Pod toskánskou pokličkou. Toskánská kuchyně je plná chutí a vůní, proto si zasloužila samostatnou kapitolu, která navazuje na první článek - Toskánsko, země pohádek a snů. Cestovatelského ducha jste mohli nasytit v příspěvku prvním, ale teď má právo dožadovat se svého i žaludek. Za toskánskou kuchyní to táhne každého znalce gastronomie. Tak pojďme konečně nadzdvihnout pokličku a ochutnat něco dobrého.

Nemůžete navštívit Itálii a nezmínit se o jídle. Zvlášť když pod pokličkou toskánského hrnce bublá mnoho dobrůtek a mňamkovních věcí.

Toskánská kuchyně pochází z venkovské kuchyně, vyznačuje se velkým množstvím chutí, vůní a ingrediencí, nenáročnou přípravou, je zdravá a lehce stravitelná. V Toskánsku je kvalita všech pokrmů velice vysoká a rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou výrazné. Jak se tedy dnes jí v Toskánsku? Kvalitní olivový olej, nesolený bílý chléb bez chuti, který je dobře propečený a uvnitř vzdušný a lehký, florentský biftek + zvěřina (divočák, jelen, zajíc), a konečně víno: to jsou čtyři základní pilíře toskánského kuchařského umění. 

Mezi místní speciality, jejichž původ je mezinárodně chráněn, patří např. bílé fazole ze Sorany (malé, bílé fazolky s tenoučkou slupkou) vařené se šalvějí v olivovém oleji, servírované s tuňakem a bílým chlebem, nebo výborné kaštany z okolí hory Amiata, z nichž se vyrábí kaštanová mouka, jež se používá hlavně do cukrářských výrobků, dále třeba kroupy z Garfagnany, zažívající velký návrat nejen v makrobiotické výživě. Zcela jedinečné je proslulé sádlo z městečka Colonnata, v jehož chuti se odráží prastarý recept. Sádlo se krátce po zabijačce naloží do mramorové nádoby, která se předtím vytřela směsí koření, česnekem a rozmarýnem. Pak se nádoba uzavře mramorovou deskou a v tomto „sarkofágu“ zůstane sádlo půl roku. Po uzrání se krájí na tenké plátky a pojídá jako předkrm nebo velmi výrazná obloha.

Co byste určitě měli ochutnat

Jako první a nejtoskánštější pokrm, který napadne okamžitě každého je Bistecca alla Fiorentina – obrovský biftek i s kostí, u níž je maso nejlepší. Je opepřený a jen málo propečený, servíruje se k němu citron nebo glazé z balzamikového octa. Zaručuji boule za ušima i těm, kteří si normálně biftek přejí propečenější. Ale radím vám, nedělejte to. Bistecca alla Fiorentina by měla vždycky zůstat tmavě růžová. Jedině tak ji dokážete ocenit.

Další toskánskou specialitou je polévka jménem Ribollita – Je z kapusty, fazolí, a základ tvoří den starý toskánský chléb.  Ribollita vlastně  znamená „znovu povařený“, zelenina svařená s chlebem obsahuje na polévku velmi málo vody, zato je dochucená výborným olivovým extra panenským olejem.

Livornskou obdobou francouzské bujabézy je Cacciucco, což je řídké rajčatové pyré s feferonkami, přelité přes plátky opečeného chleba, a dušené ryby a dary moře.

Při návštěvě Florencie nesmíte vynechat bufety či pojízdné stánky (např. u Mercato Centrale nebo na Via Cimatori či Piazza Frascobaldi ), kde servíruji  Lampredotto a Trippa alla fiorentina, nebo-li Dršťky ve florentském stylu. A doporučuji, dejte si je opravdu jenom tam, protože tam jsou nejlepší. I zarytí odpůrci drštěk po jediném ochutnání upadnou to stavu euforie. Dršťky jsou totiž servírované nejen klasicky s vývarem do talíře, ale i v housce jako hamburger s omáčkou salsa verde. Klasická trippa alla fiorentina je připravená s kořenovou zeleninou a rajčatovým pyré.

Pro milovníky bílého masa je tady Pollo alla fiorentina – Florentské kuře. Výborná směs kuřecích prsíček, drobků chleba, parmazánu, špenátu, cibule, celeru, krémového sýru, papriky a česneku.

Jako sladkou tečku po vydatném obědě či večeři zkuste Cantucci – mandlové sušenky ve tvaru půlměsíce. Namáčejí se do bílého dezertního vína Vin Santo nebo do hořkého likéru Averna, které si dejte po jídle jako digestivum.

Pokud se v Toskánsku ocitnete v době karnevalu, určitě ochutnejte sladké střapaté sušenky jménem Cenci. Jsou k dostání po celé severní a jižní Itálii, a mají různá jména, podle oblasti. V Boloni se jim například říká frappole a v Miláně chiacchiere.

Kam za dobrým jídlem

V každé osterii (hospodě) i v sebemenším městečku je možné ochutnat nějakou neznámou místní lahůdku, na kterou jinde nenarazíte. Nicméně musím upozornit, že takto pojatá italská dovolená znamená i jedno velké riziko, protože ten, kdo se bude takovéto turistice věnovat, musí už dopředu počítat s tím, že kromě absolutního oblouznění chuťových buněk si domů přiveze i pár kilo navíc, proti kterým bude muset dlouho bojovat zdravější turistikou v Čechách.

Až tedy budete unaveni po několika kilometrové procházce v Lucce hledat něco „na zub“ , opusťte opevněné centrum města a vydejte se po staré cestě směrem na Pisu. Na periférii Luccy najdete poklad jménem

Pizzeria La Bersagliera , neboli Picérku U Herdekbaby. Najdete ji na Via pisana vecchia, 2136, 55100 Lucca.

Je to malá pizzerie, spartánsky zařízená, kterou provozuje rodina z Kalábrie. Nehledejte tam ale žádný luxus, jen strašně nepohodlné dřevěné lavice a židle, z kterých tu a tam čouhají hřebíky. Přesto nedejte na první dojem. Pizza, kterou tam dělají, prostě nemá konkurenci. Jezdí na ni až z daleka. Výborné těsto, senzační, chutné a neošizené ingredience, fantastické kombinace. Chuť této pizzy, velikostí připomínající pneumatiku osobního automobilu, příjemně překvapí nejednoho gurmána a znalce.

Abyste si však pizzu vychutnali s absolutním požitkem, vkládám sem pro jistotu několik rad a doporučení:

1. Je strašně důležité mít vybráno v okamžiku, kdy Herdekbaba přijde převzít vaši objednávku. Jakékoliv váhání ji rozčílí a vrátí se pak kdoví kdy.   
2. Zbytečně nevymýšlejte komplikované variace pizzy, protože Herdekbaba vám nakonec stejně donese, co uzná za vhodné.  
3. Může se stát, že vás Herdekbaba posadí k někomu ke stolu, i když  lokál není úplně plný. Prostě se tak rozhodla a kdo jste vy, abyste ji radili, co má dělat? 
4. Neexistují tady dny ani hodiny, ve kterých byste mohli být klidní, že tu najdete málo lidí. Objednávky tady neexistují. Leckdy prostě budete nuceni počkat i hodinu v malém prostoru před pizzérií, protože milovníků této pizzy je strašně moc.
5. Většina pizz je na pikantní bázi, ale ne nijak extremně.
6. Neexistují tu žádné jiné chody, ani sladkosti, ani káva. Nedočkáte se tu ani minerální vody bez bublinek. Pokud o ni požádáte, Herdekbaba vám přinese vodu z kohoutku a nazdar. Dostat tu můžete pouze ochucené a slazené nápoje nebo točené pivo.
7. Jestliže nedokážete sníst celou porci, nebojte se požádat o krabici a zbytek si doneste domů. Pizza je i druhý den velmi dobrá a je to tady běžně zvykem. Navíc potěšíte Herdekbabu, protože nesnáší plýtvání a vyhazování zbytků. 

Co se týče ceny, za jednu pizzu a jedno pivo utratíte cca 10 Euro, což je cena víc než lidová, vzhledem ke kvalitě a velikosti porce.

Popsala jsem spoustu stránek a vidím, že jsem zmínila jen velmi málo z toho, co Toskánsko opravdu nabízí. Tohle všechno je jen malá kapka v moři, kterou jsem chtěla čtenáře Gurmánky navnadit a doporučit aspoň jednou vyměnit pasivní dovolenou na pláži za aktivní historicko-gastronomickou poznávací dovolenou v zemi Etrusků. Mám pro vás ještě spousty dalších tipů na skvělá místa, výborné restaurace, které vás ekonomicky nezničí, ale předčí vaše očekávání. Provedu Vás kouzelnými místy, které voní vzácnými bylinami, olivovým olejem a vínem. Jsem vám k dispozici, budete-li potřebovat poradit, zajistit ubytování, průvodce, tlumočení, či zorganizovat dovolenou na míru podle vašich představ. Pomohu Vám objevit Toskánsko krásnější, romantičtější a voňavější.

Všechny další informace o službách, které poskytuji, najdete na mých webových stránkách: www.prima1vera.com. Zvlášť chci pak upozornit na Vouchery, tj. dárkové poukazy na krásné a levné ubytování pro 2 osoby, někde i s polopenzí a dalšími atraktivními službami, které mám v rámci marketingové akce v nabídce po celý rok 2012.

Na některých místech v Toskánsku teď leží sněhová čepice, ale už koncem února se kopce zazelenají, rozkvetou první mimózy, v březnu se  v zahradách rozzáří japonské kamélie a jaro vypukne v plné síle. A to je přesně čas pro vás, neotálejte a vydejte se objevovat jeho drsnou krásu, vydejte se cestou starodávných Etrusků, ponořte se do horkých lázeňských pramenů, ochutnejte dary vinic i moře, užijte si aktivní či relaxační dovolenou. Poznejte ráj na zemi !

Zuzana Mihulková

Cestovní poradce a průvodce v Toskánsku

Fotografie z mého archivu a z internetu, upravené pro tento článek

Nenechte si ujít 1. díl článku o Toskánsku, s názven „Toskánsko, země pohádek a snů“ – http://www.gurmanka.cz/2012/01/toskansko-i-zeme-pohadek-a-snu

Děkuji Zuzce za lákavé představení krás Toskánska, které mě osobně zlákalo natolik, že jsem si do letošních cestovatelských plánů tento malebný kout světa přidala. Už delší dobu jsem si to plánovala a moc dobře vím, že nic se nemá odkládat. Zuzko, připrav mi, prosím, dovolenkový toskánský plán na září :-) Předem díky.

Někoho tím moc potěším … z času na čas je potřeba své dcery kontrolovat :-)

  

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy Rande s gurmánkou nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Perličky z Toskánska, aneb severní Toskánsko není jen Florencie a Pisa

Pokaždé, když přistávám kdekoliv v Itálii, prožívám zvláštní pocit štěstí. Takové mrazení v zádech a šimrání v břiše. Stává se vám to taky? Je to stejný pocit jako když jste čerstvě zamilovaní, myslíte na svou lásku a točí se vám hlava. Já mám tento pocit už několik let a zvláštní je, že mě neopustil ani teď, co jsem se do Itálie přestěhovala. Mohu téměř přesně definovat, kdy jsem propadla vášni jménem Itálie, stejnou silou jako alkoholik svému pití či kuřák své cigaretě. Bylo to v době, kdy mi bylo 12 let a do ČSSR přijel Drupi. Samozřejmě že se mi ten černovlasý ďábel líbil a jeho písničky jsem znala zpaměti, ale od té doby jsem se začala zajímat o všechno italské, dychtila jsem po každé informaci z toho tajemného poloostrova, zvaném Apeninský. A věřte, že to nebylo jednoduché v socialistickém Československu dozvědět se něco víc, než se vymykalo průměru.

To všechno ale nebylo nic proti tomu, když jsem poprvé vstoupila branou do toskánského ráje. Když mě dálnice z Florencie vyhoupla na kopec zvaný Serravalle Pistoiese a přichystala mi nádhernou podívanou do údolí jménem Val di Nievole. Rajské údolí obklopeno toskánskými kopci, na kterých se tyčí středověké hrady a kostely se zvonicemi. Tehdy se mi doopravdy zastavil dech. Sjíždíte dolů a naskytne se vám pohled na olivové háje, cypřiše, vinice, cesty lemované piniemi a uvnitř toho všeho malebná městečka, každé se svou vlastní historií.

