Karnevalový rej masek má kořeny v renesanci. O téhle barevné zábavě povídá Zuzana Mihulková www.prima1vera.com a přidala i sladký recept na karnevalové sušenky „cenci“.

Tak tady máme Karneval, pani Milerová…. :-)

Vánoce jsou šťastně za námi, italská čarodějnice Befana rozdala hodným dětem sladkosti a stejně jako Tři králové v Česku se vrátí opět až za rok. Tím ale svátky nekončí. 6. ledna totiž začal KARNEVAL, nebo-li MASOPUST. Období veselí, zábavy a hodování, které trvá od 6. ledna až po Popeleční středu, období, kdy je třeba se dosyta najíst, protože pak následuje dlouhý čtyřicetidenní půst až do Velikonoc. V době masopustu se na královském dvoře konaly hostiny, ve městech tancovačky, na vesnici vepřové hody. Zvláště několik posledních dní tohoto období (ostatky, fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny, konec masopustu) pak lidé organizují různé hlučné výstupy, zábavy a průvody.

KARNEVAL V BENÁTKÁCH

Karneval má ale daleko hlubší kořeny. Byl odedávna spjat s různými slavnostmi a rituály. Ve starém Řecku a Římě se konaly tzv. bakchanálie k poctě boha vína a úrody Dionýsa (Bakcha).

Karneval neboli masopust znamená v původním slova smyslu „opuštění masa“ a pochází z italského carne levare. V současné době jde o taneční zábavy, hýření, lidové zábavy v maskách, maškarní bály. Nejznámějším karnevalem ve světě je karneval v Rio de Janeiro a je následován Santa Cruz de Tenerife.

Ale i Itálie se může pochlubit krásnými karnevalovými průvody, především v Benátkách a také v toskánském Viareggiu. Město zaplaví průvod masek, z nichž mnohé hledaly inspiraci už v renesanci a některé (velmi cenné, hýčkané a střežené) jsou originály ze 17. či 18.stol. Známými italskými maskami jsou např. pulcinella (pochází z Neapole) nebo pantalone (z Benátek). Mattacini je veselý kejklířský převlek, domino (původem ze Španělska) je tvořen dlouhým pláštěm se širokou kápí. Na pořadu dne je i satira z politického a sociálního života v podobě oživlých, alegorických a velmi vtipně pojatých vozů.

KARNEVAL VE VIAREGGIU

Satira z politického života nechybí na karnevalu ve Viareggiu. Starý tyranosaurus Berlusconi bude letos s naprostou jistotou nahrazen kapitánem Schettinem.

Malá laskominka na konec pro potěšení mlsných jazýčků – sladké střapaté sušenky jménem Cenci, nebo také chiacchiere, bugie, crostoli, galani, frappe, intrigoni, lattughe, sfrappole, sfrappe, grostoli, cruspole.

RECEPT NA SMAŽENÉ KARNEVALOVÉ SUŠENKY CENCI

• 250 g hladké mouky
• 1 lžíce krupicového cukru
• 1 lžíce olivového oleje
• 2 vejce
• 1 bílek
• malý panák rumu, brandy nebo desertního vína (Vin Santo)
• citronová a pomerančová kůra
• špetka soli
• vanilkový cukr na obalení
• olej na smažení

Smíchejte všechny ingredience. Těsto dobře vypracujte, aby se nelepilo a bylo hladké, nechejte v chladu odpočinout aspoň jednu hodinu. Vyválejte tenkou placku, nařežte zubatým rádýlkem na pruhy asi 1,5cm široké a pak příčně na nepravidelně dlouhé kousky.Můžete je i různě zamotat do sebe. V pánvi nechte rozehřát dostatečné množství oleje a smažte. Po usmažení položte nejprve na kuchyňský ubrousek, aby stekl přebytečný olej a lehce obalte v cukru s vanilkou. Cenci jsou dobré teplé i studené.

Užívejte si veselí a dobrého jídla, než začně doba půstu. Popeleční středa letos připadá na 22.2.2012. 

Rozloučím se slovy klasika. „ ….. pořádně se všíchni najezte, mame na to celé dopolodne :-)

Zuzana Mihulková, Montecatini Terme-Toscana-Italia, www.prima1vera.com

(text a fotografie poskytla Zuzana Mihulková)

Pod toskánskou pokličkou. Toskánská kuchyně je plná chutí a vůní, proto si zasloužila samostatnou kapitolu, která navazuje na první článek - Toskánsko, země pohádek a snů. Cestovatelského ducha jste mohli nasytit v příspěvku prvním, ale teď má právo dožadovat se svého i žaludek. Za toskánskou kuchyní to táhne každého znalce gastronomie. Tak pojďme konečně nadzdvihnout pokličku a ochutnat něco dobrého.

Nemůžete navštívit Itálii a nezmínit se o jídle. Zvlášť když pod pokličkou toskánského hrnce bublá mnoho dobrůtek a mňamkovních věcí.

