žádný jiný den.

La kon & Chok dee

  

 

 

 

THAJSKÁ KUCHYNĚ

 

Thajská kuchyně se dá charakterizovat jako 5 základních příchutí.

Slaná, sladká, kyselá, hořká, pálivá. Nesolí se jako u nás špetkou soli mezi prsty, ale používají se slané omáčky, nejčastěji Nam pla/Thajská rybí omáčka. Solící schopnosti má též omáčka ústřicová, krevetová světlá sojová. Kyselost představuje limetová či citrónová šťáva, kokosový a rýžový ocet. Hořká chuť se dosáhne pomocí bylinek. Ďábelskou pálivost dodají chilli papričky ve všech myslitelných podobách. Sladká základní přísada je palmový či kokosový cukr, hnědý rýžový sirup, který v pokrmech podtrhne chuť bylinek a koření. Pro Thajce je jídlo potěšením. Buddhistická tradice je patrná na postoji k masu. Maso se servíruje nakrájené na porce o velikosti jednoho sousta. U thajské tabule nejsou zapotřebí nože. Jako příbor postačí lžíce a vidlička, drží se v jedné ruce. Vidlička se drží levou rukou a má funkci přihrnovat sousta a přitlačovat je ke lžíci. Jídlo se podává do úst lžící. Strčit si do úst vidličku je projevem velké neslušnosti. Hůlkami se konzumují pouze čínské nudle. Celá thajská kuchyně je založená na vynikající kvalitě čerstvých surovin.

 

 

Jasmínová rýže (Khao chao)

 

Tato dlouhozrnná rýže je základní kuchyňskou surovinou středního a jižního Thajska. Má velmi jemné aroma a lehce ořechovou chuť, která připomíná indickou rýži basmati. Syrová zrnka jsou průsvitná, zatímco uvařená jsou bílá a nadýchaná. Pěstuje se ve středním a severovýchodním Thajsku v písčito jílové půdě. Vysoce ceněná je čerstvě sklizená. Jasmínovou rýži je před vařením vždy zapotřebí důkladně propláchnout, aby se z ní odstranil přebytečný škrob. Thajci rádi konzumují lepkavou rýži rukama a tvarují z ní malé kuličky, které poté namáčejí do pikantních omáček a dipů. Thajskou jasmínovou rýži můžete zakoupit např. zde v japonském e.shopu.

 

Recept na přípravu jasmínové rýže v páře

 

Krom rýže a  vody nepotřebujeme nic. Thajci rýži nesolí. Pro 2 osoby použijeme 1 hrnek jasmínové rýže a poctivě ji propláchneme pod vlažnou vodou. Dobře propláchnutá je tehdy, když z ní už neteče kalná voda. Když si dáme práci s dobrým propláchnutím, docílíme toho, že se nám rýži nebude lepit a bude se hezky sypat. Rýži nasypeme do hrnce a zalijeme ji stejně velkým možstvím vody. Nevaříme zprudka, ale často mícháme (ráda se totiž připaluje!) až do doby, než rýže do sebe vstřebá všechnu vodu. Poté ji podle tradičního doporučení přendáme na bambusový napařovač - čím bude napařovač širší, tím lépe – a dobře ji po celé ploše rozhrneme. Snažíme se, aby rýže na sobě neležela ve zbytečně vysoké vrstvě. Napařovač by měl být vyložený plátýnkem a posadíme ho na hrnec s vodou vhodný pro vaření v páře. Pod poklicí vaříme tímto způsobem 30 minut. Rýže bude měkkoučká, nadýchaná a nebude se lepit. Kde koupit bambusový napařovač, když se nechystám do Thajska? Když ho neseženete ve vietnamské tržnici, mají ho např. zde v japonském e.shopu.

Ryba zvaná Tilapie (Pla nin)

Tato sladkovodní ryba se chová na rybářských farmách po celém Thajsku. Dospělá váží kolem půl kila. Jednou z nejoblíbenějších úprav této ryby je úprava s pikantní thajskou kari omáčkou, ochucenou chilli. Toto lahodné jídlo si můžeme připravit i v zemi od Thajska velmi vzdálené, přímo v české kuchyni. Ingredience jsou všechny snadno dostupné.

 

Bazalka

 

V Thajsku se vyskytují tři základní druhy bazalky. Vzhled, chuť a použití se navzájem liší. Bazalka thajská (Bai horapa) – je podobná běžné západní bazalce, jak ji známe my. Používá se do červeného kari a lze ji nahradit v Evropě dostupnou bazalkou pravou (a máme po problému :-)

Bazalka posvátná (Bai grapao) – tato odrůda chutná spíše jako hřebíček, pro svou štiplavou chuť se nazývá pálivá bazalka. Její listy naplno rozvinou svou chuť pouze při tepelné úpravě. Používá se do rybích pokrmů, hovězích či kuřecích pokrmů na kari.

Bazalka citronová (Bai manglaek) – tato bylinka nesnáší dlouhý transport, těžko ji seženete mimo Asii. Je podobná italské trpasličí bazalce a v thajské kuchyni se používá jako přísada do polévek a salátů.

 

Pravou thajskou bazalku neseženete, ale mohlo by se vám podařit vypěstovat italskou trpasličí bazalku , díky které se proslavilo janovské pesto.

Janovské pesto se chlubí známkou původu D.O.P. a vděčí za to drobné ligurské bazalce.

 

Thajské chilli papričky (Prik kee noo)

 

Chilli je nepostradatelnou součástí thajské kuchyně. Do země bylo dovezeno až v 16. století portugalskými mořeplavci. Do té doby se k dosažení pálivé chuti používal černý pepř. V současné době se po celém Thajsku pěstuje několik set druhů chilli. Existuje jedno pravidlo: čím menší chilli papričky, tím ostřejší je jejich chuť! Nejpálivější jsou vlastní semínka s membránou. Pokud nesnesete ďábelsky pálivá jídla, důkladně odstraňte kompletní semeníky papriček. Nezapomeňte na bezpečnostní opatření :-) Navlékněte si gumové rukavice a nedotýkejte se při práci žádné části svého těla :-) Krom čerstvých chilli papriček můžete použít též sušené. Thajsko je jedním z největších producentů chilli na světě.