A to je teď můj nový domov! V severním Toskánsku, jemuž vévodí vznešená dáma jménem Florencie a její družičky se jmény Pisa, Lucca, Siena, San Gimignano, Volterra, Pistoia či malebné lázně Montecatini Terme.

Tak tedy pojďte se mnou na malou procházku.

Florencii pro tentokrát vynecháme a půjdeme objevovat další, méně známá místa.

Údolí Val di Nievole

Byla jednou jedna krásná oblast, zvaná Valdinievole, kterou staří Římané nazývali Vallis Nebulae, nebo-li mlhavé údolí a popisovali ho jako území částečně rovinaté a částečně hornaté, jimž protéká množství kouzelných potůčků a řek, klouzajících podél kopců zarostlých šalvějí, levandulí a rozmarýnem, a ztrácejících se mezi platany, piniemi a rákosím plných žab v okolních bažinách. Údolí často zahalené v mlze, zvané též Padule di Fuccechio.

Dnes je Valdinievole území, které obsahuje originální směs, skládající se ze známých lázní, nedotčené přírody a středověkých hradů. Území v srdci Toskánska,mezi Luccou a Pistoiou, které bylo po staletí kulturní, obchodní a společenskou křižovatkou. Jeho kopce skrývají středověká městečka, hrady a zámky a táhnou se od „Toskánského Švýcarska“ u města Pescia až do oblasti Montalbano, kde se mimo jiné nachází i rodiště Leonarda Da Vinci.

V lesích plných kaštanů a krajinou posetou olivovníky se zrodily i vzácné minerální prameny v Montecatini Terme, parní jeskyně v Monsummano Terme a přírodní rezervace močálů Fucecchio.

Valdinievole je také místem, kde se narodil Pinocchio. Ve městě Collodi spisovatel Carlo Lorenzini (jméno Collodi přijal podle města, kde se narodila jeho matka) oživil dřevěnou figurku panáčka Pinocchia, která se stala známá po celém světě.

Pistoia, aneb Florencie v miniatuře

Když jsem poprvé přijížděla k městu Pistoia, zažila jsem další šok. Už z dálky je vidět, bílý chrám s obrovskou kupolí, zvonice…co to je??…jak to??…vždyť ve Florencii jsem teď byla….. Pistoia, taková malá Florencie. Obyvatelé Pistoie byli kdysi nechvalně prosluli násilím a intrikami, jež měli kořeny ve středověkých svárech mezi dvěma znepřátelenými pistojskými frakcemi Bianchi a Neri (Černí a Bílí). Jejich oblíbenou zbraní byla malá dýka zvaná „pistoia“. Odtud název města. Nejkrásnější je bezpochyby centrum, via Cavour, Piazza del Duomo s Dómem podobným tomu ve Florencii, Cappella del Tau a další historické skvosty.

A zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že i v podzemí pod Pistoiou je fascinující a tajemný svět, který prozkoumám hned na jaře.

Pescia – Toskánské Švýcarsko

Pescia – středověké město, které leží na obou březích stejnojmenné řeky, je známé především pěstováním květin. Zde se také koná Biennale del Fiore, výstava květin světového významu. Ještě víc než květiny je ale Pescia známá výrobou papíru. Už ve středověku zde vznikla papírna, nejstarší na celém území Itálie. Několik papíren v této oblasti je stále aktivních.

Do města vstoupíte Florentskou branou (Porta Fiorentina) a pak už můžete pěšky objevovat staré paláce, kostely a celé historické centrum města, kde na vás odevšad dýchne kouzlo středověku.

Toskánské Švýcarsko se nazývá zóna na sever od města Pescia e je to bezpochyby nejkrásnější území celého údolí Valdinievole. Tvoří část Apeninského pohoří Tosco-Emiliano a svou svěžestí a krásou může soutěžit s tím pravým Švýcarskem.

Montecatini Terme a lázeňství

Luxusní lázně Montecatini Terme leží v toskánské provincii Pistoia, na úpatí Apeninského pohoří  v údolí Val di Nevole. Dnes je Montecatini Terme známé turistické a lázeňské centrum, kde žije kolem 20 tisíc obyvatel. V městečku se můžete procházet udržovanými přírodními parky, kde vyvěrají termální prameny. Jedinečné přírodní bohatství tak dalo vzniknout lázním, kde se dnes můžete oddávat mnoha léčebným procedurám. Například v Terme Leopoldine z roku 1777 máte možnost se pomazat léčivým bahnem nebo v Terme Tettuccio pít vodu, která prospívá játrům, ledvinám a má léčivé účinky na žaludek a tlusté střevo. Všechny prameny v lázních Montecatini Terme jsou na přírodní bázi a obsahují různé koncentrace látek přítomných v našem organismu, tj. sodík, vápník, chlór, jód a fosfáty.

V okolí lázní se rozprostírá nádherná příroda, která láká k procházkám a pěší turistice. Montecatini Terme je ideálním místem pro strávení pohodové a relaxační dovolené, kde si užijete dostatek klidu a odpočinete od každodenních starostí. Na své si zde však díky rozmanité krajině a přírodě přijdou také vyznavači aktivního odpočinku. Hosté mohou v lázních využívat krytý bazén, termální koupaliště, wellness centrum i posilovnu.

Lanovkou na Montecatini Alto

Součástí Montecatini Terme je neobvyklý dopravní prostředek, a tou je kabinová lanovka, která vás dopraví do historické části města zvané Montecatini Alto, které existovalo již před rokem 1000 n.l. Lanovka je z roku 1898 a jejím stavitelem byl janovský inženýr Alessandsro Ferretti. První jízda se uskutečnila 4.června 1898 a mezi prvními pasažéry byl i světoznámý hudební skladatel Giuseppe Verdi.

Lanovka je v perfektním stavu, nově zrekonstruovaná. Vagónky zůstaly původní a jejich vnitřek je celý ze dřeva. Říká se jim GIGIO a GIGIA a v polovině cesty se vždy zdraví, když jeden druhého objíždí.

Parní jeskyně v Monsummano Terme zvaná Grotta Giusti

Grotta Giusti je jeskyně stará dobrých 130 milionů let a je považována za jednu z nejkrásnějších a nejrozsáhlejších na světě. Kromě mnoha nádherných stalagnitů a stalaktytů se v jeskyni nachází přírodní pára, která vám umožní vychutnat si přírodní saunu s detoxikačními účinky.

Pisa není jenom šikmá věž

Když se řekne slovo Pisa, každý z vás si představí šikmou věž, italsky Torre Pendente, a nic víc. Někteří z vás možná ještě vědí, že šikmá věž se nachází na náměstí Campo dei Miracoli neboli Pole zázraků, jenž tvoří stavby, které symbolizují jednu etapu lidského života: Baptisterium představuje zrození, šikmá věž značí dosažení rozumu, katedrála je symbolem svatosti a zdraví a hřbitov Camposanto zastupuje smrt.

A tady většinou prohlídka končí. Autobus posbírá své poutníky a jede se dál, hrrr za dalším cílem, jen ať toho stihneme co nejvíc. Ale kdopak z vás se byl někdy podívat do centra města? Nikdo, co? Chyba! Pokud se tedy právě chystáte do Pisy, nenechejte si historické centrum ujít. Projděte se starobylými a spletitými uličkami, zastavte se na středověkých náměstích a obdivujte nádheru starých domů, paláců a kostelů, které tam najdete. A když dojdete až k řece Arno, posaďte se do některé z mnoha kaváren a dejte si tam dobrou kávu či zmrzlinu a pozorujte ruch kolem a sebe.

Mimochodem …, věděli jste že, v Pise  v historickém centru města, je škola univerzitních studií, na které mohou studovat jen lidé z MENSY, to jest lidé s nadprůměrnou inteligencí ?

Lucca, město hradeb a kostelů

Ačkoliv je V Itálii mnoho měst s dochovaným původním opevněním a neporušenými branami, jen v Lucce je zachováno tak, že je možné ho objet na kole, které si lze vypůjčit kdekoliv ve městě. Projížďka či procházka po hradbách v Lucce je dlouhá cca 5 km a nabízí mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města.

Slavné dějiny města jsou různě spojeny i s „největším Čechem“ Karlem IV., který zde působil jako správce italských držav svého otce Jana Lucemburského. V roce 1369 pak vrátil Lucce svobodu, a to za  poplatek 300 tisíc forintů. Další stopu, kterou zde zanechal Karel IV, je městečko Monte Carlo. Nese jméno českého krále, který se zde zastavil a přenocoval na jedné ze svých cest do Luccy.

V historickém jádru města naleznete spousty krásných památek – chrámy, věže, kostely, jejichž popisem vás nechci unavovat, protože jej najdete v každém průvodci. Zmíním se ale o hlavní tepně Luccy a tou je  Via Fillungo, která prochází historickým centrem. Patří k nejelegantnějším ulicím v Itálii a nachází se na ní mnoho obchodů a starověkých paláců, které patřily významným a bohatým šlechtickým rodinám.

Z Via Filungo si určitě odskočte na náměstí Piazza Dell´Anfiteatro, zvané také Piazza del Mercato, kde stával v dávné minulosti římský amfiteátr. Jeho stavba započala již za císaře Claudia a pojal až 10 000 diváků. Ve středověku amfiteátr zanikl a jeho ovál posloužil jako základ středověkých domů, které celé náměstí jakoby objímají.

Pokud jste v Lucce se svým partnerem, určitě nezapomeňte na rituál, který se zde provádí již mnoho let. Stoupněte si do středu náměstí, poznáte jej podle dlažební kostky, která má vyrytý kříž, obejměte se a při polibku si něco přejte. Přání se vám splní a navíc je téměř jisté, že se do Luccy znovu vrátíte.

Je velká škoda, že naši turisté Luccu ještě neobjevili a navštěvují ji zřídka. Přitom vlakem z Florencie jste tam za  hodinku a čtvrt a autem po dálnici za 30 minut.

Viareggio, město karnevalu

Na pobřeží Tyrhénského moře, na úpatí Apuánských Alp, v oblasti zvané Versilia, jen hodinu cesty z Florencie, leží klenot jménem Viareggio. Toto středověké město dostalo svůj název podle hradu Via regis (Královská cesta),který stával u hlavní silnice na místě dnešního města.

Celá oblast Viareggia má 10 km nádherných písečných pláží, z nichž 6 km je soukromých a tudíž placených. Jsou dobře udržované a jsou vybaveny deštníky a lehátky. Zbývající 4 km jsou veřejné. Nejznámější veřejná pláž je zároveň součástí přírodního parku Parco Naturale Regionale Migliarino-San Rossore-Massaciuccoli.

Viareggio dnes jsou nejen luxusní lázně, kam se každoročně sjíždí množství turistů, ale zároveň je to město zimního karnevalu. Po celou dobu masopustu, vždy v neděli, tady můžete být svědky fantastického karnevalového průvodu s alegorickými vozy, které svou originalitou a osobitostí okouzlí malé i velké. Zahájení i ukončení karnevalu je vždy doprovázeno velkolepým ohňostrojem.

Popsala jsem spoustu stránek a vidím, že jsem zmínila jen velmi málo z toho, co Toskánsko opravdu nabízí. Tohle všechno je jen malá kapka v moři, kterou jsem chtěla čtenáře Gurmánky navnadit a doporučit aspoň jednou vyměnit pasivní dovolenou na pláži za aktivní historicko-gastronomickou poznávací dovolenou v zemi Etrusků. Mám pro vás ještě spousty dalších tipů na skvělá místa, výborné restaurace, které vás ekonomicky nezničí, ale předčí vaše očekávání. Provedu Vás kouzelnými místy, které voní vzácnými bylinami, olivovým olejem a vínem. Jsem vám k dispozici, budete-li potřebovat poradit, zajistit ubytování, průvodce, tlumočení, či zorganizovat dovolenou na míru podle vašich představ. Pomohu Vám objevit Toskánsko krásnější, romantičtější a voňavější.