Toskánská kuchyně pochází z venkovské kuchyně, vyznačuje se velkým množstvím chutí, vůní a ingrediencí, nenáročnou přípravou, je zdravá a lehce stravitelná. V Toskánsku je kvalita všech pokrmů velice vysoká a rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou výrazné. Jak se tedy dnes jí v Toskánsku? Kvalitní olivový olej, nesolený bílý chléb bez chuti, který je dobře propečený a uvnitř vzdušný a lehký, florentský biftek + zvěřina (divočák, jelen, zajíc), a konečně víno: to jsou čtyři základní pilíře toskánského kuchařského umění. 

Mezi místní speciality, jejichž původ je mezinárodně chráněn, patří např. bílé fazole ze Sorany (malé, bílé fazolky s tenoučkou slupkou) vařené se šalvějí v olivovém oleji, servírované s tuňakem a bílým chlebem, nebo výborné kaštany z okolí hory Amiata, z nichž se vyrábí kaštanová mouka, jež se používá hlavně do cukrářských výrobků, dále třeba kroupy z Garfagnany, zažívající velký návrat nejen v makrobiotické výživě. Zcela jedinečné je proslulé sádlo z městečka Colonnata, v jehož chuti se odráží prastarý recept. Sádlo se krátce po zabijačce naloží do mramorové nádoby, která se předtím vytřela směsí koření, česnekem a rozmarýnem. Pak se nádoba uzavře mramorovou deskou a v tomto „sarkofágu“ zůstane sádlo půl roku. Po uzrání se krájí na tenké plátky a pojídá jako předkrm nebo velmi výrazná obloha.

Co byste určitě měli ochutnat

Jako první a nejtoskánštější pokrm, který napadne okamžitě každého je Bistecca alla Fiorentina – obrovský biftek i s kostí, u níž je maso nejlepší. Je opepřený a jen málo propečený, servíruje se k němu citron nebo glazé z balzamikového octa. Zaručuji boule za ušima i těm, kteří si normálně biftek přejí propečenější. Ale radím vám, nedělejte to. Bistecca alla Fiorentina by měla vždycky zůstat tmavě růžová. Jedině tak ji dokážete ocenit.

Další toskánskou specialitou je polévka jménem Ribollita – Je z kapusty, fazolí, a základ tvoří den starý toskánský chléb.  Ribollita vlastně  znamená „znovu povařený“, zelenina svařená s chlebem obsahuje na polévku velmi málo vody, zato je dochucená výborným olivovým extra panenským olejem.

Livornskou obdobou francouzské bujabézy je Cacciucco, což je řídké rajčatové pyré s feferonkami, přelité přes plátky opečeného chleba, a dušené ryby a dary moře.

Při návštěvě Florencie nesmíte vynechat bufety či pojízdné stánky (např. u Mercato Centrale nebo na Via Cimatori či Piazza Frascobaldi ), kde servíruji  Lampredotto a Trippa alla fiorentina, nebo-li Dršťky ve florentském stylu. A doporučuji, dejte si je opravdu jenom tam, protože tam jsou nejlepší. I zarytí odpůrci drštěk po jediném ochutnání upadnou to stavu euforie. Dršťky jsou totiž servírované nejen klasicky s vývarem do talíře, ale i v housce jako hamburger s omáčkou salsa verde. Klasická trippa alla fiorentina je připravená s kořenovou zeleninou a rajčatovým pyré.

Pro milovníky bílého masa je tady Pollo alla fiorentina – Florentské kuře. Výborná směs kuřecích prsíček, drobků chleba, parmazánu, špenátu, cibule, celeru, krémového sýru, papriky a česneku.

Jako sladkou tečku po vydatném obědě či večeři zkuste Cantucci – mandlové sušenky ve tvaru půlměsíce. Namáčejí se do bílého dezertního vína Vin Santo nebo do hořkého likéru Averna, které si dejte po jídle jako digestivum.

Pokud se v Toskánsku ocitnete v době karnevalu, určitě ochutnejte sladké střapaté sušenky jménem Cenci. Jsou k dostání po celé severní a jižní Itálii, a mají různá jména, podle oblasti. V Boloni se jim například říká frappole a v Miláně chiacchiere.

Kam za dobrým jídlem

V každé osterii (hospodě) i v sebemenším městečku je možné ochutnat nějakou neznámou místní lahůdku, na kterou jinde nenarazíte. Nicméně musím upozornit, že takto pojatá italská dovolená znamená i jedno velké riziko, protože ten, kdo se bude takovéto turistice věnovat, musí už dopředu počítat s tím, že kromě absolutního oblouznění chuťových buněk si domů přiveze i pár kilo navíc, proti kterým bude muset dlouho bojovat zdravější turistikou v Čechách.

Až tedy budete unaveni po několika kilometrové procházce v Lucce hledat něco „na zub“ , opusťte opevněné centrum města a vydejte se po staré cestě směrem na Pisu. Na periférii Luccy najdete poklad jménem

Pizzeria La Bersagliera , neboli Picérku U Herdekbaby. Najdete ji na Via pisana vecchia, 2136, 55100 Lucca.