 

Thajská rybí omáčka (Nam pla)

 

Tato omáčka patří k nejdůležitějším ingrediencím thajské kuchyně. Vyrábí se z nasolených ryb (obvykle ančoviček), které se nechají zkvasit. Výrazná chuť se tepelnou úpravou zjemní. Je to výborný solící prostředek s pikantní chutí (W.T.TANDOORI)

 

Červená kari pasta (Krung gaeng ped)

 

Typicky červená barva této pasty pochází od velkého množství čerstvých červených chilli papriček, které zde tvoří hlavní ingredienci. Klasická červená kari pasta dále obsahuje římský kmín, šalotku, česnek, galgán (zázvor) a citrónovou trávu stejně jako čerstvý kořen koriandru, pepř, skořici, mletou kurkumu a krevetovou pastu. Thajská kuchyně se nespokojuje jen s červenou kari pastou, ta barevná škála je poněkud delší: zelená kari pasta z bylinek a čerstvých zelených chilli papriček, oranžová kari pasta ochucená krevelovou pastou, žlutá kari pasta s přidáním mleté kurkumy, masamanská kari pasta méně ostrá (z thajského slova mussaman/muslim), penangská kari pasta s mletými praženými arašídy (z malajského ostrova Penang).

 

Tuto červenou kari pastu nemusíme připravovat doma, ale koupíme ji hotovou, kolekce Exotic Food -  W.T.TANDOORI a české pulty zásobila dostatečně kvalitními výrobky, díky kterým si to pravé kouzlo exotické thajské kuchyně velmi snadno vytvoříme i v té nejmenší české kuchyni.

 

Kokosové mléko

 

Kokosové mléko se přidává hned na začátku přípravy, zatímco smetana se vmíchá až do hotového jídla. Koupit můžete konzervovaný výrobek W.T. TANDOORI

 

KOLEKCE ORIGINÁLNÍCH THAJSKÝCH RECEPTUR v angličtině - doma s nimi nezažijete tu pravou atmosféru, jako když zavoní jídlo v thajských uličkách, ale jestli máte pro tuhle kuchyni slabost, určitě si pochutnáte. EASY THAIFOOD.

 

 

Bydlet na jihu Čech, kde všechny cesty nevedou do Říma, ale určitě na nějakou rybniční hráz, je skoro povinnost mít ve svém kuchařském repertoáru dobrý recept na přípravu nějaké kapří speciality. Třeba na oblíbené kapří hranolky nebo křupavé škvarky. Recept od receptu se liší jen v jemných nuancích, ale výsledek je pokaždé voňavý a chutný. Škvarky jsem ochutnala v pátek na hrázi vznešeného Rožmberka. V čase výlovů se sluší vzdát rybníkářům a rybářům hold a na páteční stůl tak jako tak by měla přijít ryba. Nejkratší cestu do talíře má určitě ryba domácí, kapr.

Křupavé kapří škvarky – recept

• kapří filety s kůží (předem vykostěné) z 1 ks středně velkého kapra
• 4 stroužky česneku
• mletý kmín
• mletá sladká paprika
• mletý pepř
• špetka mleté pálivé papriky nebo chilli koření (není nutné!)
• cca 5-6 lžic hladké mouky
• olej nebo sádlo na smažení
• sůl (solíme až naposledy)

Filety nakrájíme na dlouhé proužky a rybí maso vysušíme v utěrce. Česnek utřeme s mletým pepřem a přidáme mletý kmín. Směs vetřeme do rybího masa. Připravené kapří škvarky obalíme v hladké mouce se sladkou i pálivou mletou paprikou a poté obalíme ze všech stran v moučné směsi. Okamžitě zprudka smažíme v rozpáleném oleji ze všech stran a neustále obracíme, aby se škvarky nespálily a byly osmažené skrz na skrz. Když se dobře neprosmaží, nekřupou. Ihned po vyjmutí z pánve podáváme. Přílohou se nezdržujeme, konzumujeme s chlebem a zapíjíme Regentem.

Před podáváním můžeme podle chuti ještě přisolit. Při příští přípravě zapojíme vlastní fantazii a použijeme nějakou vlastní směs koření. Experimentovat se nezakazuje :-) Oblíbené je kari koření nebo špetka mletého zázvoru. V případě mletého pepře se spolehněte na pepř čerstvě mletý, protože jedině tak se nepřipravíte o příjemnou pepřovou vůni. Smažíme v menších dávkách, aby si rozpálený olej udržel svou teplotu a kapří škvarečky měly dost prostoru se v oleji otáčet a netísnily se. Před podávním přebytečný olej osušíme papírovým ubrouskem. V případě, že kapří škvarečky budeme smažit do zásoby, rozložíme je na plechu a necháme nepřikryté vychladnout. Když je přikryjeme, snadno zvlhnou a už to nebude ono. Na tuto recepturu je možno použít v podstatě všechny druhy bílých ryb, tj. lína, cejna i plotici.

(Cena kapřích škvarků na letošním výlovu Rožmberka: zde u stánku blíž od parkoviště to bylo 45,- Kč za zmíněných 100 g;

naproti tomu ve stánku výš u hráze se cena vyšplhala na 65,- Kč za 100 g)

Jak získal kapr své jméno?

První vědecké pojmenování vzešlo od Carla Linné v roce 1758 – Cyprinus Carpio. Název Cyprinus prý vznikl podle jména řecké bohyně plodnosti Cypris. Někteři se přiklání k názoru, že název Cyprinus pochází z názvu ostrava Kypr – Cyprus, protože se tudy ve středověku hojně přepravovali kapři mezi Malou Asií a Evropou. 

Recept na vyhlášené kapří hranolky jsem uvedla ve své kuchařské knize, ale dát si ho můžete i podle doporučení třeboňských rybářů. Udělejte si na kapra chuť ;-) Na hrázi Rožmberka o čerstvě nalovené i chutně upravené ryby není nouze. Ještě dnes máte šanci stihnout atmosféru výlovu.