Všechny další informace o službách, které poskytuji, najdete na mých webových stránkách: www.prima1vera.com. Zvlášť chci pak upozornit na Vouchery, tj. dárkové poukazy na krásné a levné ubytování pro 2 osoby, někde i s polopenzí a dalšími atraktivními službami, které mám v rámci marketingové akce v nabídce po celý rok 2012.

Na některých místech v Toskánsku teď leží sněhová čepice, ale už koncem února se kopce zazelenají, rozkvetou první mimózy, v březnu se  v zahradách rozzáří japonské kamélie a jaro vypukne v plné síle. A to je přesně čas pro vás, neotálejte a vydejte se objevovat jeho drsnou krásu, vydejte se cestou starodávných Etrusků, ponořte se do horkých lázeňských pramenů, ochutnejte dary vinic i moře, užijte si aktivní či relaxační dovolenou. Poznejte ráj na zemi !

Zuzana Mihulková

Cestovní poradce a průvodce v Toskánsku – www.prima1vera.com

Fotografie z mého archivu a z internetu, upravené pro tento článek

Nenechte si ujít Toskánsko č. 2 – Pod pokličkou - http://www.gurmanka.cz/2012/01/toskansko-ii-toskanska-kuchyne

Závěrem jedna otázka pro cestovatele a milovníky umění:

Víte kde je vystaven originál Michelangelovy sochy Davida?

a) v Galerii Uffizzi ve Florencii
b) v Louvru v Paříži
c) v Galerii dell´Academia ve Florencii

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy Rande s gurmánkou nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Vašim koulím ZDAR!  

Dnes budu psát o společenské hře, jejíž pravidla vznikla v kavárně, proto si myslím, že i sport patří na foodblog. Někdo by se mohl domnívat, že se jedná o sport kavárenských povalečů :-) Může být! I kavárenského povaleče někdy popadne touha jít si zasportovat. Dokonce se kvůli tomu nemusí vzdávat ani kavárenských rituálů. Dobrá společnost, sklenka vína a doutníček visící z koutku úst není tak úplně zapovězen. V zemi galského kohouta je tento sport masově populární a není jen výsadou staříků postávajících v parku. Mladí i staří, kluci a holky, všichni  jsou si v tomto boji rovni. Ve Francii patří pétanque ke stylu života a odráží se v něm všeobecná pohodička. Jak jste prožili uplynulý víkend vy? Já stylově. Hrála jsem si s koulemi a dokoulela je až do semifinále :-) Zas taková hračka to nebyla, protože se účastnilo celkem 28 týmů, většinou ve skvělé kondici a mladšího data narození :-) 

Když můj muž narazil na informaci, že se koná 23. října 2010 na místním hřišti v Dolní Pěně 0. ročník otevřeného turnaje dvojic v pétanque – Dolní Pěna Open, neváhal dlouho a bez mého souhlasu nás přihlásil. Startovné 50,- Kč – v ceně startovného bude i něco k zakousnutí a zapití. Začátek prezencí od 10:15 do 10:45, začátek turnaje 11:00 a konec netušíme. Kdo má koule doma, ať je vezme s sebou. Tuším zábavu a pohodičku :-)  

Vašim koulím zdar a začínáme! 

Malebná obec Dolní Pěna se rozkládá v údolí Pěněnského potoka v romantické krajině nedaleko od Jindřichova Hradce. První písemné zmínky o obci pocházejí ze 14. století, kdy byla známa pod jménem Pěnná. Krásu téhle obce si užívá hodně „lufťáků“, ale jak se nejlépe začlenit mezi místní? Vzít to přes „koule“ byl jednoznačně dobrý tah :-) 

Účast na turnaji přislíbil Pavel Hnilica – šéftrenér juniorské reprezentace ČR a reprezentant na MS a Karel Dohnal – exprezident České asociace pétanque klubů a člen mezinárodní federace pétanque FIP JP. Hmmm, už to v mých očích přestává vypadat pohodově a dostavují se pochyby … mám do toho vůbec jít a nechat se znemožnit :-) 

Pánové profíci sliby dodrželi a byli v plném počtu na místě. S nimi snad celá pétanquová elita z Dolní Pěny a přilehlého i vzdálenějšího okolí. Profíci uchopili celý turnaj do svých rukou a rozdala se týmům čísla (já & můj muž jsme vyfasovali smůlou opředenou třináctku). Naše  nablýskané pétanque koule jsme nechali v kufru auta a půjčili si jedny  hodně obouchané. Utěšovala jsem se, že nevzhledné koule mají všechny cesty ke košonku dávno zažité a dovalí se tam bez naší pomoci). Většina týmů se mohla pochlubit nablýskanými zánovními a též dokonalým grifem potřebným pro správné metání koulí na hrací plochu. Podle pravidel se turnaj koná za každého počasí, nic mezi nebem a zemí nezabránilo začít přesně na čas, aby turnaj šlapal bez sebemenšího zádrhelu. A taky že jo! Organizace byla dokonalá. Ceny pro vítěze lahůdkové ;-) 

Bylo oznámeno, že hrát se bude  SWISS systémem, což je jeden z nejoblíbenějších bodovacích systémů hlavně pro samotné hráče. Tempo hry svižné, ale pro všechny rovné a spravedlivé. Jako pozitivum se jevilo, že každému hráči (družstvu) bylo umožněno sehrát 4-5 utkání v hlavním turnaji. Do prvního kola je vám soupeř nasazen náhodně, ale v ostatních kolech nikdo dopředu svého soupeře nezná. Jak se turnaj vyvíjí, tak se utváří jádro nejlepších a ti se potkávají až v samém závěru hry, kdy proti sobě nastupují do finálových bojů (což se mému družstvu povedlo! Díky Edy :-) 

Ani o sporné okamžiky nebyla nouze a museli jsme nechat přeměřovat. 

0. ročník turnaje v pétanque je v Dolní Pěně v plném proudu a už ho nic nezastaví :-) Koule jsou vrženy, sčítají se prohry a vítězství. 

Koule jsou vrženy, sčítají se prohry a vítězství. 

Původ hry 

dočetla jsem se a doslechla, že … 

Předchůdcem petanque je prapůvodní francouzská hra, která se jmenuje provensálské koule. Vznik petanque se traduje od roku 1907. O tři roky později byl odehrán historicky první zápas v provensálském městečku La Cintat. Jules Hugues, přezdívaný „le Noir“ nemohl kvůli revmatismu pokračovat ve své hráčské kariéře. Své hody hrál vsedě z určeného místa – z namalovaného kruhu, kdy cíl (košonek) byl umístěn ve vzdálenosti 5-6 m. Přibližoval tedy koule ke košonku z místa, bez rozběhu. Tento způsob se zalíbil majitelům zdejší kavárny Ernestovi a Josephovi Pitiovým. Oba bratři rychle pochopili výhody této inovace a Ernest sepsal finální pravidla. Narodila se pétanque. Provensálské koule zůstaly regionálním francouzským sportem, pétanque se vydala na vítězné tažení světem. 

Kromě zmíněného odhozu koule z místa mezi základní odlišnosti patří to, že se hraje na menší ploše, hráči hrají bez rozběhu, nohy jsou při odhodu u sebe, hod je prováděn z určeného místa – kruhu. Tyto novinky se ukázaly jako velmi prospěšné. Nová hra umožnila zapojení do sportu i širokému okruhu lidí s postižením nebo menší pohyblivostí. 

Princip hry je jednoduchý, hrát mohou proti sobě dvě 1 až 3členná družstva a výhodou pétanque je fakt, že hrát mohou ženy, muži i děti prakticky kdekoliv, protože na herní terén se nekladou nijak zvláštní nároky. Hráči se naučili vyrovnávat s nástrahami terénu a nejoblíbenější jsou udupané pískové cestičky v parku. Rozměry hřiště by měly být  4 x 15 m. Ve Francii patří „koulení“ k místnímu stylu života a proto na hráče pétanque narazíte ve městech i nejmenších vesničkách. 

Stručná pravidla PÉTANGUE  

Medailová pozice – 3. místo – tým Stařešinové :-) 

Medailová pozice – 2. místo 

Medailová pozice nejcennější – 1. místo ;-) 

Když se o něčem řekne, „má to koule“,  je jasné, že se mluví o něčem co za to stojí, co má grády a je to něco pořádného. Pétanque je hra, co má koule!  A přitom nepatří ke sportům mužské macho-kultury, protože ji klidně mohou hrát  i holky, greenhorni i stařešinové (těm to jde pomalu nejlépe :-) Pétanque je  hra co má navíc rajc, vášeň, hravost, romantiku, drive, optimismus, logiku i přitažlivost. Jednou s ní začnete a nebudete mít nikdy dost … nechte se lapit ;-)

Vyhráli jsme  cenu 4. – bramborovou, ale protože vím, jakou z hlediska gastronomického sehrály právě brambory důležitou roli, vůbec mi to nebylo líto :-) Proti nám nastoupila svěží dvojka, tým s názvem „Stařešinové“ a uváleli to na krásné třetí místo. Gratuluji všem zúčastněným, sobota v Dolní Pěně byla příjemná ;-)

1. Hřiště bylo perfektně připravené, organizace bezchybná, rychlý výsledkový servis
2. Občerstvení přepychové – horká bramboračka v bochníčku, teplé párky s hořčicí, káva, pivo, limonáda, na zahřátí placatice rumu – bufet na jedničku
3. Kuriozita: staříci na hřišti zůstali nejdéle, což připisuji ke cti této hry
4. Za další kuriozitku považuji to, že do finálových bojů to vítězně dotáhly 2 Šárky – což vystihuje původ staročeského jména – Šárky jsou dobré válečnice a nevzdávají se jen tak snadno :-) Já uhrála pozici bramborovou, ale ta mladší Šárka skončila na druhé příčce :-)
5. Těším se na příští 1. ročník a jsem ráda, že tímto způsobem  jsme se seznámili se svými budoucími sousedy DolnoPěňáky! Jako celek jsou bezvadná partička, tak si říkám, že jsme si nemohli vybrat dům na lepším místě. O sousedy jde totiž vždycky „až v první řadě“ ;-) Tímto je zdravím, i když se zatím vlastně moc dobře neznáme, protože jsme v roli dojíždějících lufťáků :-) 

 Už Středověk byl zlatým věkem „koulových her“ a v módě jsou tyhle nestárnoucí  hry i dnes. Potkali jste se i vy s pétanque?

„Může být podán nějaký jiný, větší a bezpečnější důkaz o rybnících než to, že nejen proslavují skvělým majetkem své majitele, ale že povznášejí i měřiče a porybné z poddanství a neurozenosti k svobodě a k svobodnému rodu?“ – Jan Dubravius 

PŮVOD RYBNÍKŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH má v malíku Jiří Andreska. O rybářství a tradicích jsem se od něj zaručeně dozvěděla  i to, co jsem vůbec netušila. Všechny fotografie v tomto příspěvku jsou z letošního výlovu krále českých rybníků, Rožmberku, kam jsem se zajela osobně podívat. Minulý výlov jsem udělala podrobnou reportáž z místa dění, letos by se mé povídání téměř vůbec nelišilo, tak nakoukněte do článku z roku 2008. Tento příspěvek bude patřit výhradně slavným českým rybníkářům a vodním dílům.

Nejslavnější kapitolou našeho rybářství je výstavba rybníků. Starobylost a evropská proslulost českého rybníkářství vyvolává celou řadu zajímavých otázek – kdy a jak naše rybniční hospodářství začalo, jak daleko do minulosti zasahuje jeho historie, jak se kdysi dávno na rybnících hospodařilo. Úvodem je třeba říci, že žádné přesné zprávy o počátcích rybničního hospodářství u nás nejsou známy. Musíme se smířit s tím, že všechny úvahy budou jen více nebo méně pravděpodobnými teoriemi a dohady, které se jen tu a tam podaří upřesnit některými poznatky ze starých archiválií. 