Je to malá pizzerie, spartánsky zařízená, kterou provozuje rodina z Kalábrie. Nehledejte tam ale žádný luxus, jen strašně nepohodlné dřevěné lavice a židle, z kterých tu a tam čouhají hřebíky. Přesto nedejte na první dojem. Pizza, kterou tam dělají, prostě nemá konkurenci. Jezdí na ni až z daleka. Výborné těsto, senzační, chutné a neošizené ingredience, fantastické kombinace. Chuť této pizzy, velikostí připomínající pneumatiku osobního automobilu, příjemně překvapí nejednoho gurmána a znalce.

Abyste si však pizzu vychutnali s absolutním požitkem, vkládám sem pro jistotu několik rad a doporučení:

1. Je strašně důležité mít vybráno v okamžiku, kdy Herdekbaba přijde převzít vaši objednávku. Jakékoliv váhání ji rozčílí a vrátí se pak kdoví kdy.   
2. Zbytečně nevymýšlejte komplikované variace pizzy, protože Herdekbaba vám nakonec stejně donese, co uzná za vhodné.  
3. Může se stát, že vás Herdekbaba posadí k někomu ke stolu, i když  lokál není úplně plný. Prostě se tak rozhodla a kdo jste vy, abyste ji radili, co má dělat? 
4. Neexistují tady dny ani hodiny, ve kterých byste mohli být klidní, že tu najdete málo lidí. Objednávky tady neexistují. Leckdy prostě budete nuceni počkat i hodinu v malém prostoru před pizzérií, protože milovníků této pizzy je strašně moc.
5. Většina pizz je na pikantní bázi, ale ne nijak extremně.
6. Neexistují tu žádné jiné chody, ani sladkosti, ani káva. Nedočkáte se tu ani minerální vody bez bublinek. Pokud o ni požádáte, Herdekbaba vám přinese vodu z kohoutku a nazdar. Dostat tu můžete pouze ochucené a slazené nápoje nebo točené pivo.
7. Jestliže nedokážete sníst celou porci, nebojte se požádat o krabici a zbytek si doneste domů. Pizza je i druhý den velmi dobrá a je to tady běžně zvykem. Navíc potěšíte Herdekbabu, protože nesnáší plýtvání a vyhazování zbytků. 

Co se týče ceny, za jednu pizzu a jedno pivo utratíte cca 10 Euro, což je cena víc než lidová, vzhledem ke kvalitě a velikosti porce.

Popsala jsem spoustu stránek a vidím, že jsem zmínila jen velmi málo z toho, co Toskánsko opravdu nabízí. Tohle všechno je jen malá kapka v moři, kterou jsem chtěla čtenáře Gurmánky navnadit a doporučit aspoň jednou vyměnit pasivní dovolenou na pláži za aktivní historicko-gastronomickou poznávací dovolenou v zemi Etrusků. Mám pro vás ještě spousty dalších tipů na skvělá místa, výborné restaurace, které vás ekonomicky nezničí, ale předčí vaše očekávání. Provedu Vás kouzelnými místy, které voní vzácnými bylinami, olivovým olejem a vínem. Jsem vám k dispozici, budete-li potřebovat poradit, zajistit ubytování, průvodce, tlumočení, či zorganizovat dovolenou na míru podle vašich představ. Pomohu Vám objevit Toskánsko krásnější, romantičtější a voňavější.

Všechny další informace o službách, které poskytuji, najdete na mých webových stránkách: www.prima1vera.com. Zvlášť chci pak upozornit na Vouchery, tj. dárkové poukazy na krásné a levné ubytování pro 2 osoby, někde i s polopenzí a dalšími atraktivními službami, které mám v rámci marketingové akce v nabídce po celý rok 2012.

Na některých místech v Toskánsku teď leží sněhová čepice, ale už koncem února se kopce zazelenají, rozkvetou první mimózy, v březnu se  v zahradách rozzáří japonské kamélie a jaro vypukne v plné síle. A to je přesně čas pro vás, neotálejte a vydejte se objevovat jeho drsnou krásu, vydejte se cestou starodávných Etrusků, ponořte se do horkých lázeňských pramenů, ochutnejte dary vinic i moře, užijte si aktivní či relaxační dovolenou. Poznejte ráj na zemi !

Zuzana Mihulková

Cestovní poradce a průvodce v Toskánsku

Fotografie z mého archivu a z internetu, upravené pro tento článek

Nenechte si ujít 1. díl článku o Toskánsku, s názven „Toskánsko, země pohádek a snů“ – http://www.gurmanka.cz/2012/01/toskansko-i-zeme-pohadek-a-snu

Děkuji Zuzce za lákavé představení krás Toskánska, které mě osobně zlákalo natolik, že jsem si do letošních cestovatelských plánů tento malebný kout světa přidala. Už delší dobu jsem si to plánovala a moc dobře vím, že nic se nemá odkládat. Zuzko, připrav mi, prosím, dovolenkový toskánský plán na září :-) Předem díky.