• Výlov Rožmberka 2010 – související články:
• Proslulé české rybníkářství

Ryba chce zajíst něčím sladkým – zde je moučník nejen na neděli:

Pivní štrúdl s jablky, pivními rozinkami a pivní glazurou

„Může být podán nějaký jiný, větší a bezpečnější důkaz o rybnících než to, že nejen proslavují skvělým majetkem své majitele, ale že povznášejí i měřiče a porybné z poddanství a neurozenosti k svobodě a k svobodnému rodu?“ – Jan Dubravius 

PŮVOD RYBNÍKŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH má v malíku Jiří Andreska. O rybářství a tradicích jsem se od něj zaručeně dozvěděla  i to, co jsem vůbec netušila. Všechny fotografie v tomto příspěvku jsou z letošního výlovu krále českých rybníků, Rožmberku, kam jsem se zajela osobně podívat. Minulý výlov jsem udělala podrobnou reportáž z místa dění, letos by se mé povídání téměř vůbec nelišilo, tak nakoukněte do článku z roku 2008. Tento příspěvek bude patřit výhradně slavným českým rybníkářům a vodním dílům.

Nejslavnější kapitolou našeho rybářství je výstavba rybníků. Starobylost a evropská proslulost českého rybníkářství vyvolává celou řadu zajímavých otázek – kdy a jak naše rybniční hospodářství začalo, jak daleko do minulosti zasahuje jeho historie, jak se kdysi dávno na rybnících hospodařilo. Úvodem je třeba říci, že žádné přesné zprávy o počátcích rybničního hospodářství u nás nejsou známy. Musíme se smířit s tím, že všechny úvahy budou jen více nebo méně pravděpodobnými teoriemi a dohady, které se jen tu a tam podaří upřesnit některými poznatky ze starých archiválií. 

Staří letopisci se ve svých spisech nezabývali zbytečnými podrobnostmi. Psali hlavně o světcích, panovnících, válkách a podivných úkazech na nebi. O tom, kdo první přinesl do českých zemí násadu kapra, nám nezanechali ani tu nejmenší zprávu. 

Z dějin našeho rybníkářství již mnoho vstoupilo do obecného povědomí. Jsou to hlavně osoby a události ze 16. století z období renesance. Právem se toto období nazývá zlatým věkem českého rybníkářství. Je to doba ozdobená jmény našich největších rybníků a také našich nejslavnějších rybníkářů-Štěpánka Netolického, Jana Dubravia a Jakuba Krčína z Jelčan. 

Historické počátky našeho rybníkářství jsou však mnohem starší. Zájem o jejich poznání se poněkud ztrácí ve stínu slavného 16. století. Snadno zjistíme, že Jakub Krčín byl vlastně poslední rybníkář, který v Čechách ještě rybníky stavěl, a jeho slavný Rožmberk, postavený u Třeboně v letech 1586-1592, je poslední stavbou z klasického období českého rybníkářství. 

Před čtyřmi stoletími, kdy Krčín žil a stavěl, existovaly v Čechách a na Moravě rybníky už 500 let. Byly tedy o 100 let starší, než jsou Krčínovy rybníky dnes. Z toho usuzujeme, že počátky rybničního hospodářství musíme hledat již v 11. století a možná i o nějaké desetiletí dříve. Z tohoto období se nám zachovalo velice málo písemných památek, a proto je každá, i sebemenší zmínka o rybníce velice vítaná a vzácná. Vycházíme proto i z nejistých zpráv. 

Nejstarší zpráva pochází již z konce 10. století. V té době také existovala poblíž tehdejší Prahy, mezi několika jinými vesničkami a osadami, osada Rybníček. Jméno této osady, která se připomíná již roku 993, se zachovalo dodnes v názvu ulice Na Rybníčku poblíž Karlova náměstí. I když to není žádný přímý důkaz tehdejší, formy rybničního hospodářství, přece jen název ulice naznačuje, že tam nějaký rybníček asi musel být, když osadě poskytl její jméno. Rozhodně však lokalita musela být bohatá na vodu, protože hned sousední ulice se jmenuje V tůních. 

Další zajímavou zmínku přináší Kosmova Kronika česká v dodatku o založení Sázavského kláštera. Zpráva se týká doby po roce 1034, kdy zemřel kníže Oldřich a nastoupil jeho syn Břetislav I. Tehdy daroval kníže klášteru mimo jiné „okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za 100 denárů, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení“. 

V dodatku ke Kosmově kronice o opatu Děthardovi, který tuto funkci vykonával v letech 1097-1133, se uvádí, že opět rozmnožil majetek kláštera o „lesy s horami i rovinami, s vodami i strouhami i s rybníky“. Jiný dodatek ke Kosmově kronice o založení třebíčského kostela (r. 1101 ) uvádí mezi vesnicemi darovanými kostelu též vesnici s názvem Rybník. Je zajímavé, že zmínky o rybnících patřících Sázavskému klášteru nepřímo uvádějí, že šlo o rybníky již hotové a možná tedy i starší. Klášter je získal, ale rozhodně je sám nestavěl. To může znamenat, že rybníky nejstaršího založení nevznikaly jen na, půdě klášterní, ale též na pozemcích osob světských. 

Také na Moravě vznikají rybníky velice záhy. Z roku 1087 jsou zaznamenána na statcích kláštera Hradiště u Olomouce dvě „vivaria piscium“, která se jmenovala Vydoma a Tekalec. 

Jiná starobylá zpráva, v literatuře častěji citovaná, je o rybníce na panství kláštera Kladruby u Stříbra. Je obsažena v takzvané kladrubské listině z roku 1115. Obvykle se však již neuvádí, že listina je padělkem, pořízeným ve 14. století, a tak nevíme, zda zmínka o existenci rybníka byla obsažena již v původní zakládací listině. 

Z roku 1227 se zachoval dopis krále Přemysla Otakara I., ve kterém povoluje opatu premonstrátského kláštera v Louce u Znojma zakoupit zboží Lovětín a zřídit si tam rybníky v libovolném množství. 