Staří letopisci se ve svých spisech nezabývali zbytečnými podrobnostmi. Psali hlavně o světcích, panovnících, válkách a podivných úkazech na nebi. O tom, kdo první přinesl do českých zemí násadu kapra, nám nezanechali ani tu nejmenší zprávu. 

Z dějin našeho rybníkářství již mnoho vstoupilo do obecného povědomí. Jsou to hlavně osoby a události ze 16. století z období renesance. Právem se toto období nazývá zlatým věkem českého rybníkářství. Je to doba ozdobená jmény našich největších rybníků a také našich nejslavnějších rybníkářů-Štěpánka Netolického, Jana Dubravia a Jakuba Krčína z Jelčan. 

Historické počátky našeho rybníkářství jsou však mnohem starší. Zájem o jejich poznání se poněkud ztrácí ve stínu slavného 16. století. Snadno zjistíme, že Jakub Krčín byl vlastně poslední rybníkář, který v Čechách ještě rybníky stavěl, a jeho slavný Rožmberk, postavený u Třeboně v letech 1586-1592, je poslední stavbou z klasického období českého rybníkářství. 

Před čtyřmi stoletími, kdy Krčín žil a stavěl, existovaly v Čechách a na Moravě rybníky už 500 let. Byly tedy o 100 let starší, než jsou Krčínovy rybníky dnes. Z toho usuzujeme, že počátky rybničního hospodářství musíme hledat již v 11. století a možná i o nějaké desetiletí dříve. Z tohoto období se nám zachovalo velice málo písemných památek, a proto je každá, i sebemenší zmínka o rybníce velice vítaná a vzácná. Vycházíme proto i z nejistých zpráv. 

Nejstarší zpráva pochází již z konce 10. století. V té době také existovala poblíž tehdejší Prahy, mezi několika jinými vesničkami a osadami, osada Rybníček. Jméno této osady, která se připomíná již roku 993, se zachovalo dodnes v názvu ulice Na Rybníčku poblíž Karlova náměstí. I když to není žádný přímý důkaz tehdejší, formy rybničního hospodářství, přece jen název ulice naznačuje, že tam nějaký rybníček asi musel být, když osadě poskytl její jméno. Rozhodně však lokalita musela být bohatá na vodu, protože hned sousední ulice se jmenuje V tůních. 

Další zajímavou zmínku přináší Kosmova Kronika česká v dodatku o založení Sázavského kláštera. Zpráva se týká doby po roce 1034, kdy zemřel kníže Oldřich a nastoupil jeho syn Břetislav I. Tehdy daroval kníže klášteru mimo jiné „okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za 100 denárů, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení“. 

V dodatku ke Kosmově kronice o opatu Děthardovi, který tuto funkci vykonával v letech 1097-1133, se uvádí, že opět rozmnožil majetek kláštera o „lesy s horami i rovinami, s vodami i strouhami i s rybníky“. Jiný dodatek ke Kosmově kronice o založení třebíčského kostela (r. 1101 ) uvádí mezi vesnicemi darovanými kostelu též vesnici s názvem Rybník. Je zajímavé, že zmínky o rybnících patřících Sázavskému klášteru nepřímo uvádějí, že šlo o rybníky již hotové a možná tedy i starší. Klášter je získal, ale rozhodně je sám nestavěl. To může znamenat, že rybníky nejstaršího založení nevznikaly jen na, půdě klášterní, ale též na pozemcích osob světských. 

Také na Moravě vznikají rybníky velice záhy. Z roku 1087 jsou zaznamenána na statcích kláštera Hradiště u Olomouce dvě „vivaria piscium“, která se jmenovala Vydoma a Tekalec. 

Jiná starobylá zpráva, v literatuře častěji citovaná, je o rybníce na panství kláštera Kladruby u Stříbra. Je obsažena v takzvané kladrubské listině z roku 1115. Obvykle se však již neuvádí, že listina je padělkem, pořízeným ve 14. století, a tak nevíme, zda zmínka o existenci rybníka byla obsažena již v původní zakládací listině. 

Z roku 1227 se zachoval dopis krále Přemysla Otakara I., ve kterém povoluje opatu premonstrátského kláštera v Louce u Znojma zakoupit zboží Lovětín a zřídit si tam rybníky v libovolném množství. 

Uvedené zprávy nám umožňují alespoň trochu nahlédnout do nejstarších dějin našeho rybníkářství. S jistotou můžeme předpokládat, že v období od konce 10. století do první poloviny 13. století u nás existovalo mnohem více rybníků, než kolik se o nich zachovalo zpráv. Nebylo by však možné tvrdit, že ve 13. století byly rybníky již rozšířeny všeobecně. Jak uvádí v knize o dějinách rybníkářství na Moravě a ve Slezsku R. Hurt, „rybníky u nás chyběly ještě po většinu 13. století na převážné většině statků. V listinách domácího i cizího původu, v nichž se podává výčet majetku jednotlivých moravských klášterů ze 13. století, není o rybnících ještě ani zmínky. Rybníků takřka nebylo na statcích moravských i slezských cisterciáků, kteří podle stanov benediktinské řehole i podle příkazu svého řádu si měli opatřovati všechny potřebné věci pro živobytí prací vlastních rukou. A tato okolnost je víc než příznačná“. 

O původu našich rybníků byly vysloveny a napsány nejrůznější domněnky. Podle jedné z nich dospěli naši předkové ke stavbě rybníků sami, když přechovávali nalovené říční ryby v uměle upravených nádržích. Ryby se v tomto nedobrovolném zajetí vytřely, a tak byla naznačena možnost umělého chovu. Jinde se uvádí, že znalost rybničního chovu ryb k nám přinesli klášterníci, kteří byli povoláváni v 11. a 12. století. Přicházeli z jižní a západní Evropy, budovali kláštery a v mnoha případech kolonizovali lesnaté oblasti země. 

Co se týče původu hlavního obyvatele rybníků – kapra, zůstává nepopiratelnou skutečností, že kapr vždycky byl a zůstal dodnes nejdůležitější rybou v rybníce. Všemi svými vlastnostmi, to znamená svým nárokem na klidnou a prohřátou vodu, rozmnožováním v rybniční vodě, potravou, odolností při lovu a dopravě a konečně kvalitou masa, je kapr nejvhodnější rybou pro umělý chov. Zavedení kapra do umělého chovu bylo největším rybářským objevem všech dob. Tento objev však nemohl být učiněn v Čechách, protože v labském říčním systému v době poledové nikdy nežila žádná přírodní forma kapra. Kulturní formy kapra byly nezávisle na sobě vychovány v Číně a v jihozápadní Evropě. 

V Číně je tradice chovu kapra starší než v Evropě a trvá jíž dvě tisícíletí. Je zajímavé, že v Číně se kapr chová jako ryba doplňková a přisazuje se do rybníků k amuru bílému, amuru černému a dvěma druhům tolstolobiků. 

Předkem evropské kulturní formy kapra byl s největší pravděpodobností kapr ze středního a dolního toku Dunaje. Tožnost jeho umělého chovu nejpravděpodobněji objevili dunajští rybáři, kteří lovili nejen v hlavním toku Dunaje, ale především v jeho říčních ramenech a přilehlých jezerech. Tak se mohlo stát, že se ulovení kapři vytřeli v uměle upravených nádržích a jejich plůdek bylo možné dále chovat. Od říčních rybářů z Dunaje patrně převzali znalosti o chovu Římané, pro které byl vítaný každý přínos do jejich lahůdkové kuchyně. V rybnících starého Říma tak zřejmě vlivem změny životního prostředí vzniká evropská kulturní forma kapra, která se od svého divokého předka liší jen nepatrně. Protáhlý tvar těla se stává o něco vyšší a hlava o něco menší. V této podobě se kapr šířil postupně do dalších zemí. 

I u nás můžeme s jistotou předpokládat, že slovo rybník od počátku znamená rybník pro chov kapra. Zdá se to samozřejmé, ale pro úvahu o původu rybničního hospodářství je to velice důležité. V našich přírodních podmínkách by snad mohly vzniknout jen rybníky pro lína, cejna, plotici nebo štiku. I když vývoj přinesl v malém rozsahu i specializované chovy našich autochtonních ryb (například bývaly rybníčky určené jen pro mřenku nebo jen pro lína), objevují se tyto chovy mnohem později, prakticky až v 16. století. Také první pstruhové rybníky vznikají až v této době. 

Kapr k nám byl dovezen již jako vyspělá kulturní forma. Byla to první ryba zavedená uměle do našich vod. Není na tom nic divného. Podobně se kdysi šířila a podnes šíří všechna domestikovaná zvířata, osiva kulturních rostlin, a tím i celá lidská kultura. 

Zavádění (introdukce) kapra muselo nutně mít i svoji technickou stránku. Představme si, že si chceme založit svůj vlastní malý rybníček někde na chatě nebo u rekreační chalupy. Předpokládejme, že máme kousek vhodného pozemku s přítokem vody. Rozhodně nemůžeme začít tím, že si přineseme na zahradu konev plůdku. Nejprve bude třeba se někde s chovem alespoň trochu seznámit a důkladně si prohlédnout rybniční stavbu. Teprve pak si můžeme postavit vlastní rybníček, napustit ho vodou a vyzkoušet hráz. Až bude všechno v pořádku, dovezeme první kapříky. Podobně jistě postupovali i naši předkové. Napřed musela být znalost a zájem, potom stavba a nakonec nasazení ryb. 

Nevíme ještě, zda první chovy kapra u nás zavedly přímo kláštery. Rozhodné se jim však mnoho věnovaly a šířily znalost rybničního hospodářství po celé zemi. Měly k tomu svůj zvláštní důvod – potřebu postního pokrmu. V té době bylo postních dnů do roka velmi mnoho a představa vonícího kapra byla jistě velice vábná. 

Nyní již také víme, že naše nejstarší rybníky nemůžeme hledat mezi slavnými díly velkolepých rybničních soustav. Našli bychom jen malé nenápadné rybníčky někde v lukách, snad na pozemcích někdejších klášterních panství. Jejich původ již nebude pravděpodobně spolehlivě vysvětlen. Každý z těchto neznámých drobných rybníků, které tak jedinečně zdobí naši krajinu, může být jedním z našich nejstarších rybníků. 

Nejstarší přesně zaznamenaná zpráva z našich zemí se týká rybníka Opatského (nyní Branského), který založil na místě starého konventu kláštera ve Ždáru n. S. opat Vinrich z Waldsas v roce 1263. Zde je třeba připomenout, jak složitými cestami prošla historie rybničního hospodářství. Cisterciácký klášter ve Ždáru byl založen v roce 1252 mnichy z kláštera Nepomuckého. Klášter u Nepomuku byl založen asi o 100 let dříve, roku 1144. Měl na svých pozemcích rybníky velice staré, vzniklé zřejmě v době výstavby kláštera v druhé polovině 12. století. Rybník v obci Klášter existuje podnes. Nepomucký klášter založili mniši z kláštera v německém Ebrachu (u Norimberka) a bylo by zajímavé vědět, zda i tento klášter měl již své rybniční hospodářství. 

Z častých zmínek o rybníkářství klášterů by snadno mohl vzniknout dojem, že nejstarší rybníkářství bylo převážně jejich dílem. Je to však jen tím, že se o klášterních majetcích zachovalo více písemných zpráv. Kláštery dostávaly od panovníků velké příděly pozemků, které často ještě narůstaly různými dary, a všechen získaný nemovitý majetek si dávaly písemně potvrdit. 

Během dalšího vývoje dosáhlo české rybníkářství v počtu rybníků i produkci kaprů prvního místa v Evropě. Co asi vedlo k tak jedinečnému rozmachu našeho rybníkářství? Vysvětlení se hledalo v malých rozměrech našich řek a v poměrném nedostatku místních říčních ryb. Rybáři nemohli stačit zásobovat obyvatelstvo, zvláště v rostoucích městech. Za příčinu se pokládalo i to, že v naší zemi, na rozdíl od všech našich sousedů, zcela postrádáme velká nížinná jezera. Naše země je poměrně odlehlá od zdrojů mořských ryb. I v tom lze hledat příčinu výstavby rybníků. Postupně se však ukázalo, že skutečná příčina nebyla ani v jednom z těchto jevů. Říčních i mořských ryb u nás totiž býval vždy dostatek. Nabídka většinou převyšovala poptávku a rybáři někdy ani neprodali svůj úlovek. 