Někoho tím moc potěším … z času na čas je potřeba své dcery kontrolovat :-)

  

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy Rande s gurmánkou nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Perličky z Toskánska, aneb severní Toskánsko není jen Florencie a Pisa

Pokaždé, když přistávám kdekoliv v Itálii, prožívám zvláštní pocit štěstí. Takové mrazení v zádech a šimrání v břiše. Stává se vám to taky? Je to stejný pocit jako když jste čerstvě zamilovaní, myslíte na svou lásku a točí se vám hlava. Já mám tento pocit už několik let a zvláštní je, že mě neopustil ani teď, co jsem se do Itálie přestěhovala. Mohu téměř přesně definovat, kdy jsem propadla vášni jménem Itálie, stejnou silou jako alkoholik svému pití či kuřák své cigaretě. Bylo to v době, kdy mi bylo 12 let a do ČSSR přijel Drupi. Samozřejmě že se mi ten černovlasý ďábel líbil a jeho písničky jsem znala zpaměti, ale od té doby jsem se začala zajímat o všechno italské, dychtila jsem po každé informaci z toho tajemného poloostrova, zvaném Apeninský. A věřte, že to nebylo jednoduché v socialistickém Československu dozvědět se něco víc, než se vymykalo průměru.

To všechno ale nebylo nic proti tomu, když jsem poprvé vstoupila branou do toskánského ráje. Když mě dálnice z Florencie vyhoupla na kopec zvaný Serravalle Pistoiese a přichystala mi nádhernou podívanou do údolí jménem Val di Nievole. Rajské údolí obklopeno toskánskými kopci, na kterých se tyčí středověké hrady a kostely se zvonicemi. Tehdy se mi doopravdy zastavil dech. Sjíždíte dolů a naskytne se vám pohled na olivové háje, cypřiše, vinice, cesty lemované piniemi a uvnitř toho všeho malebná městečka, každé se svou vlastní historií.

A to je teď můj nový domov! V severním Toskánsku, jemuž vévodí vznešená dáma jménem Florencie a její družičky se jmény Pisa, Lucca, Siena, San Gimignano, Volterra, Pistoia či malebné lázně Montecatini Terme.

Tak tedy pojďte se mnou na malou procházku.

Florencii pro tentokrát vynecháme a půjdeme objevovat další, méně známá místa.

Údolí Val di Nievole

Byla jednou jedna krásná oblast, zvaná Valdinievole, kterou staří Římané nazývali Vallis Nebulae, nebo-li mlhavé údolí a popisovali ho jako území částečně rovinaté a částečně hornaté, jimž protéká množství kouzelných potůčků a řek, klouzajících podél kopců zarostlých šalvějí, levandulí a rozmarýnem, a ztrácejících se mezi platany, piniemi a rákosím plných žab v okolních bažinách. Údolí často zahalené v mlze, zvané též Padule di Fuccechio.

Dnes je Valdinievole území, které obsahuje originální směs, skládající se ze známých lázní, nedotčené přírody a středověkých hradů. Území v srdci Toskánska,mezi Luccou a Pistoiou, které bylo po staletí kulturní, obchodní a společenskou křižovatkou. Jeho kopce skrývají středověká městečka, hrady a zámky a táhnou se od „Toskánského Švýcarska“ u města Pescia až do oblasti Montalbano, kde se mimo jiné nachází i rodiště Leonarda Da Vinci.

V lesích plných kaštanů a krajinou posetou olivovníky se zrodily i vzácné minerální prameny v Montecatini Terme, parní jeskyně v Monsummano Terme a přírodní rezervace močálů Fucecchio.

Valdinievole je také místem, kde se narodil Pinocchio. Ve městě Collodi spisovatel Carlo Lorenzini (jméno Collodi přijal podle města, kde se narodila jeho matka) oživil dřevěnou figurku panáčka Pinocchia, která se stala známá po celém světě.

Pistoia, aneb Florencie v miniatuře

Když jsem poprvé přijížděla k městu Pistoia, zažila jsem další šok. Už z dálky je vidět, bílý chrám s obrovskou kupolí, zvonice…co to je??…jak to??…vždyť ve Florencii jsem teď byla….. Pistoia, taková malá Florencie. Obyvatelé Pistoie byli kdysi nechvalně prosluli násilím a intrikami, jež měli kořeny ve středověkých svárech mezi dvěma znepřátelenými pistojskými frakcemi Bianchi a Neri (Černí a Bílí). Jejich oblíbenou zbraní byla malá dýka zvaná „pistoia“. Odtud název města. Nejkrásnější je bezpochyby centrum, via Cavour, Piazza del Duomo s Dómem podobným tomu ve Florencii, Cappella del Tau a další historické skvosty.

A zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že i v podzemí pod Pistoiou je fascinující a tajemný svět, který prozkoumám hned na jaře.

Pescia – Toskánské Švýcarsko

Pescia – středověké město, které leží na obou březích stejnojmenné řeky, je známé především pěstováním květin. Zde se také koná Biennale del Fiore, výstava květin světového významu. Ještě víc než květiny je ale Pescia známá výrobou papíru. Už ve středověku zde vznikla papírna, nejstarší na celém území Itálie. Několik papíren v této oblasti je stále aktivních.

Do města vstoupíte Florentskou branou (Porta Fiorentina) a pak už můžete pěšky objevovat staré paláce, kostely a celé historické centrum města, kde na vás odevšad dýchne kouzlo středověku.

Toskánské Švýcarsko se nazývá zóna na sever od města Pescia e je to bezpochyby nejkrásnější území celého údolí Valdinievole. Tvoří část Apeninského pohoří Tosco-Emiliano a svou svěžestí a krásou může soutěžit s tím pravým Švýcarskem.

Montecatini Terme a lázeňství

Luxusní lázně Montecatini Terme leží v toskánské provincii Pistoia, na úpatí Apeninského pohoří  v údolí Val di Nevole. Dnes je Montecatini Terme známé turistické a lázeňské centrum, kde žije kolem 20 tisíc obyvatel. V městečku se můžete procházet udržovanými přírodními parky, kde vyvěrají termální prameny. Jedinečné přírodní bohatství tak dalo vzniknout lázním, kde se dnes můžete oddávat mnoha léčebným procedurám. Například v Terme Leopoldine z roku 1777 máte možnost se pomazat léčivým bahnem nebo v Terme Tettuccio pít vodu, která prospívá játrům, ledvinám a má léčivé účinky na žaludek a tlusté střevo. Všechny prameny v lázních Montecatini Terme jsou na přírodní bázi a obsahují různé koncentrace látek přítomných v našem organismu, tj. sodík, vápník, chlór, jód a fosfáty.

V okolí lázní se rozprostírá nádherná příroda, která láká k procházkám a pěší turistice. Montecatini Terme je ideálním místem pro strávení pohodové a relaxační dovolené, kde si užijete dostatek klidu a odpočinete od každodenních starostí. Na své si zde však díky rozmanité krajině a přírodě přijdou také vyznavači aktivního odpočinku. Hosté mohou v lázních využívat krytý bazén, termální koupaliště, wellness centrum i posilovnu.

Lanovkou na Montecatini Alto

Součástí Montecatini Terme je neobvyklý dopravní prostředek, a tou je kabinová lanovka, která vás dopraví do historické části města zvané Montecatini Alto, které existovalo již před rokem 1000 n.l. Lanovka je z roku 1898 a jejím stavitelem byl janovský inženýr Alessandsro Ferretti. První jízda se uskutečnila 4.června 1898 a mezi prvními pasažéry byl i světoznámý hudební skladatel Giuseppe Verdi.

Lanovka je v perfektním stavu, nově zrekonstruovaná. Vagónky zůstaly původní a jejich vnitřek je celý ze dřeva. Říká se jim GIGIO a GIGIA a v polovině cesty se vždy zdraví, když jeden druhého objíždí.

Parní jeskyně v Monsummano Terme zvaná Grotta Giusti

Grotta Giusti je jeskyně stará dobrých 130 milionů let a je považována za jednu z nejkrásnějších a nejrozsáhlejších na světě. Kromě mnoha nádherných stalagnitů a stalaktytů se v jeskyni nachází přírodní pára, která vám umožní vychutnat si přírodní saunu s detoxikačními účinky.

Pisa není jenom šikmá věž

Když se řekne slovo Pisa, každý z vás si představí šikmou věž, italsky Torre Pendente, a nic víc. Někteří z vás možná ještě vědí, že šikmá věž se nachází na náměstí Campo dei Miracoli neboli Pole zázraků, jenž tvoří stavby, které symbolizují jednu etapu lidského života: Baptisterium představuje zrození, šikmá věž značí dosažení rozumu, katedrála je symbolem svatosti a zdraví a hřbitov Camposanto zastupuje smrt.

A tady většinou prohlídka končí. Autobus posbírá své poutníky a jede se dál, hrrr za dalším cílem, jen ať toho stihneme co nejvíc. Ale kdopak z vás se byl někdy podívat do centra města? Nikdo, co? Chyba! Pokud se tedy právě chystáte do Pisy, nenechejte si historické centrum ujít. Projděte se starobylými a spletitými uličkami, zastavte se na středověkých náměstích a obdivujte nádheru starých domů, paláců a kostelů, které tam najdete. A když dojdete až k řece Arno, posaďte se do některé z mnoha kaváren a dejte si tam dobrou kávu či zmrzlinu a pozorujte ruch kolem a sebe.

Mimochodem …, věděli jste že, v Pise  v historickém centru města, je škola univerzitních studií, na které mohou studovat jen lidé z MENSY, to jest lidé s nadprůměrnou inteligencí ?