Uvedené zprávy nám umožňují alespoň trochu nahlédnout do nejstarších dějin našeho rybníkářství. S jistotou můžeme předpokládat, že v období od konce 10. století do první poloviny 13. století u nás existovalo mnohem více rybníků, než kolik se o nich zachovalo zpráv. Nebylo by však možné tvrdit, že ve 13. století byly rybníky již rozšířeny všeobecně. Jak uvádí v knize o dějinách rybníkářství na Moravě a ve Slezsku R. Hurt, „rybníky u nás chyběly ještě po většinu 13. století na převážné většině statků. V listinách domácího i cizího původu, v nichž se podává výčet majetku jednotlivých moravských klášterů ze 13. století, není o rybnících ještě ani zmínky. Rybníků takřka nebylo na statcích moravských i slezských cisterciáků, kteří podle stanov benediktinské řehole i podle příkazu svého řádu si měli opatřovati všechny potřebné věci pro živobytí prací vlastních rukou. A tato okolnost je víc než příznačná“. 

O původu našich rybníků byly vysloveny a napsány nejrůznější domněnky. Podle jedné z nich dospěli naši předkové ke stavbě rybníků sami, když přechovávali nalovené říční ryby v uměle upravených nádržích. Ryby se v tomto nedobrovolném zajetí vytřely, a tak byla naznačena možnost umělého chovu. Jinde se uvádí, že znalost rybničního chovu ryb k nám přinesli klášterníci, kteří byli povoláváni v 11. a 12. století. Přicházeli z jižní a západní Evropy, budovali kláštery a v mnoha případech kolonizovali lesnaté oblasti země. 

Co se týče původu hlavního obyvatele rybníků – kapra, zůstává nepopiratelnou skutečností, že kapr vždycky byl a zůstal dodnes nejdůležitější rybou v rybníce. Všemi svými vlastnostmi, to znamená svým nárokem na klidnou a prohřátou vodu, rozmnožováním v rybniční vodě, potravou, odolností při lovu a dopravě a konečně kvalitou masa, je kapr nejvhodnější rybou pro umělý chov. Zavedení kapra do umělého chovu bylo největším rybářským objevem všech dob. Tento objev však nemohl být učiněn v Čechách, protože v labském říčním systému v době poledové nikdy nežila žádná přírodní forma kapra. Kulturní formy kapra byly nezávisle na sobě vychovány v Číně a v jihozápadní Evropě. 

V Číně je tradice chovu kapra starší než v Evropě a trvá jíž dvě tisícíletí. Je zajímavé, že v Číně se kapr chová jako ryba doplňková a přisazuje se do rybníků k amuru bílému, amuru černému a dvěma druhům tolstolobiků. 

Předkem evropské kulturní formy kapra byl s největší pravděpodobností kapr ze středního a dolního toku Dunaje. Tožnost jeho umělého chovu nejpravděpodobněji objevili dunajští rybáři, kteří lovili nejen v hlavním toku Dunaje, ale především v jeho říčních ramenech a přilehlých jezerech. Tak se mohlo stát, že se ulovení kapři vytřeli v uměle upravených nádržích a jejich plůdek bylo možné dále chovat. Od říčních rybářů z Dunaje patrně převzali znalosti o chovu Římané, pro které byl vítaný každý přínos do jejich lahůdkové kuchyně. V rybnících starého Říma tak zřejmě vlivem změny životního prostředí vzniká evropská kulturní forma kapra, která se od svého divokého předka liší jen nepatrně. Protáhlý tvar těla se stává o něco vyšší a hlava o něco menší. V této podobě se kapr šířil postupně do dalších zemí. 

I u nás můžeme s jistotou předpokládat, že slovo rybník od počátku znamená rybník pro chov kapra. Zdá se to samozřejmé, ale pro úvahu o původu rybničního hospodářství je to velice důležité. V našich přírodních podmínkách by snad mohly vzniknout jen rybníky pro lína, cejna, plotici nebo štiku. I když vývoj přinesl v malém rozsahu i specializované chovy našich autochtonních ryb (například bývaly rybníčky určené jen pro mřenku nebo jen pro lína), objevují se tyto chovy mnohem později, prakticky až v 16. století. Také první pstruhové rybníky vznikají až v této době. 

Kapr k nám byl dovezen již jako vyspělá kulturní forma. Byla to první ryba zavedená uměle do našich vod. Není na tom nic divného. Podobně se kdysi šířila a podnes šíří všechna domestikovaná zvířata, osiva kulturních rostlin, a tím i celá lidská kultura. 

Zavádění (introdukce) kapra muselo nutně mít i svoji technickou stránku. Představme si, že si chceme založit svůj vlastní malý rybníček někde na chatě nebo u rekreační chalupy. Předpokládejme, že máme kousek vhodného pozemku s přítokem vody. Rozhodně nemůžeme začít tím, že si přineseme na zahradu konev plůdku. Nejprve bude třeba se někde s chovem alespoň trochu seznámit a důkladně si prohlédnout rybniční stavbu. Teprve pak si můžeme postavit vlastní rybníček, napustit ho vodou a vyzkoušet hráz. Až bude všechno v pořádku, dovezeme první kapříky. Podobně jistě postupovali i naši předkové. Napřed musela být znalost a zájem, potom stavba a nakonec nasazení ryb. 

Nevíme ještě, zda první chovy kapra u nás zavedly přímo kláštery. Rozhodné se jim však mnoho věnovaly a šířily znalost rybničního hospodářství po celé zemi. Měly k tomu svůj zvláštní důvod – potřebu postního pokrmu. V té době bylo postních dnů do roka velmi mnoho a představa vonícího kapra byla jistě velice vábná. 

Nyní již také víme, že naše nejstarší rybníky nemůžeme hledat mezi slavnými díly velkolepých rybničních soustav. Našli bychom jen malé nenápadné rybníčky někde v lukách, snad na pozemcích někdejších klášterních panství. Jejich původ již nebude pravděpodobně spolehlivě vysvětlen. Každý z těchto neznámých drobných rybníků, které tak jedinečně zdobí naši krajinu, může být jedním z našich nejstarších rybníků. 