Středověké i pozdější rybářství usilovalo především o kvalitu. Konzumentům nešlo o jakoukoli rybu. Příliš kostnaté a jinak chuťově podřadné druhy říčních ryb naši předkové odmítali právě tak jako dnes i my. Sotva kdy si někdo koupil plotici, parmu nebo bolena. Zájem byl hlavně o nejlepší druhy ryb-lososa, pstruha, štiku, okouna a pochopitelně o kapra. Kapr se pokládal všeobecně za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy. Právě proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích výdajů na stavby dalších rybníků. Tehdejší hospodáři si dovedli dobře spočítat, za kolik let se jim náklady vynaložené na rybniční stavbu vrátí z prodeje kaprů a kolik jim pak bude rybník ročně vynášet. 

Za starých časů se používaly pro rybníky dva různé názvy. Starší stav (latinsky obstaculum) a novější rybník (piscina). Nevíme jistě, zda byl mezi nimi nějaký technický rozdíl. Je možno předpokládat, že stavy byly pouhým přehrazením toků bez vypouštěcího zařízení. Tuto domněnku by však bylo třeba nějak doložit, nejlépe dochovanou stavbou „stavu“. Už to, že se „stav“ bez výpusti nikde nezachoval, nasvědčuje, že nejspíše jde jen o vývoj názvu. Starší termín stav se zachoval jako živý termín v polštině a znamená totéž, co u nás rybník. 

Od poloviny 14. století zpráv o zakládání rybníků přibývá. Nových rybníků přibývalo tolik, že je možné toto období označit za další významnou fázi rozvoje rybníkářství. Hospodářské tendence doby Karlovy vedly i k nákladným stavbám rybníků. Zdokonalila se stavební technika. Rybníkáři se odvážně pouštěli do velkých staveb. Dokladem toho jsou některé rybníky z té doby:jihočeské Dvořiště a Holná, na severu Čech Velký rybník u Doks, známější pod novým názvem Máchovo jezero. Karel IV. zaváděl stavbu rybníků ze státních prostředků a nařizoval je stavět i městům, feudálům a církvi, aby, jak se uvádí ve starých zakládacích listinách, „království naše rybami a vodními parami oplývalo“. 

Ve 14. století dosud rybníkářská stavební činnost nezasáhla do těch oblastí, které později prosluly jako hlavní oblasti rybníků. V této době bychom ještě nenalezli rybníky na rovinách Pardubicka, Budějovicka nebo Třeboňska. Stavební technika se vyvíjela pomalu a všeobecně lze říci, že směřovala od menších staveb k větším. Rybníkářství vznikalo ve svých počátcích častěji v pahorkatinách, kde bylo možné pouhým pohledem na vhodné údolí si představit ihned nový budoucí rybník v jeho velikosti i tvaru. Teprve později se začaly stavět rybníky i v úrodných nížinách. Mělo to své dobré důvody. Pokud rybníkáři ovládali pouze stavbu menších rybníků, museli je umístit na malé toky ve sklonitém terénu, kde dosáhli i při malých rozměrech hladiny potřebnou hloubku, při které ryby v zimě pod ledem nezahynuly. Postupně se stavěly stále větší a větší rybníky. Musely se však umístit do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlého území stačila nízká hráz. 

Se změnou umístění a velikosti rybníků souvisela i řada dalších podmínek. Oba typy rybníků měly své výhody i nevýhody. Starší rybníky v členitějším terénu pahorkatin obvykle byly na malém povodí. Ohrožení povodněmi proto bylo menší. Okraje nezarůstaly rákosím. Byly však hlubší, chladnější, méně úživné, a proto v nich ryby rostly pomaleji. 

Nové velké rybníky byly úrodnější, na vhodnějších půdách, mělké a teplé. V takových rybnících se lépe množilo drobné vodní živočišstvo, plankton, a kaprům se zde proto lépe dařilo. Mělčiny těchto úrodných rybníků však snadno zarůstaly rákosem a po několika desetiletích se musel nový rybník nákladně zbavovat vodních porostů. Dokonce se stávalo, že málo hluboký rybník zarůstal tak rychle, že ho rybáři raději nechali úplně zarůst a zaniknout. 

Rybníky v rovinatých nížinách ležely obvykle na větším povodí a byly proto více ohroženy povodněmi. Proti tomu bylo nutné stále zdokonalovat stavební techniku. Přebytečnou vodu odváděli rybníkáři bezpečnostními přepady. Také se stavěly rybníky i zcela mimo vodní toky a voda se k nim přiváděla důmyslnými náhony. 

Postup do úrodných rovin měl rozhodující význam pro zvyšování výnosu. Postupně se získaly důležité technické i chovatelské poznatky, které se později, hlavně v druhé polovině 15. století a v 16. století, využily k zavedení rybniční velkovýroby. 

Ještě v dnešní době můžeme vidět u starých rybníků, postavených již v předhusitském období, významnou technickou podrobnost. Bývá to nápadně krátká hráz. Staří stavitelé si vybírali v terénu ta nejpříhodnější místa, rozsáhlé kotliny, ze kterých odtékala voda úzkým údolím. V jižních Čechách je tento způsob založení hráze nápadný zejména u rybníka Žárského, Dvořiště, zal. 1479, Vlhlavského a Voleška. Pozdější stavitelé se dostávali do stále obtížnějších podmínek, kdy už nebylo možné postavit rybník tak levně a výhodně. Tento vývoj dospěl místy tak daleko, že nakonec už nebylo kde stavět, a tím se výstavba ukončila. 

Svůj vývoj prodělala i technika chovu kapra. Rybniční hospodářství zůstávalo v 11.-14. století stále na úrovni malovýroby. Rozhodující přitom nebyla velikost rybníků, ale užívaný výrobní způsob. V druhé polovině 14. století zde již byly některé skutečně velké rybníky. Připomeňme si jen jihočeské Dvořiště anebo severočeské Máchovo jezero. Technika chovu kapra byla v té době vlastně již zastaralá. 

Starý způsob chovu se označuje jako kumulativní metoda. Jiné a možná přiléhavější označení je divoký chov. Při tomto chovu se rybník nasadil matečnými kapry, kteří se vytřeli a zůstali s plůdkem v rybníce až do jeho vyspění, tj. 5 až 6 let. Dovedeme si představit, jak to v takovém rybníce asi vypadalo. Generační kapři se každým rokem znovu vytřeli a rybník se plnil různými ročníky plůdku, který si postupem let stále více konkuroval ve sběru potravy. Byl proto stále hladový a špatně rostl. Do rybníků se vždy dostaly plevelné ryby, které se zde mohly pět let nerušeně množit. Velké množství drobných ryb se neobešlo bez vydatného přisazování štik. V mnoha případech se rybářům jistě podařilo jejich počet správně odhadnout a nasadit. Pak štiky spotřebovaly plevel a přebytečný plůdek. Tím se zlepšil stav potravy pro kapry a hospodářský výsledek byl dobrý. Také se však často stávalo, že štiky v rybníce převládly a nakonec samy rozhodly o hospodářském výsledku. Podíl štik býval při výlovech velký. Někdy dosahoval až 50 % a jsou známy i případy, že se vylovili jen generační kapři a velké štiky. Vše ostatní zmizelo v jejich útrobách. 

Tato metoda byla velmi primitivní. Život a vývoj ryb byl z větší části ponechán přírodě a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Roční výnos z 1 ha tehdejší produkce se dnes odhaduje asi na 20 až 30 kg, což je přibližně jedna desetina dnešních výnosů. 

Pokrok se ve středověku šířil pomalu. Po dlouhých 300 let měli rybáři lepší uspořádání chovu kapra na dosah ruky. Stačilo při výlovech vytřídit násadu a přesadit ji do jiného rybníka. Dnes se zdá, že tehdy zavedený způsob chovu z generačních ryb působil dlouho jako pevný, nepřekročitelný rybářský zvyk. 

K vyřešení tohoto dlouhodobého problému se dospělo v 15. století. Již z roku 1411 se zachoval doklad o tom, že rybník byl nasazen tříletou násadou. To znamená, že chovatelé té doby znali již alespoň dva stupně chovu. V jednom rybníce vychovali násadu a převezli ji do jiného rybníka. Tato zdánlivá maličkost však znamená velký pokrok, protože šlo vlastně o velice důležitý objev, který rázem odstranil mnoho nedostatků původní metody. Tříletá násada přišla totiž nepochybně do rybníka sloveného, kde nebyly ani ryby plevelné, ani dravé, natož přebytečný plůdek. Zde konečně mohli nasazení kapři ukázat, jak dovedou v dobrých podmínkách přibývat na hmotnosti. Někdy v polovině 15. století přišlo další zdokonalení. Byla zavedena třístupňová metoda. Plůdek se v jednom rybníce líhne, ve druhém vyrůstá do velikosti násady a ve třetím do velikosti tržního kapra. Tento způsob, který se v podstatě zachoval v rybničním hospodářství dodnes, vznikl pravděpodobně na Moravě. Z roku 1465 pochází o tom první zpráva týkající se obhospodařování rybníků u Dražkovic na Vyškovsku. 

Nová technika chovu se rychle rozšířila v druhé polovině 15. století. Nyní už nebylo účelné hospodařit na jednotlivém, třeba i velkém rybníce. Bylo potřeba přistavět menší plůdkové rybníčky a výtažníky, vytvořit celé rybniční soustavy. Přibylo také práce s chovem. Častěji se lovilo, častěji se převážel plůdek a násada. Hlavní rybníky se nyní lovily za pouhé 2 až 3 roky. Hospodářský výsledek se pronikavě zvýšil a znamenal velký příjem do pokladnic feudálních panství, církve a měst. Rybniční hospodářství se dostalo do popředí zájmu. Kdo rybníky dosud neměl anebo jich měl málo, mohl bud’ závistivě přihlížet, jak se v době výlovů sjíždějí na hráze šťastnějších sousedů povozy kupců, anebo se sám pustil do výstavby. Většina statků zvolila druhou možnost a rybníků v Čechách a na Moravě přibývalo skutečně rychle. 

Jako příklad velké výstavby tohoto období je možno uvést založení rybníka Dehtáře, o němž je zmínka v listinách kláštera Vyšebrodského: „1479 Vok a Petr z Rožmberka udělali u Dehtář rybník nový veliký, kterýmžto zatopili a svedli ves Humno“. Pro založení rybníka bylo vybráno území mimořádně vhodné, velká terénní pánev s úzkým odtokem, kde stačilo postavit krátkou masivní hráz. 

Významnými chovatelskými objevy se vlastně uzavírá starší období rybničního hospodářství, které u nás trvalo přibližně 400 let. Bylo to období shromaždování zkušeností a pomalého vývoje, které je ostatně charakteristické pro celý středověk. To, co by dnes výzkumníci vyřešili za několik let, tehdy potřebovalo celá staletí. 

zdroj: Jiří Andreska, Rybářství a jeho tradice – 1987

Výlov největšího českého rybníku je opět tady. Co nás tam čeká a nemine jsem důkladně prozkoumala při výlovu minulém a vznikla z toho i zajímavá podívaná v reportáži, kterou jsem nazvala Tam kde hnízdí mořský orel a ryby polykají fotbalové míče. Ani jedno slovo není lež – reportáž všechny nevěřící snadno přesvědčí, ale vidět to na vlastní oči je zážitek. Pokud vám vyjde čas, nenechte si tuhle událost ujít a naplánujte víkendový výlet.

Společnost Rybářství Třeboň a.s. pořádá ve dnech 8. – 10. října na hrázi největšího českého rybníka Rožmberk atraktivní výlov.

Rybáři jsou zvyklí si přivstat, začíná se v 07.00 h, tj. v čase, kdy se dá stihnout ještě ranní porce mlhy.

Co vás tam čeká?