Lucca, město hradeb a kostelů

Ačkoliv je V Itálii mnoho měst s dochovaným původním opevněním a neporušenými branami, jen v Lucce je zachováno tak, že je možné ho objet na kole, které si lze vypůjčit kdekoliv ve městě. Projížďka či procházka po hradbách v Lucce je dlouhá cca 5 km a nabízí mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města.

Slavné dějiny města jsou různě spojeny i s „největším Čechem“ Karlem IV., který zde působil jako správce italských držav svého otce Jana Lucemburského. V roce 1369 pak vrátil Lucce svobodu, a to za  poplatek 300 tisíc forintů. Další stopu, kterou zde zanechal Karel IV, je městečko Monte Carlo. Nese jméno českého krále, který se zde zastavil a přenocoval na jedné ze svých cest do Luccy.

V historickém jádru města naleznete spousty krásných památek – chrámy, věže, kostely, jejichž popisem vás nechci unavovat, protože jej najdete v každém průvodci. Zmíním se ale o hlavní tepně Luccy a tou je  Via Fillungo, která prochází historickým centrem. Patří k nejelegantnějším ulicím v Itálii a nachází se na ní mnoho obchodů a starověkých paláců, které patřily významným a bohatým šlechtickým rodinám.

Z Via Filungo si určitě odskočte na náměstí Piazza Dell´Anfiteatro, zvané také Piazza del Mercato, kde stával v dávné minulosti římský amfiteátr. Jeho stavba započala již za císaře Claudia a pojal až 10 000 diváků. Ve středověku amfiteátr zanikl a jeho ovál posloužil jako základ středověkých domů, které celé náměstí jakoby objímají.

Pokud jste v Lucce se svým partnerem, určitě nezapomeňte na rituál, který se zde provádí již mnoho let. Stoupněte si do středu náměstí, poznáte jej podle dlažební kostky, která má vyrytý kříž, obejměte se a při polibku si něco přejte. Přání se vám splní a navíc je téměř jisté, že se do Luccy znovu vrátíte.

Je velká škoda, že naši turisté Luccu ještě neobjevili a navštěvují ji zřídka. Přitom vlakem z Florencie jste tam za  hodinku a čtvrt a autem po dálnici za 30 minut.

Viareggio, město karnevalu

Na pobřeží Tyrhénského moře, na úpatí Apuánských Alp, v oblasti zvané Versilia, jen hodinu cesty z Florencie, leží klenot jménem Viareggio. Toto středověké město dostalo svůj název podle hradu Via regis (Královská cesta),který stával u hlavní silnice na místě dnešního města.

Celá oblast Viareggia má 10 km nádherných písečných pláží, z nichž 6 km je soukromých a tudíž placených. Jsou dobře udržované a jsou vybaveny deštníky a lehátky. Zbývající 4 km jsou veřejné. Nejznámější veřejná pláž je zároveň součástí přírodního parku Parco Naturale Regionale Migliarino-San Rossore-Massaciuccoli.

Viareggio dnes jsou nejen luxusní lázně, kam se každoročně sjíždí množství turistů, ale zároveň je to město zimního karnevalu. Po celou dobu masopustu, vždy v neděli, tady můžete být svědky fantastického karnevalového průvodu s alegorickými vozy, které svou originalitou a osobitostí okouzlí malé i velké. Zahájení i ukončení karnevalu je vždy doprovázeno velkolepým ohňostrojem.

Popsala jsem spoustu stránek a vidím, že jsem zmínila jen velmi málo z toho, co Toskánsko opravdu nabízí. Tohle všechno je jen malá kapka v moři, kterou jsem chtěla čtenáře Gurmánky navnadit a doporučit aspoň jednou vyměnit pasivní dovolenou na pláži za aktivní historicko-gastronomickou poznávací dovolenou v zemi Etrusků. Mám pro vás ještě spousty dalších tipů na skvělá místa, výborné restaurace, které vás ekonomicky nezničí, ale předčí vaše očekávání. Provedu Vás kouzelnými místy, které voní vzácnými bylinami, olivovým olejem a vínem. Jsem vám k dispozici, budete-li potřebovat poradit, zajistit ubytování, průvodce, tlumočení, či zorganizovat dovolenou na míru podle vašich představ. Pomohu Vám objevit Toskánsko krásnější, romantičtější a voňavější.

Všechny další informace o službách, které poskytuji, najdete na mých webových stránkách: www.prima1vera.com. Zvlášť chci pak upozornit na Vouchery, tj. dárkové poukazy na krásné a levné ubytování pro 2 osoby, někde i s polopenzí a dalšími atraktivními službami, které mám v rámci marketingové akce v nabídce po celý rok 2012.