Nejstarší přesně zaznamenaná zpráva z našich zemí se týká rybníka Opatského (nyní Branského), který založil na místě starého konventu kláštera ve Ždáru n. S. opat Vinrich z Waldsas v roce 1263. Zde je třeba připomenout, jak složitými cestami prošla historie rybničního hospodářství. Cisterciácký klášter ve Ždáru byl založen v roce 1252 mnichy z kláštera Nepomuckého. Klášter u Nepomuku byl založen asi o 100 let dříve, roku 1144. Měl na svých pozemcích rybníky velice staré, vzniklé zřejmě v době výstavby kláštera v druhé polovině 12. století. Rybník v obci Klášter existuje podnes. Nepomucký klášter založili mniši z kláštera v německém Ebrachu (u Norimberka) a bylo by zajímavé vědět, zda i tento klášter měl již své rybniční hospodářství. 

Z častých zmínek o rybníkářství klášterů by snadno mohl vzniknout dojem, že nejstarší rybníkářství bylo převážně jejich dílem. Je to však jen tím, že se o klášterních majetcích zachovalo více písemných zpráv. Kláštery dostávaly od panovníků velké příděly pozemků, které často ještě narůstaly různými dary, a všechen získaný nemovitý majetek si dávaly písemně potvrdit. 

Během dalšího vývoje dosáhlo české rybníkářství v počtu rybníků i produkci kaprů prvního místa v Evropě. Co asi vedlo k tak jedinečnému rozmachu našeho rybníkářství? Vysvětlení se hledalo v malých rozměrech našich řek a v poměrném nedostatku místních říčních ryb. Rybáři nemohli stačit zásobovat obyvatelstvo, zvláště v rostoucích městech. Za příčinu se pokládalo i to, že v naší zemi, na rozdíl od všech našich sousedů, zcela postrádáme velká nížinná jezera. Naše země je poměrně odlehlá od zdrojů mořských ryb. I v tom lze hledat příčinu výstavby rybníků. Postupně se však ukázalo, že skutečná příčina nebyla ani v jednom z těchto jevů. Říčních i mořských ryb u nás totiž býval vždy dostatek. Nabídka většinou převyšovala poptávku a rybáři někdy ani neprodali svůj úlovek. 

Středověké i pozdější rybářství usilovalo především o kvalitu. Konzumentům nešlo o jakoukoli rybu. Příliš kostnaté a jinak chuťově podřadné druhy říčních ryb naši předkové odmítali právě tak jako dnes i my. Sotva kdy si někdo koupil plotici, parmu nebo bolena. Zájem byl hlavně o nejlepší druhy ryb-lososa, pstruha, štiku, okouna a pochopitelně o kapra. Kapr se pokládal všeobecně za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy. Právě proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích výdajů na stavby dalších rybníků. Tehdejší hospodáři si dovedli dobře spočítat, za kolik let se jim náklady vynaložené na rybniční stavbu vrátí z prodeje kaprů a kolik jim pak bude rybník ročně vynášet. 

Za starých časů se používaly pro rybníky dva různé názvy. Starší stav (latinsky obstaculum) a novější rybník (piscina). Nevíme jistě, zda byl mezi nimi nějaký technický rozdíl. Je možno předpokládat, že stavy byly pouhým přehrazením toků bez vypouštěcího zařízení. Tuto domněnku by však bylo třeba nějak doložit, nejlépe dochovanou stavbou „stavu“. Už to, že se „stav“ bez výpusti nikde nezachoval, nasvědčuje, že nejspíše jde jen o vývoj názvu. Starší termín stav se zachoval jako živý termín v polštině a znamená totéž, co u nás rybník. 

Od poloviny 14. století zpráv o zakládání rybníků přibývá. Nových rybníků přibývalo tolik, že je možné toto období označit za další významnou fázi rozvoje rybníkářství. Hospodářské tendence doby Karlovy vedly i k nákladným stavbám rybníků. Zdokonalila se stavební technika. Rybníkáři se odvážně pouštěli do velkých staveb. Dokladem toho jsou některé rybníky z té doby:jihočeské Dvořiště a Holná, na severu Čech Velký rybník u Doks, známější pod novým názvem Máchovo jezero. Karel IV. zaváděl stavbu rybníků ze státních prostředků a nařizoval je stavět i městům, feudálům a církvi, aby, jak se uvádí ve starých zakládacích listinách, „království naše rybami a vodními parami oplývalo“. 

Ve 14. století dosud rybníkářská stavební činnost nezasáhla do těch oblastí, které později prosluly jako hlavní oblasti rybníků. V této době bychom ještě nenalezli rybníky na rovinách Pardubicka, Budějovicka nebo Třeboňska. Stavební technika se vyvíjela pomalu a všeobecně lze říci, že směřovala od menších staveb k větším. Rybníkářství vznikalo ve svých počátcích častěji v pahorkatinách, kde bylo možné pouhým pohledem na vhodné údolí si představit ihned nový budoucí rybník v jeho velikosti i tvaru. Teprve později se začaly stavět rybníky i v úrodných nížinách. Mělo to své dobré důvody. Pokud rybníkáři ovládali pouze stavbu menších rybníků, museli je umístit na malé toky ve sklonitém terénu, kde dosáhli i při malých rozměrech hladiny potřebnou hloubku, při které ryby v zimě pod ledem nezahynuly. Postupně se stavěly stále větší a větší rybníky. Musely se však umístit do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlého území stačila nízká hráz. 

Se změnou umístění a velikosti rybníků souvisela i řada dalších podmínek. Oba typy rybníků měly své výhody i nevýhody. Starší rybníky v členitějším terénu pahorkatin obvykle byly na malém povodí. Ohrožení povodněmi proto bylo menší. Okraje nezarůstaly rákosím. Byly však hlubší, chladnější, méně úživné, a proto v nich ryby rostly pomaleji. 

Nové velké rybníky byly úrodnější, na vhodnějších půdách, mělké a teplé. V takových rybnících se lépe množilo drobné vodní živočišstvo, plankton, a kaprům se zde proto lépe dařilo. Mělčiny těchto úrodných rybníků však snadno zarůstaly rákosem a po několika desetiletích se musel nový rybník nákladně zbavovat vodních porostů. Dokonce se stávalo, že málo hluboký rybník zarůstal tak rychle, že ho rybáři raději nechali úplně zarůst a zaniknout. 

Rybníky v rovinatých nížinách ležely obvykle na větším povodí a byly proto více ohroženy povodněmi. Proti tomu bylo nutné stále zdokonalovat stavební techniku. Přebytečnou vodu odváděli rybníkáři bezpečnostními přepady. Také se stavěly rybníky i zcela mimo vodní toky a voda se k nim přiváděla důmyslnými náhony. 