• seznámíte se s tradičním rybářským řemeslem
• koupíte si toho nejčerstvějšího třeboňského kapra
• k mání budou i jiné sladkovodní ryby – jak čerstvé, tak uzené i pečené
• ohřát se můžete u horké kapří polévky nebo si dát porci vyhlášených kapřích hranolek
• po těle zahřeje sklenka svařeného vína
• nebude chybět ani čepované třeboňské pivo Bohemia Regent
• jedním slovem – na hrázi Rožmberka čeká skvělá ZÁBAVA

Kdo nestihne výlov Rožmberka, ten si může skočit na jinou hráz. Podzim patří výlovům.

Kalendář termínů výlovů rybníků 2010 určených pro veřejnost.

Petrův Zdar!

Spolknout kousek ryby bez toho, aby vás někdo tahal k rybníku se samozřejmě dá docela snadno. Kdo miluje kapří hranolky a tradiční rybí recepty, mohu mu doporučit knihu Rande s gurmánkou v české kuchyni, kde recepty na rybu domácí rozhodně nechybí a najde tam i původní recepturu na vyhlášené jihočeské kapří hranolky.

Závěrem přidám pár odkazů na reportáže vonící rybami, které mají za úkol chytit vás na rybářskou udičku.

• Výlov Rožmberka - fotoreportáž z minulého výlovu
• To nejlepší, co na rybách je …
• Ryba domácí.cz
• Proslulé české rybníkářství

Itálie se může pochlubit jednou z nejlepších dálničních sítí v Evropě, z nichž většina je v soukromém držení společnosti  Autostrade per l´Italia S.p.A. Cestou z Milána po dálnici A1, která byla zprovozněna v letech 1967-71 jsme uháněli koncem srpna ve směru Genova-Savona-Imperia-Ventimiglia na ligurské pobřeží. Udělali jsme si krátší víkendovou zastávku v Miláně, nabrali tam jednoho z mých nejoblíbenějších členů rodiny a přesouvali se do Ligurie, přímo do starobylého městečka Cervo. Tam jsme se na pár dnů stali součástí historií opředeného výletního místa a bydleli v jednom z původních Palazzo. Proplétat se těmi nejužšími uličkami bylo na denním programu :-)

Cestou jsem si pochutnala i u dálničního tradičního občerstvení, byla by škoda to vynechat a věnovat se hned krásám a neuvěřitelně zajímavé gastronomii ligurského pobřeží. Kdo vyznává gastroturistiku, není mu lhostejné ani „jídlo pro řidiče“, protože bez něj to často opravdu nejde a právě kvůli němu mě to cestování občas i baví. V Itálii je všude co ochutnávat, proto mi snad nebudete mít za zlé trochu té dálniční informatiky. Zastavit se v Itálii na benzínce a dát si horké espresso, to je přímo povinnost :-) A přesně tak by mělo správné silné espresso (na dva hlty) vypadat.

V roce 1964 byla vybudována první dálniční spojnice A1 z Milána do Neapole. Dnes můžeme po italských dálničních sítích urazit víc jak 6 500 km. Na jihu jsou některé dálniční úseky bez poplatku, ale všude u Autostrade per l´Italia S.p.A. si zaplatíte mýtné. Narazíte na rozsáhlou síť benzínových pump Area Servizio s obchody, občerstvením a nemůžete přehlédnout  italský stravovací gigant Autogrill. Doplňuje ho Ristop nebo My Chef. Nejznámější a nejoblíbenější Autogrill patří k největším provozovatelům gastronomických služeb na světě, kde má roztroušeno několik tisíc provozoven. Při své expanzi do Evropy se usídlil i u nás a podepsal kontrakt se sítěmi čerpacích stanic Benzina, Shell a Agip. Nabídka jídel se uzpůsobuje místní poptávce a tradiční speciality italské kuchyně se potkávají s hovězím gulášem, svíčkovou i smaženým sýrem.

Autogrill je z větší části kontrolovaný rodinou Bennetonových, známou jako módní impérium s barevnými svetry.

Padesát sedm procent drží jejich Edizione Holding prostřednictvím firmy Schematrentaquattro (Schema34). Pět procent vlastní pojišťovna Generali. Předsedou správní rady je Gilberto Benetton. Tržní hodnota podniku se aktuálně pohybovala kolem 3,7 miliardy eur. Kromě vlastních značek provozuje licenčně například téměř tři sta kaváren Starbucks nebo 113 provozoven rychlého občerstvení Burger King.

Ať už se rozhodnete pro ten nebo onen typ stravovacího zařízení, určitě vás nezklame. My se tentokrát cestou z Milána po dálnici A10 – dei Fiori – ve směru Genova, Savona, Imperia, Ventimiglia zastavili u méně početné sítě  My Chef a ochutnali speciality v restaurantu Antica Locanda. Dálnice A1 byla zprovozněna v letech 1967-71 a ve směru Genova-Savona-Imperia-Ventimiglia vede až na ligurské pobřeží, kde byl cíl naší letošní dovolené a kam mě hnala touha ochutnat pravé ligurské speciality. Lákavá byla možnost začlenit se mezi starousedlíky historického městečka s jelenem v erbu a poznat chuť a vůni  romantického pobřeží skutečně zblízka.

• Co mi chutná v Autogrillu? Krom kávy to byly „sendviče po italsku“ PANINI. Třeba  Bufalino (pečivo rozkrojené a štědře naplněné Mozzarellou di bufala z Campánie s plátky Prosciutto crudo, vše proloženo lístky rukoly a nahřáto v grilu) – to skutečně nemá chybu a vzhledem k velikosti porce je z takového sousta opravdu slušný oběd.

S prázdnýma rukama se prostě odejít nedalo :-) Plné tácy obložené ciabatty, focaccia v rozměru A4 s delikátními náplněmi, vše kvalitní a naprosto čerstvé. Nepočítaně podélně rozkrojených bagetek plněných čerstvou i grilovanou zeleninou, sýrem, jemnou uzeninou a pro osvěžení chuti i křehkými listy salátu. Prostředí tohoto menšího Autogrillu nebylo vůbec luxusní, ale na kvalitu jídla to nemělo vůbec žádný vliv. Standardně skvělé a jako bonus i dost parkovacího místa, což na přeplněných letních dálnicích není zrovna častý jev.

 Tenká RUSTICHELLA s mozzarellou, ricottou a lístky rukoly a sýrem grana byla po nahřátí v grilu fantastická. Jeden neví co si vybrat dřív ;-)

• Co mi vadí v Itálii na silnici? Podle vyhlášky by klaksony měly být používány velmi umírněně, ale tady to nikdo nerespektuje :-) Štěstí, že všem sprostým nadávkám nerozumím, ale i tak jsem si obohatila o pár peprných výrazů svou slovní zásobu :-) V Itálii je na silnici rozruch a řidiči jsou jižansky temperamentní.

• Co mi Chutnalo v restauraci u dálnice? Vše co jsem si vybrala v My Chef v Antica Locanda, bylo opravdu vynikající a potěšila jsem oko i patro. Plátky vařeného hovězího masa & salsa verde (dokonalá!), grilovaná zelenina s pečivem a gorgonzolou (zelenina měla příjemnou kouřovou vůni a gorgonzola se zdála být tak dobře vyzrálá a krémová, že se úplně rozpouštěla v ústech), risotto s hříbky (se silnou vůní hub a krémovou konzistencí, rýže dokonale al dente, i když já bych proces tepelné přípravy klidně o takové 2 minutky nastavila) a silné espresso (s pěnou barvy lískových oříšků, intenzivní vůní a dlouhotrvajícím aroma), které mě nakoplo a povzbudilo ke zdolávání dalších kilometrů směrem k vytčenému cíli. (foto popisovaného jídla je hned v úvodu článku). Ochutnala jsem i z druhého talíře telecí plátky ve vinné omáčce, pečené brambory a dušený špenát. K tomu se podávala miska dušené zeleniny – králem mé chuti se stal pastinák.

• Cestujete autem do Itálie? Tak to vám určitě přijde vhod průvodce po italských dálnicích.  
• Kde zastavit na cestě do Itálie? Je tu k mání podrobná mapka a popis odpočivadel a všeho, co k nim patří. Praktické, ale já své zastávky předem neplánuji a nechávám to většinou náhodě ;-)
• Rozhodně by neměl chybět odkaz  na České dálnice.cz.

Zácpu na dálnici je nejlépe vytěsnit zastávkou u občerstvovací stanice a dát si něco na uklidnění a na zub. Hlavně neztrácet nervy, netroubit, nenadávat a nevystupovat z vozu ;-)

Víte že, … počátek výstavby dálnic si většina jejich uživatelů spojuje s obdobím konce šedesátých let minulého století, přitom ve skutečnosti jsme začali se stavbou dálnic již před druhou světovou válkou jako jeden z prvních států na světě vůbec? více zde. 

Buon viaggio! – Šťastnou cestu!

Aby nepřišli zkrátka všichni ti, co nemají v oblibě vůni horkých pneumatik uhánějících po asfaltu, recept na chutnou „Salsa Verde“ budu servírovat v příštím článku.

Tradiční slavnosti piva se konají o víkendu 25. 7. 2009.

Kde? Třeboň, areál pivovaru Bohemia Regent

Čekají Vás tradiční pivní slavnosti & bohatý program, dobrá zábava, soutěže, hudba, pečený vůl a jiné pochoutky, ale především prohlídka pivovaru. Ve 23.00 akci završí ohňostroj. Když nebudete vědět co s načatým víkendem, zkuste to v Třeboni s oroseným Regentem.

Nejen Třeboň oslavuje chmel, vyšlápněte si podle pivního průvodce po cestách za naším národním nápojem. Zajímavé akce ve znamení chmelového moku se konají totiž každou chvíli někde jinde. Kdo pivo miluje, nenechá si to ujít.
Lidská nenechavost nezná mezí! V Třeboni ukradl zloděj u pivovaru Bohemia Regent “trofejního“ muflona, který dlouhé roky k Třeboni patřil a spokojeně si žil ve výběhu se svou družkou. Není divu, že jsem kolem něj nikdy neprošla bez povšimnutí. Byl to kapitální kus a to se mu stalo osudným :-( Foto je staré jen pár dnů, škoda že je nejspíš jeho poslední …

Nevíte kam zacílit o víkendu? Třeboň je každopádně dobrý cíl. I v případě, že pivo nepijete :-)

P.S.

Repelent do kapsy! Nad hladinou rybníka Svět se večer rojí komáři, nenechte se okusovat.

Obec Jankov, část Holašovice pořádá již 12. ročník selských slavností. Důraz je kladen především na prodej výrobků kvalitních a jedinečných, které souvisí s tradičním českým řemeslem. Chybí vám doma pořádný kafáč nebo stylové nádobí do chalupy? Tady ho určitě seženete. Letos se tam nechystám, ale tenhle výlet mohu každému doporučit. Takhle nějak to tam vypadalo loni:

Reportáž z loňských slavností v Holašovicích, alias „Buchtobraní“, o kterém loni 4 pořadatelé z 5 nic nevěděli :-) Stále platí, že kdo hledá, ten najde. Z mála jsem našla hodně – buchty v této reportáži budou a vešly se mi tam dokonce všechny.

(Holašovice jsou již od 10.30 h v totálním obležení motorizovaných návštěvníků a parkovací plochy veškeré žádné, přijíždějící kolona aut do vsi nekonečně dlouhá, personálu na parkovišti už fóry nejdou přes pysky)

Sobotní den voněl létem, senem a ve vzduchu jsem se snažila zachytit vůni buchet, která mě nalákala v sobotu do Holašovic. Kolony aut mířící stejným směrem mohly od záměru zajít na staročeský jarmark kdekoho odradit. Kdo měl jasný cíl, zjistit čím se v Holašovicích buchty plní, ten se nenechal odradit a v koloně si vystál hodinku :-) Při troše štěstí sehnal parkovací místo za 30,- Kč a za vstup zaplatil 70,- Kč.