Na některých místech v Toskánsku teď leží sněhová čepice, ale už koncem února se kopce zazelenají, rozkvetou první mimózy, v březnu se  v zahradách rozzáří japonské kamélie a jaro vypukne v plné síle. A to je přesně čas pro vás, neotálejte a vydejte se objevovat jeho drsnou krásu, vydejte se cestou starodávných Etrusků, ponořte se do horkých lázeňských pramenů, ochutnejte dary vinic i moře, užijte si aktivní či relaxační dovolenou. Poznejte ráj na zemi !

Zuzana Mihulková

Cestovní poradce a průvodce v Toskánsku – www.prima1vera.com

Fotografie z mého archivu a z internetu, upravené pro tento článek

Nenechte si ujít Toskánsko č. 2 – Pod pokličkou - http://www.gurmanka.cz/2012/01/toskansko-ii-toskanska-kuchyne

Závěrem jedna otázka pro cestovatele a milovníky umění:

Víte kde je vystaven originál Michelangelovy sochy Davida?

a) v Galerii Uffizzi ve Florencii
b) v Louvru v Paříži
c) v Galerii dell´Academia ve Florencii

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy Rande s gurmánkou nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Halušky z východu, aneb fenomén zvaný Italky z čR a SR

Tak tady okusuju tužku, přemýšlím nad článkem, o který jste mě poprosila, paní Šarko, a uvědomuju si, že hodit myšlenky na papír není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

První, co mě napadá, je Menšíkova věta: babička šedší z lesa, roští nesavše…..

Tak jen doufám, že neshořím na přechodnících a začnu pojmenováním Halušky z východu, kterým bych nazvala i celý članek. Tak výstižný a zároveň vtipný překlad italského “una bella gnocca dell´Est”, jsem už dlouho neslyšela. V podstatě se jedná o všechny pěkné ženy z bývalého východního bloku. Ovšem už dávno to nejsou jen blond vlasy, co Italy na nás přitahuje. Jak mi vysvětlil můj muž, fyzické kouzlo je umocněno v jemných a něžných rysech obličeje, širokých lícních kostech,v krásných očích a úsměvu, který dokážeme oplatit. Říka: “ Siete di classe! Váš pohled je přímý a neuhýbá a váš úsměv má 1000 voltů. To je tak silný zásah elektrickým proudem, že to člověka poznamená na celý život….” Mám-li být upřímná, já totéž mohu říct o Italech.

“Italky” z České a Slovenské republiky

O tom, jak na Facebooku vznikly Italky z ČR a SR, se už mnohokrát psalo na několika internetových serverech a v českých, slovenských i italských novinách, takže bych nerada unavovala čtenáře Gurmánky dlouhými výklady v předvánočním čase, zvlašť když je asi bude nejvíc zajímat, jak se česká a slovenská žena vypořádala s italskými vánočními zvyklostmi.

Takže jen v krátkosti, abych nás představila:

Italky z ČR a SR je skupina dívek a žen z České a Slovenské republiky, které žijí na Apeninském poloostrově a které okouzlila nejen jeho krása, ale i vášeň a šarm italských mužů, pro které opustily českou kotlinu a vydaly se do neznámých a neprobádaných krajin.

A protože v cizí zemi se snad každému posteskne po své vlasti, vzniklo v březnu tohoto roku na Facebooku takové malé virtuální Česko-Slovensko. Ano Česko-Slovensko! Uvědomujete si tu krásu a ten silný dopad toho, že jsme se toužily opět spojit v jeden celek? Mohly jsme stvořit skupinu Češek nebo skupinu Slovenek a nikomu by to nepřišlo divné. Ale my jsme prostě chtěly být zase spolu. Paradoxně si říkáme Italky, ale má to svou logiku. Za prvé fakt, že žijeme v Itálii, za druhé slovo Italky zní i Italům libozvučně a za třetí, když useknete písmenko I, zůstane vám talky, což v angličtině znamená ukecaný, povídavý, a to přesně odpovídá charakteru našeho internetového fóra.

Zakladatelkou skupiny je paní Monika Skokanová, původem z Bašky u Frýdku-Místku (obě dvě jsme z toho “razoviteho” regionu), která v současné době žije v italském Bergamu. Skupina má nyní již více než 1500 členek a stále přibývají další.

“Ve skupině to bzučí jako ve včelím úlu každý den od rána do pozdní noci. Řešíme věci vážné i běžné, radíme se navzájem jak naučit děti dvojjazyčnosti, jak bojovat s místní byrokracií, posíláme si odkazy s nabídkami zaměstnání, vyměňujeme si recepty…..a zároveň oprašujeme češtinu a slovenštinu. V podstatě jsme jen jedna skupina českých a slovenských dívek a žen, každá se svými radostmi a starostmi, ale podařilo se nám spojit něco, co politici kdysi rozdělili:Česko a Slovensko je tu zase jeden celek” (Monika Skokanová)

Jak plynul čas, Italky nezahálely a díky Monice Skokanové a jejímu zaměstnavateli – reklamní firmě Promofacile v Bergamu, vznikly webové stránky www.italky.it. Cílem těchto stránek je vytvořit prostor pro setkání, který bude sloužit nejen k výměně

informací a různých názorů, ale zároveň i ke shromáždění zkušeností, které každý z krajanů musel překonat během svého začleňování se do italské společnosti. Prostor dostanou i sponzoři a všichni, pro které tato skupina může být něčím zajímavá. Registrovat se může prakticky každý.