Postup do úrodných rovin měl rozhodující význam pro zvyšování výnosu. Postupně se získaly důležité technické i chovatelské poznatky, které se později, hlavně v druhé polovině 15. století a v 16. století, využily k zavedení rybniční velkovýroby. 

Ještě v dnešní době můžeme vidět u starých rybníků, postavených již v předhusitském období, významnou technickou podrobnost. Bývá to nápadně krátká hráz. Staří stavitelé si vybírali v terénu ta nejpříhodnější místa, rozsáhlé kotliny, ze kterých odtékala voda úzkým údolím. V jižních Čechách je tento způsob založení hráze nápadný zejména u rybníka Žárského, Dvořiště, zal. 1479, Vlhlavského a Voleška. Pozdější stavitelé se dostávali do stále obtížnějších podmínek, kdy už nebylo možné postavit rybník tak levně a výhodně. Tento vývoj dospěl místy tak daleko, že nakonec už nebylo kde stavět, a tím se výstavba ukončila. 

Svůj vývoj prodělala i technika chovu kapra. Rybniční hospodářství zůstávalo v 11.-14. století stále na úrovni malovýroby. Rozhodující přitom nebyla velikost rybníků, ale užívaný výrobní způsob. V druhé polovině 14. století zde již byly některé skutečně velké rybníky. Připomeňme si jen jihočeské Dvořiště anebo severočeské Máchovo jezero. Technika chovu kapra byla v té době vlastně již zastaralá. 

Starý způsob chovu se označuje jako kumulativní metoda. Jiné a možná přiléhavější označení je divoký chov. Při tomto chovu se rybník nasadil matečnými kapry, kteří se vytřeli a zůstali s plůdkem v rybníce až do jeho vyspění, tj. 5 až 6 let. Dovedeme si představit, jak to v takovém rybníce asi vypadalo. Generační kapři se každým rokem znovu vytřeli a rybník se plnil různými ročníky plůdku, který si postupem let stále více konkuroval ve sběru potravy. Byl proto stále hladový a špatně rostl. Do rybníků se vždy dostaly plevelné ryby, které se zde mohly pět let nerušeně množit. Velké množství drobných ryb se neobešlo bez vydatného přisazování štik. V mnoha případech se rybářům jistě podařilo jejich počet správně odhadnout a nasadit. Pak štiky spotřebovaly plevel a přebytečný plůdek. Tím se zlepšil stav potravy pro kapry a hospodářský výsledek byl dobrý. Také se však často stávalo, že štiky v rybníce převládly a nakonec samy rozhodly o hospodářském výsledku. Podíl štik býval při výlovech velký. Někdy dosahoval až 50 % a jsou známy i případy, že se vylovili jen generační kapři a velké štiky. Vše ostatní zmizelo v jejich útrobách. 

Tato metoda byla velmi primitivní. Život a vývoj ryb byl z větší části ponechán přírodě a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Roční výnos z 1 ha tehdejší produkce se dnes odhaduje asi na 20 až 30 kg, což je přibližně jedna desetina dnešních výnosů. 

Pokrok se ve středověku šířil pomalu. Po dlouhých 300 let měli rybáři lepší uspořádání chovu kapra na dosah ruky. Stačilo při výlovech vytřídit násadu a přesadit ji do jiného rybníka. Dnes se zdá, že tehdy zavedený způsob chovu z generačních ryb působil dlouho jako pevný, nepřekročitelný rybářský zvyk. 

K vyřešení tohoto dlouhodobého problému se dospělo v 15. století. Již z roku 1411 se zachoval doklad o tom, že rybník byl nasazen tříletou násadou. To znamená, že chovatelé té doby znali již alespoň dva stupně chovu. V jednom rybníce vychovali násadu a převezli ji do jiného rybníka. Tato zdánlivá maličkost však znamená velký pokrok, protože šlo vlastně o velice důležitý objev, který rázem odstranil mnoho nedostatků původní metody. Tříletá násada přišla totiž nepochybně do rybníka sloveného, kde nebyly ani ryby plevelné, ani dravé, natož přebytečný plůdek. Zde konečně mohli nasazení kapři ukázat, jak dovedou v dobrých podmínkách přibývat na hmotnosti. Někdy v polovině 15. století přišlo další zdokonalení. Byla zavedena třístupňová metoda. Plůdek se v jednom rybníce líhne, ve druhém vyrůstá do velikosti násady a ve třetím do velikosti tržního kapra. Tento způsob, který se v podstatě zachoval v rybničním hospodářství dodnes, vznikl pravděpodobně na Moravě. Z roku 1465 pochází o tom první zpráva týkající se obhospodařování rybníků u Dražkovic na Vyškovsku. 

Nová technika chovu se rychle rozšířila v druhé polovině 15. století. Nyní už nebylo účelné hospodařit na jednotlivém, třeba i velkém rybníce. Bylo potřeba přistavět menší plůdkové rybníčky a výtažníky, vytvořit celé rybniční soustavy. Přibylo také práce s chovem. Častěji se lovilo, častěji se převážel plůdek a násada. Hlavní rybníky se nyní lovily za pouhé 2 až 3 roky. Hospodářský výsledek se pronikavě zvýšil a znamenal velký příjem do pokladnic feudálních panství, církve a měst. Rybniční hospodářství se dostalo do popředí zájmu. Kdo rybníky dosud neměl anebo jich měl málo, mohl bud’ závistivě přihlížet, jak se v době výlovů sjíždějí na hráze šťastnějších sousedů povozy kupců, anebo se sám pustil do výstavby. Většina statků zvolila druhou možnost a rybníků v Čechách a na Moravě přibývalo skutečně rychle. 

Jako příklad velké výstavby tohoto období je možno uvést založení rybníka Dehtáře, o němž je zmínka v listinách kláštera Vyšebrodského: „1479 Vok a Petr z Rožmberka udělali u Dehtář rybník nový veliký, kterýmžto zatopili a svedli ves Humno“. Pro založení rybníka bylo vybráno území mimořádně vhodné, velká terénní pánev s úzkým odtokem, kde stačilo postavit krátkou masivní hráz. 