Staročeský jarmark má v Holašovicích již delší tradici a letos se pořádal jeho 11. ročník. Buchtobraní je věc mladá a konal se 2. ročník, za jehož vznikem stojí „Pohádkový král Zdeněk I., Troška zvaný“. Veselý jihočeský král s hravou duší a dobrým srdcem připravil pro letošní rok kulinářských zážitků štědrou řádku. Počínaje „Zvíkovským Cejnováním“ v dubnu, v červnu Sýrobraním BIO v Nežichově, Cukrováním v Dačicích, Jahodobraním v Nové Bystřici, červencovým Rajčatobraním v Hošticích u Volyně, Borůvkobraní v Borovanech. Nic z toho jste nestihli? Zkuste to za rok, těmto akcím letos již odzvonilo. Třeba stihnete nedělní slavnosti v Holašovicích, ale bez buchet. Zaprášilo se po nich již v sobotu chvilku po poledni). Líto vám to nemusí být, moc jich nebylo :-)

Současně s buchtobraním probíhaly slavnosti chleba v Lenoře, které jsem nestihla navštívit. Klobásobraní v Zátoni pod Boubínem bylo trochu z ruky, ale vůně klobásy se vznášela tradičně i nad Holašovicemi. Zůstaneme u buchet :-) Všechny soutěžní vzorky ještě před samotným kláním odpočívaly v infocentru pod plátěnou rouškou tajemství, kterou jsem nadzvedla a soutěžní vzorky ohodnotila pohledem.

(Tyhle naparáděné a geometricky dokonale čtvercové buchty ještě nevěděly, že vyhrají, ale já je již na startovní čáře klasifikovala na vítěze (i bez ochutnání). Zlatě ožehnuté mandličky je odlišovaly od těch dalších soutěžních exemplářů)

(Další soutěžní ošatky vypadaly podobně, ale všechny buchty voněly velmi příjemně. K buchtám se dostat nebylo jednoduché a nabyla jsem dojmu, že o „buchty“ na tomto jarmarku nejde. Byla to jenom součást jarmarečního veselí, která se dostatečně nevžila do povědomí. Ostatně buchty se nikde ve stánku neprodávaly, jak by to mnozí gastroturisti čekali :-)

Všechny ošatky buchet byly od „holašovických hospodyň“, kuriózně dokonce z jednoho stavení. Peklo se ráno a protože ve stavení je jenom jedna trouba, musely se soutěžící spravedlivě prostřídat. Rozhodně jim to stálo za to, protože všechna tři ocenění putovala zpět pod jednu střechu. Buchty byly rozebrány a jiné jste nikde na celém jarmarku nepotkali (krom těch dvounohých a jedné buchtové dekorace v hrnčířském krámku se jejich vůně rozplynula velice rychle). Možná třetí ročník bude po buchtách vonět intenzivněji.

(Klání o nejlepší holašovickou buchtu bylo ukončeno a sympatické šikovné vítězky se podělily o diplomy, které předal komoří krále „The Fairy Kingdom“ a na buchtách si pochutnaly děti. Ceremoniálu se účastnil jihočeský kuchař a propagátor českých tradičních receptur, Petr Stupka. Po buchtách se slehla zem a malí caparti měli pusy od povidel a rozveselená očka)

Nejvíce fotografovaným objektem 11. Selských slavností byla krojovaná copatá Natálka a nejmenší svobodný mládenec v kroji. Kdo v Holašovicích byl, všiml si tohoto roztomilého dua i na samotných vstupenkách.

Přeci jenom šlo víc o staročeský jarmark, tak pár pohledů do stánků i za stánky nemůže chybět. Holašovice, obec Jankov, byla zapsána na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO (v prosinci r. 1998). První písemná zmínka pochází z roku 1292. Architektonická podoba holašovických staveb ve stylu selského baroka vznikala v letech 1840 – 1880. Selské slavnosti každoročně představují staročeská řemesla, lidovou hudbu i staročeské speciality. V kulisách selského baroka se stanete na chvilku součástí naší historie a nasajete trochu té kouzelné jihočeské atmosféry, která nikde jinde na světě není. Pojďme vyrazit na holašovickou náves.

(Ve dvoře tohoto selského stavení se prodávaly kyselé okurky a sladké koláče)

(Makové i povidlové koláče … buchty stále marně hledám a nedám s tím pokoj, dokud je nenajdu :-)

(Vinná občerstvovna, které bylo lépe se v tomto teplém počasí vyhnout)

(Nejen keltskou medovinu jste mohli zakoupit v keramickém džbánku)

(Středem zájmu byl i krámek s „Těchonickou medoládou“)

(Neochutnat žejdlík moštu by byla škoda)

(Palačinka s medoládou lákala všechny kolemjdoucí, ale mě to táhlo za vůní do stánku vedle)

V kuchařském stánku Petra Stupky to vonělo českým kaprem tak intenzivně, že jsem se nechala zlákat na „Kapří bifteček“. Žádné kůstky, jen jemné maso s ovesnými vločkami a zelenými bylinkami, celý chuťový zážitek podepřen jemným kořením. Cítila jsem lehké tóny kmínu, zázvoru a rozmarýnu. Podával se též „Kapr na víně“ podle starého zámeckého receptu pánů z Růže. Kdo se zastavil a hlad ukojil právě tady, byla to ta nejlepší volba.

Sezamová zrníčka se na slunci třpytila jako perličky a křupavý kapří biftek z mletého jemného masa naší nejtradičnější ryby mě očaroval. Originální receptura zaslouží pochvalu! Jsem ráda, že tento stánek jsem neminula. (Tácek s kapřím biftek, 2 ks „měkkého a chutného chleba“ & jemná křenová omáčka – 60,00 Kč)

(Lidí bylo mnohonásobně víc než volných židlí a lavic, jedlo se v čerstvě posečené trávě)

(Nechyběl ani harmonikář, věštec a vozka s povozem, v pozadí nejobleženější stánek s opékanou klobásou a pivem. Klobása se stylově prezentovala jako „staročeská“, ale od té novodobé se nelišila ničím. Ochutnávat jsem ji nešla, ale klobásou z grilu a pivem se do české chuti není těžké trefit. Nevzdávám pátrání po „jihočeské buchtě“ :-)

(Do cesty se přikutálely zase koláče)

(Odejít z pouti bez perníkového srdce v kapse? To bývalo nemožné! Kdo měl koho podarovat, vytáhl z kapsy drobné a už ho držel v dlani)

(Umělecký řezbář dřevěných perníkových formiček, mistr František Slavík z Křivoklátu)

(Z tvarů a barev hrnečků přecházel zrak a hrnčíři se zde prezentovali opravdu v hojném počtu)

(Bucláky, kakáčky a velké hrnky pod postel, zvané kakáče, vypadaly fakt roztomile. Nejlepší suvenýr z Holašovic)

(Jako nejlepší praktický dárek pro recesisty a vyznavače starých obyčejů se mi jevil tento obr hrnek pod postel „kakáč“ za 350,00 Kč, bohužel ten nápad jsem dostala až doma :-(

(Krásná „Majolika“ nechybí v žádné opravdové staročeské chalupě. Určitě bych si vybrala nádobí plnou nůši, ale bohužel se mi do mého poněkud moderní dobou zničeného interiéru nehodí :-) Pokochola jsem se alespoň pohledem, tak se potěšte taky.

(Podlehnout čarokrásné modré barvě se dalo velmi snadno)

(Zlomila se vám doma vařečka? Zde jste mohli doplnit chybějící zásoby a obohatit svou domácnost o všelijaké dřevěné pomocníky šikovného mistra řezbáře. Takové kousky nejsou běžně k vidění a srdce hospodyněk zaplesalo nad pestrým defilé)

(Krásné dožínkové věnce a srdíčka ze slámy byly suvenýrem pro potěšení a v tomto krámku je vázaly s láskou velmi šikovné ruce)

Obešla jsem celou náves a ukončuji pátrání po buchtách na zdejším Buchtobraní. Výsledek zní, že těch pár buchet voňavý buchtový oblak nad Holašovicemi vytvořit nedokázaly, ale bylo to celkem příjemné letní odpoledne s českým řemeslem a zručností, chutným kapřím biftekem a tak bych to ukončila slovy, že pěkných hrnečků bylo na letošním Buchtobraní víc než buchet, ale třeba se to příští ročník změní a hospodyňky nebudou za buchty, co jsou líné a najdou důvod zadělat na kynuté těsto a buchty pro potěšení návštěvníků upéct a nabízet všem gastroturistům, co se za českou buchtou vydali až na jih Čech do malebné vísky. Podívat se na tuto akci jako na „staročeský jarmark“, našlo se tu mnoho šikovných řemeslníků, kde se vyplatilo spočinout okem na jejich šikovných prstech. Kupte si třeba malovaný hrneček ať neodejdete s prázdnou :-)

Všimli jste si? Do oka mi padly jediné buchty, které se daly v Holašovicích na krámku vidět. Tuto voňavou „opravdovou“ maketu, přikrášlenou jednou neposednou muškou jsem si musela vyfotografovat, protože o buchty v této reportáži šlo až „v první řadě“ :-) Jsem ráda, že nakonec se alespoň ten jeden krásný pekáč plný buchet zjevil. Tolik zprávy o čerstvých buchtách ze sobotního Buchtobraní, toho loňského 11. ročníku. Kdo do Holašovic vyrazí letos, ať si to tam užije :-)

Prima víkend všem!

P.S.

Všude dobře, tak co doma?

Všude dobře, tak co doma? Lžu, věřte mi! Domů jsem se vracela docela ráda, protože gastroturistika je věc náročná a jako suvenýr jsem si z ní, krom tisíce fotografií, chutných zážitků, exotických dobrot dovezla i polovinu kufru svršků i spodků, do kterých se nevejdu :-) Když se gastroturistice věnuje poctivě a ničemu se nevyhýbáte, kila navíc si jako suvenýr domů určitě dovezete.

Letos jsem si svou dovolenou moc neplánovala a vydala se dobrodružně tam, kam mě mlsný jazyk táhl. První cílová stanice byla v Tyrolsku, vysoko v horách položený Gerlos. V alpském traumhotelu jsem se svěřila na týden do té nejlepší péče personálu a hotelového kuchaře. Večer zážitková gastronomie, přes den pobíhání po horách. Naprosto ideální kombinace na ostrém čerstvém vzduchu a zážitky na ještě ostřejším hrotu vidličky (dokonalé věci vymýšlí téměř vždy můj muž). I přes dokonalou péči o můj žaludek jsem se vydala ochutnat pár místních tyrolských specialit do stylové tyrolské řeznické restaurace u místního pivovaru. To jsem si nemohla nechat ujít :-) Jestli to za to stálo a co si o rakouské kuchyni myslím, to bych vám ráda řekla v nějaké opravdu samostatné tyrolské reportáži.

Zhýčkaná týdnem v Alpách jsem se přesunula do Benátek. Odhodlaná celé je prochodit napříč i těmi nejužšímu uličkami. To se mi dokonale povedlo. Benátky jsou labyrintem, ve kterém se bez patřičné mapy v ruce nevyznáte. Ani s mapou to není o nic lepší, ale čím víc bloudíte, tím víc vidíte :-) Nakonec gondoliéři a vodní taxi vás všude pronásledují. Turista, co nevydržel se může nalodit a do cíle se nechat vézt. Večeřet v benátské restauraci je zážitek, kterému se žádný druhý nevyrovná. Vždyť Benátky jsou jenom jedny. Jaderské mořské plody jsou senzační! Možná i nejsenzačnější na celém světě :-) Hlavně ve svých miniaturnějších podobách. Myslíte si, že ke každé rybě patří nutně čerstvá citrónová šťáva? Myslela jsem si to taky. V Benátkách vám citrón dobrý kuchař nepředloží, protože velký podíl na chuti servírovaného jídla mají i ty ingredience, které se do jídla nedostanou :-) Stačí kapka olivového oleje, která čerstvým mořským plodům prospěje ze všeho nejvíc. Nač ten parfém citrónu?

Moc ráda bych si našla tolik času, abych mohla z naloveného materiálu do objektivu naservírovat nějakou chutnou reportáž. Ráda bych si ty okamžiky znovu připomněla a těm, kteří se do Benátek ještě nedostali dala třeba dobrý důvod, proč tam určitě zajet. Kdyby nebylo mého muže, asi bych ty Benátky vzdala. Zaparkovat tam je totiž doslova nemožné! Vydržela bych čekat před sjezdem do podzemních garáží asi tak nejdéle 2 hodiny. To bych brala jako krajní mez. On to vydržel 2.45 minut :-) Ale stálo mi to za to čekání. Večerní Benátky mají nevyslovitelné kouzlo a atmosféru starých časů cítíte z každého kusu kamene, na který se podíváte.

Když už jsem si čichla k jaderským plodům moře, dostala jsem chuť ty pocity zintenzivnit a tak jsem se přesunula na Istrii do starobylého městečka Rovinj. Musím dát za pravdu mému muži, že vybral ten nejskvostnější cíl na celé Istrii, ze kterého se vzpamatovávám ještě dnes. Ani mi nevadilo, že jsem podstatnou část cestování po Evropě proseděla za volantem. Ty západy slunce, plavby lodí, courání se v křivolakých uličkách dlážděných mromorem nahoru a dolů, istrijské speciality, rušná tržnice a handrkování trhovců o rybky první a druhé třídy si budu ještě dlouho přehrávat v myšlenkách a stýskat si, že na takovou tržnici se zase dlouho nepodívám. Ani jsem se nezmínila o štěstí, že jsme v tomto městečku byli zrovna ve dnech vinobraní. To si každý milovník jídla, vína a dobré nálady musí povyskočit. Tohle město by se mělo jmenovat Ljepi Rovinj. Úžasná architektura starého města dlážděného mramorem, uličky plné umělců a malých galerijních síní, tisíce romantických zákoutí, skvostné jídlo, skvělé víno, … nakonec i holky jsou tam pěkné ljepe :-)

Pozitivní roli sehrálo počasí. Bylo téměř prvotřídní! Když už pršelo, tak ukázkově jen ve dnech, kdy jsme byli na cestách a přesouvali se s hromadou zavazadel, která byla od místa k místu stále větší. Gurmánské suvenýry se do kapsy prostě nevejdou. Zjistila jsem, že naše velké auto je vlastě malé :-)

Ale i tak jsem doma moc ráda, protože po týdnu a půl si začnu všude stýskat. Tyhle modré dveře mi ty mé „modré domovní“ připomněly.

Jsem ráda, že jsem si svou dovolenou stihla prožít ještě regulerně v pozdním létu. Dnes večer nám již přichází astronomický podzim. Br! Všechny sluncem vonící zážitky mi ještě přijdou k duhu, tak si nějakou reportáž asi neodpustím. Dokud jsem plná emocí, musím zasednout ke stolu a společně s fotografiemi si utřídit patřičné pocity a vybrat ty nejzajímavější. Myslím, že něco se tam najde :-)

Ráda vás všechny vidím a předně děkuji za to, že berete stále ještě probíhající bábovkovou soutěž vážně a hlasujete. Ceny jsou přichystány a jsou opravdu krásné! Už brzy vám je představím.

(Všechny došlé objednávky knihy již byly vyřízeny a vyexpedovány! Díky za trpělivost :-) Od teď jsem zase na nějakou dobu k dispozici. Patřičný pracovní elán jsem ještě asi nestihla vybalit z kufru, jinak si neumím vysvětlit, proč se ještě nedostavil?

 Borůvkový zpravodaj z „Borůvkobraní v Borovanech“ 2009 + recept na borůvkový žahour se smetanou

Ze zvědavosti vyrážím v sobotu 11. června směrem k Borovanům. Na borůvkové knedlíky nalákat celou rodinu nebyl vůbec žádný problém. Kdo má rád sladké knedlíky, ty borůvkové řadí na nejvyšší příčky své žádostivosti, hurá do Bo(růvk)ovan.

 

Zahájení akce ve 13.00 h, jsme tam načas a dlouho hledáme parkovací místo. Nakonec se našlo, vystupujeme a začíná pršet (pokolikáté už?). Vytahuji deštník, je ještě vydatně nakropený deštíkem předešlým, a kráčíme směrem k borovanskému zámku (bývalému augustiánskému klášteru), kde se celá borůvkám zasvěcená akce koná.

 

(slunečníky zase nesloužily svému účelu)

 

Všichni návštěvníci se mohou těšit na speciální staročeskou hospodu v zámeckém parku, která nabídne i borůvkové pivo. Na menu z oblíbených lesních bobulí si mohou zajít také do místních restaurací. Já zašla! Takové borůvkové knedlíky jsem ještě neměla :-)

 

Borůvkový zahradník poradí, co svědčí borůvkám na české zahradě

(Iveta a Pavel Chloubovi, borůvková zahrada Borovany, www.fotoflora.cz)

 

Prodej sazenic zahradních borůvek nalákal nejednoho borůvkomilce. Kdo se u stánku zastavil, pokochal se mimořádně narostlými exempláři fialových bobulek, které připomínaly trsy hroznového vína. K mání bylo celkem 9 odrůd, jako např. Bluecrop, která patří k těm nejdůležitějším kultivarům ve světovém sortimentu borůvek, a je to právě ona, která se pyšní vysokou přizpůsobivostí a štědře plodí. Lituji, že jsem si u tohoto stánku nenakoupila a neobohatila svou borůvkovou zahradu o nějaký ten zajímavý exemplář. I když se vžil jednotný název „kanadské borůvky„, není keřík jako keřík.

 

Pekařství v Panské z Českých Budějovic lákalo na kulaté borůvkové koláče za 35,- Kč, kterými byl obložen pěkně celý stůl a průběžně byly doplňovány. Pekaři byli připraveni a ani dlouhá fronta je nezaskočila. Kdo dostal chuť na koláč, s prázdnou neodešel.

 

Koláče za 10,- Kč byly k mání tady. Mamka upekla, děti prodávaly :-)

 

I když k soutěžím nenasytných jedlíků nemáte taky kladný vztah, stejně hlavní tahák borovanských slavností je ukryt právě tam. V neděli se zase lámaly rekordy a polykal jeden knedlík za druhým. Nic naplat, divácký zájem je soustředěn právě tímto směrem, tak alespoň odhadem … kolik si myslíte, že je možno spořádat borůvkových knedlíků na posezení?

 

 

S železnou pravidelností na kole přijíždí z Otína u Jindřichova Hradce čtyřiapadesátník Miroslav Helebrand, držitel nepředstavitelných konzumačních rekordů. V Borovanech rok co rok poráží víc jak sedm desítek soupeřů. Během 30 minut spořádá neuvěřitelnou porci kynutých knedlíků důkladně politých borůvkovým žahourem. Jeho rekordy jsou zaneseny v Guinessově knize rekordů v Pelhřimově a je držitelem i rekordu světového.

 

(v sobotu jsem tam viděla jeden modrý borůvkový stánek, 1 litřík lesních bobulí za 60,- Kč)

 

V čase 9 minut a 42 vteřin dokázal vypít 100 syrových vajec. Další „špičkový“ výkon se mu podařil ve sprintérském tempu. Za 22,25 vteřin vypil 30 syrových vajec. Při jedné exhibici doslova vysál pštrosí vejce vážící 1,32 kg za 23 vteřin. Člověk by řekl, že do smrti nebude mít tento jedlík o vejce zájem :-) Opak je pravdou, jedlíky nic nezastaví a jsou pořád při chuti. „Frajer Luke“ dokázal spořádat 50 vařených vajec za hodinu. „Frajer Miroslav Helebrand“ si troufá na rovnou „kopu“ vařených vajec. Za pouhých 13 minut spořádá celou pečenou kachnu. Sám rekordman říká, že šlo jen o kachní dorostenku s váhou 1,2 kg, takže těch 13 minut není šokujícím údajem. Jak vlastně na takovou soutěž jedlíků trénuje? Prý stačí před závodem žaludek dobře připravit, vyřeší to dva litry horké polévky (nutno sníst na posezení).

(čerpáno z Příležitostního borůvkového zpravodaje – červenec 2009, Borovany)

 

(je libo formu na bábovku? byly jich tu mraky – malé, velké, střední, mrňavé, do dlaně, s uchem)

 

(o pěkné bábovkové formy si můžete zahrát i v naší letní soutěži)

 

Kolika borovanskými borůvkovými knedlíky se mohu pochlubit já? Ani jedním. Rekordy u jídelního stolu ze zásady netrhám, spíše nad nimi kroutím hlavou :-)

 

Knedlíkové rekordy:

2004 (nultý ročník) – 16 jedlíků snědlo 121 knedlíků (vítěz: Miroslav Helebrand)

2005 – 37 jedlíků snědlo 378 knedlíků(vítězové: M. Helebrand, Kamil Hamerský)

2006 – 53 jedlíků snědlo 500 (-1) knedlíků (vítěz: Miroslav Helebrand)

2007 – 76 jedlíků snědlo 666 knedlíků (vítěz: Miroslav Helebrand)

2008 – 80 jedlíků snědlo 906 knedlíků (vítěz: Miroslav Helebrand, snědl úctyhodných 30 ks)

2009 – pan Miroslav Helebrand byl pozván už jenom jako čestný host :-)

 

Borůvkové dobroty se podávaly ve všech borovanských restauracích, tak jsem do jedné zašla, posadila se objednala si z připraveného borůvkového menu. 30 minut je dlouhá čekací doba, ale co? Nejsem tu přeci sama, kdo si udělal chuť na borůvkové knedlíky? Nebrblám a čekám. Po hodině se mnou cloumá nervozita. Po hodině a půl mě na knedlíky přešla chuť, zvedám se, a odcházím. Možná tam někde seděl Miroslav Helebrand a všechny knedle hnedle sněd :-)

(s údivem jsem sledovala další hladové a odcházející hosty z tohoto restauračního zařízení)

  

Hotel Alf borůvkové menu absolutně nezvládal a s fialovým jazykem od borůvek odcházel jen ten, kdo měl notnou dávku štěstí, bez kterého mu talíř s typickým jihočeským sladkým pokrmem z kuchyně na stůl nedolétl. Jídelníček hýřil divokými názvy jídel, jako např. „modré kozénky“, „Alfovo koule na modro“, „Alfíkův fujtajblík“, „létající talíř“ / přelož si jako „palačinka“, „modré peklo“ / pohár se zmrzlinou a borůvkovou omáčkou, jako hřeb jídelníčku se podávala „modrá huba“ / kuchyně pod tímto označením prezentuje koláč. Kde jsou ty borůvkové knedlíky? Aha, už vím. To jsou ty Alfovo koule na modro. Vlastně jsem ráda, že jsem do koulí nějakého Alfa nemusela kousnout a byla jsem toho ušetřena. Tímto zdravím neznámého Alfa … že by to byl sám hotelový kuchař? Nějak jsem neměla chuť to zjišťovat, ale podezření mám.

 

(aby těch koulí nebylo málo, objevila jsem u stánku na levnou krásu ještě čertovy koule – oblíbené domácí skořicové mýdlo v pytlíku)

Takhle nějak to vypadalo v sobotu v Bor(ůvk)ovanech. Nebyli jste tam náhodou taky? Jestli jste si nepřivezli modrý jazyk od borůvek, tak jste tam našli určitě něco jiného, zajímavého.

Stejně bych chtěla vědět, jestli ty kynuté knedlíky se žahourem byly dobré :-) Já si jen vybrala špatný lokál … škoda.

down the switch

 

Zazvonil zvonec, sobotního borůvkového zpravodajství je konec.

Jeden borovanský receptík na samotný závěr, protože o borůvky mně šlo v první řadě :-)

 

Borůvkový žahour smetanový

• 1/2 kg čerstvých borůvek
• 70 g cukru
• 1 lžíce másla
• 10 g Solamylu (škrobové moučky)
• 1/4 l husté sladké smetany

Borůvky vhodíme do kastrolku, přidáme máslo, cukr, podlijeme malou naběračkou vody a vaříme cca 15 minut. Ve studené smetaně rozmícháme škrobovou moučku, přidáme k borůvkám, chvilku povaříme a podáváme. Žahourem (borůvkovou omáčkou) přeléváme kynuté sladké knedlíky, palačinky i lívanečky.

 

Znáte recept na originální borůvkovec? Příště vám ho představím (hledejte zde na stránkách ve sladké rubrice)