Významnými chovatelskými objevy se vlastně uzavírá starší období rybničního hospodářství, které u nás trvalo přibližně 400 let. Bylo to období shromaždování zkušeností a pomalého vývoje, které je ostatně charakteristické pro celý středověk. To, co by dnes výzkumníci vyřešili za několik let, tehdy potřebovalo celá staletí. 

zdroj: Jiří Andreska, Rybářství a jeho tradice – 1987

Výlov největšího českého rybníku je opět tady. Co nás tam čeká a nemine jsem důkladně prozkoumala při výlovu minulém a vznikla z toho i zajímavá podívaná v reportáži, kterou jsem nazvala Tam kde hnízdí mořský orel a ryby polykají fotbalové míče. Ani jedno slovo není lež – reportáž všechny nevěřící snadno přesvědčí, ale vidět to na vlastní oči je zážitek. Pokud vám vyjde čas, nenechte si tuhle událost ujít a naplánujte víkendový výlet.

Společnost Rybářství Třeboň a.s. pořádá ve dnech 8. – 10. října na hrázi největšího českého rybníka Rožmberk atraktivní výlov.

Rybáři jsou zvyklí si přivstat, začíná se v 07.00 h, tj. v čase, kdy se dá stihnout ještě ranní porce mlhy.

Co vás tam čeká?

• seznámíte se s tradičním rybářským řemeslem
• koupíte si toho nejčerstvějšího třeboňského kapra
• k mání budou i jiné sladkovodní ryby – jak čerstvé, tak uzené i pečené
• ohřát se můžete u horké kapří polévky nebo si dát porci vyhlášených kapřích hranolek
• po těle zahřeje sklenka svařeného vína
• nebude chybět ani čepované třeboňské pivo Bohemia Regent
• jedním slovem – na hrázi Rožmberka čeká skvělá ZÁBAVA

Kdo nestihne výlov Rožmberka, ten si může skočit na jinou hráz. Podzim patří výlovům.

Kalendář termínů výlovů rybníků 2010 určených pro veřejnost.

Petrův Zdar!

Spolknout kousek ryby bez toho, aby vás někdo tahal k rybníku se samozřejmě dá docela snadno. Kdo miluje kapří hranolky a tradiční rybí recepty, mohu mu doporučit knihu Rande s gurmánkou v české kuchyni, kde recepty na rybu domácí rozhodně nechybí a najde tam i původní recepturu na vyhlášené jihočeské kapří hranolky.

Závěrem přidám pár odkazů na reportáže vonící rybami, které mají za úkol chytit vás na rybářskou udičku.

• Výlov Rožmberka - fotoreportáž z minulého výlovu
• To nejlepší, co na rybách je …
• Ryba domácí.cz
• Proslulé české rybníkářství

Omáčka s intenztivní chutí a barvou křehkých bylinek – Salsa Verde – a to hned v několika variantách. Báječně doplní plátky vařeného hovězího masa, ale přidat ji lze i k pečeným rybám či zelenině. Našinec si ke kousku hovězího vařeného masa nejspíš představí hořčici-křen-chleba. Ital to pojme sofistikovaněji a než se mu uvaří maso, natrhá čerstvé bylinky (ta umíchá si čerstvou zelenou omáčku zvanou Salsa Verde. Ochutnala jsem ji v Antica Locandě a úplně mě dostala. Měla totiž tak vynikající a příjemně vyváženou chuť, že v ní nevyčnívala chuť česneku a ani bylinky se nechovaly nikterak povýšeně, i když jejich stopa byla intenzivní. Lahoda a naprostý chuťový soulad. Tak tohle  jsem v jídle u benzinky neočekávala.

Tímto příspěvkem zároveň opouštím své nadšení z rychle zhltnutého jídla spojeného s mým letošním italským cestováním a konečně vás mohu vzít na výlet za vynikajícím jídlem do báječných přímořských restaurací na pobřeží italské květinové riviéry, ale od úžasné Salsa Verde se mi nechce odbíhat vůbec nikam.

Puristé doporučují na tuto omáčku použít zásadně hmoždíř s paličkou a salsu rozmělňovat a rozmělňovat a rozmělňovat, pěkně pomalu a polehoučku. Má to kouzlo, tomu věřte. Kvůli těmto salsám jsem si opatřila velký kamenný hmoždíř, ale … mám šikovný mixér na bylinky a dost často po něm sáhnu. Nikdy nemixuji na bezduchou kaši, ale snažím se o zachování hmoty, tzn. že všechny ingredience by měly být zrakem ještě rozpoznatelné :-) Tu kousek olivy, tu mrňavá ploška lístku bylinky, ančovička ne větší jak zrnko písku, jé a vidím i kapary. Ty se dají dokonce ještě při troše šikovnosti rozkousnout, i když jsou to miniaturní osminky z celku :-) Asi tak ten mixér používám a nemyslím si, že je to hřích :-) Vy se rozhodně podle vlastního svědomí. Víte co je na této omáčce sympatické? Recepty můžete obměňovat podle chuti a nálady. Neexistuje jen jeden univerzální a spoměrem surovin si musíte opravdu dobře pohrát a nebát se průběžně ochutnávat.

Salsa Verde – Studená bylinková omáčka

Tahle omáčka patří mezi letní studené omáčky a je plná báječných chutí, které získá spojením bylinek, oliv, ančoviček, plodů kaparovníku a nezbytného olivového oleje. Není to omáčka v pravém slova smyslu. Posloužit může jako dip i marináda. Mezi její přednosti patří i velmi nenáročná příprava. Je to totiž doslova „pětiminutovka“, ale zaslouží si pár hodit nerušeného odpočinku v chladničce. Tam ji nechte až do okamžiku velkého finále na talíři. S čím ji budete podávat je opravdu jen a jen na vás.

Salsa Verde - varianta č. 1 – s hrubozrnnou hořčicí

• 1 velká hrst hladké procholisté petrželky
• 1-2 lžíce aromatických bylin (bazalka, máta, pažitka)
• 2-3 stroužky česneku (oloupaný a jemně nasekaný)
• 1 lžíce kaparů (dobře propláchnout)
• 8-10 ks vypeckovaných zelených oliv
• 2 lžičky hrubozrnné hořčice (francouzská, bavorská či kremžská)
• 2 – 3 ks ančovičkových filátek
• šťáva z polovičky menšího citrónů
• panenský olivový olej podle potřeby
• mořská sůl jemná
• hrubě mletý pepř

Bylinky utřeme v hmoždíři s nasekaným česnekem, olivami, ančovičkami, kapary a hořčicí. Přidáme citrónovou šťávu a olivový olej a vyrobíme hrubší omáčku. Podle chuti osolíme a připepříme. V uzavřené nádobce necháme omáčku dobře vychladit.

Salsa Verde – varianta č. 2 – s ostrou hladkou dijonskou hořčicí

• 1 velká hrst hladké plocholisté petrželky
• 1 lžíce bazalkových lístků
• 1 lžíce mátových lístků
• 2 jemně nasekané nebo prolisované stroužky česneku
• 1 lžíce dijonské hořčice
• 1 lžíce kaparů
• 3 ks ančovičkových filetů
• panenský olivový olej podle chuti
• podle potřeby kapka červeného vinného octa
• mořská sůl
• čerstvě mletý pepř

Tento recept jsem před časem objevila v nějakém německém magazínu a podivovala se doporučení, že tahle salsa se má jednoznačně nechat odležet při pokojové teplotě. Dokonce recept nabádal, aby se na přípravu použily ostré nožíky mixéru.

Použila jsem recept na přípravu marinády na rybu. Osvědčil se, proto i tuhle možnost přidávám k základnímu receptu. Všechny ingredience rozmixujeme a na samotný závěr přidáme podle chuti sůl a pepř. Salsu necháme trochu netradičně při pokojové teplotě odležet a tuto hladkou výraznou a pikantní omáčku použijeme jako marinádu na grilovanou rybu. Není na závadu si podle tohoto receptu připravit salsu den předem a nechat ji odležet v chladničce. Ono se totiž vůbec nic nestane :-) Když připravuji salsu jako marinádu na rybu, nedávám vinný ocet, ale raději sáhnu po čerstvém citrónu.

Salsa Verde podle Marcelly Hazan - klasické ženské pojetí :-)

Zajímalo mě, jak asi připravuje bylinkovou salsu Marcela Hazan? To, že recept v její Italské domácí kuchyni chybět nebude, jsem tušila. Salsa Verde a jiné pikantní omáčky skutečně nechyběly. Oblíbené „bollito misto“ (směs vařených mas) přichází na italský stůl právě v doprovodu této zeleně oděné omáčky. Oživí chuť nejen masa, ale též vařené ryby. Její recept počítá s použitím kuchyňského robotu. A to je mi sympatické :-)

Z čeho připravuje salsu ona? Petrželka – kapary – ančovičky – česnek – ostrá hořčice – červený vinný ocet (pokud děláme tuto omáčku k masu) – citrónová šťáva (pokud bude tato omáčka k rybě) – extra panenský olivový olej – sůl. Všechny suroviny dává do kuchyňského robotu, ale varuje před tím, aby se to nepřehnalo a nevyrobila se kaše. Konzistence musí být hladká a ochucujeme až na samý závěr. Omáčka nesmí být moc ostrá ani slaná. Umět správně vystihnout příjemnou a intenzivní chuť – to je opravdu umění :-)

Pokud nemáte mixér ani nevlastníte hmoždíř, nevadí. Spolehnout se můžete i na ruční metodu a vystačíte si s miskou a vidličkou poháněnou vlastní silou.

Marcella Hazan přidává ještě jeden nápad, jak tuto salsu obměnit. Vynechejte ančovičky – přidejte nakládané okurky. Jemně je nasekejte a omáčku připravte tentokrát v ruce. Bude zajímavější, když se podařín drobné kousíčky okurek při jídle jazykem snadno nahmatat. Tomu věřím, protože okurky a všechny pikantérie s nimi spojené mám fakt ráda ;-)

Kdo je Marcella Hazan?

• Craig Claiborne hned v úvodu její knihy s názvem Klasická italská kuchyně ji přirovnal k italskému národnímu pokladu. „Nikdo neudělal víc než ona pro šíření evangelia čistě italské kuchyně v Americe.“
• Její knihy jsou autentickým průvodcem po celé italské kuchyni, ale povedlo se jí přímo fascinujícím způsobem zachytit vůni a všechny jemné nuance poctivých venkovských pokrmů vařených v italském stylu od jihu až po sever.
• Je autorkou klasické kuchařské knihy, ze které mohou čerpat amatéři i zdatní profesionálové.
• Marcella Hazan patří k mým skvostům knihovny a byl to jeden z nejlepších dárků, který jsem dostala ;-) Miluji tu její kuchařskou moudrost, protože v popisu receptur téměř na nic nezapomíná a vtiskla jim i svůj kuchařský rukopis.

Salsa Verde podle Emanuela Ridi - klasický chlapský přístup :-)

Kdo začal s italskou kuchyní laškovat až v poslední době, možná se nechal vyprovokovat právě „Italem v kuchyni“, sympaťákem Emanuelem Ridim, rodákem z ostrova Elba. Salsa Verde v jeho repertoáru nechybí, tak mohu doplnit i o další recept – Salsa Verde Manzo Bollito podle Itala. - vařené hovězí maso v zelené omáčce.

Všimla jsem si, že v Itálii se bylinky vejdou i na kuchyňské okno, které nemá vůbec žádný parapet. Tak žádné výmluvy, že u vás doma se zelené petrželce nedaří :-)

Salsa Verde – s masem či rybou? Tak tady má vaše fantazie jednoznačně zelenou! Radu vám nikdo nedá, ale aby se to voňavými bylinkami v talíři pěkně zelenalo a bylinkám se podařilo uhranout i vás, to vám fakt ze srdce přeji :-) Už proto, že existuje japonské přísloví, ve kterém se praví, že skutečným mistrem kuchařského umění je ten, kdo dokáže uvěznit roční období na svém talíři. Petrželka není jen symbolem léta, ale sklízí se hluboko do podzimu. Salsa Verde má svůj čas.