Monika Skokanová pak využila faktu, že pracuje pro reklamní firmu a protože je to holka šikovná, vytvořila gadget reklamních předmětů. K dispozici je zatím tričko, hrneček na právé české kafe, placka a plyšová hračka. To všechno s logem Italek.

Setkani allà Bravčo-gnocchi-zelo

Tímhle tajným kódem jsme pojmenovaly historicky první setkání Češek a Slovenek na Celoitalském srazu, který se uskutečnil v září 2011 v Montecatini Terme, v toskánských lázních nedaleko Florencie.

Montecatini terme bylo zvoleno z několika důvodů:

Zaprvé kvůli své strategické pozici a dostupnosti z převážné většiny Itálie, za druhé proto, aby se tato nádherná část Toskánska dostala do širšího povědomí lidí a v neposlední řadě proto, že já jsem byla v té době jediná “šílená”, kdo se ujal organizace, protože v tomto nádherném kousku Itálie bydlím. Celému podniku byla rovněž udělena záštita Velvyslanectví České republiky i Slovenské republiky v Římě.

Některé krajanky přijely i se svými partnery, a to z daleka, ze severu i jihu Itálie. Nejprve proběhlo společné seznámení v hotelové zahradě při stolcích se sektem a předkrmy a po bohaté večeři v typickém toskánském stylu se odehrála tombola – hlavní cenou byl diamant v ceně zhruba 10.000 Kč. Výtěžek byl určen na dobročinnou akci pro psí útulek Progetto Virginia, kde jako dobrovolnice působí jedna ze členek skupiny Blanka Lupinkova. Během večera se rovněž od zúčastněných vybraly tašky s dětským oblečením a hračkami, které další ze členek, Simona Kubíková, nechala odvezt na Ukrajinu do dětského domova.

To, že jsme se mohly osobně poznat, pobavit se a podělit se o své starosti i trápení s někým, kdo přesně ví, jak se cítíme a co prožíváme, však bylo největším přínosem celé akce.

Království za krajíc českého chleba

“Italská kuchyně je považována za jednu z nejlepších a nejzdravějších na světě…..” s tím se nedá než souhlasit, nicméně mi není jasné, jak je možné, že jsem tady za ty 2 roky přibrala 10kg ??

Ale to nebude tak těžké rozluštit. Italská kuchyně je totiž tak dobrá a rozmanitá, že prostě chcete ochutnat všechno. A pokud antipasto, primo a secondo zapíjíte výborným italským vínem, navrch si dáte desert a dorazíte to sladkou kávou a limoncellem, tak kila jenom letí nahoru. Navíc, večeřet ve 22,00 tady není žádnou výjímkou, což je smrt pro můj metabolismus. Já jsem dokázala italskou kuchyni ocenit a v podstatě ta česká mi tu příliš nechybí. Jediná věc, po které téměř všechny vzdycháme, je český chleba. Co bychom kolikrát daly za krajíc tmavého nebo kmínového chleba. A nebo tvaroh (italská riccota nemá s tvarohem nic společného). Moje maminka, pocházející z venkova, mi na mé nářky odpověděla: chleba si upeč a tvaroh si udělej z mléka. Ach jo mami. Představa, že ve svých 40 letech odjíždím do Itálie péct chleba, dělat tvaroh a ztloukat máslo, mě zrovna nenadchla. Tak tady všechny hledáme alternativní řešení a s povděkem se obracíme na německé obchodní řetezce, které nám umožňují koupit si některé produkty, na které jsme byly doma zvyklé. Např. Nakládané okurky, kyselé zelí, zakysaná smetana a jiné. Ale jinak je běžné, že si řadu českých výrobků vozíme z domu (všichni téměř povinně polohrubou mouku nebo uzené maso, holky ze Slovenska brynzu a klobásy), protože pokud chceme našim italským rodinám uvařit po česku či po slovensku, s náhražkama to nikdy není ono. Do guláše prostě nemůžete narvat olivový olej.

Ježíšku panáčku

S přicházejícím adventem se nás všech začíná zmocňovat stesk po domově, po našich českých a slovenských Vánocích, po starých křesťansko-pohanských tradicích, na které si u nás tolik potrpíme. V Itálii totiž nic takového nezažijete. Vánoční stromeček se tady sice zdobí už na první adventní neděli, ale 24. prosince je ještě pracovní den. Naši manželé přicházejí domů po poledni nebo v podvečer a vánoční menu se skládá z převážně rybích chodů, které běžně jíme po celý rok. Nečekejte ale žádné jednotné celonárodní menu jako je tomu u nás. Na večeři se sejde celá rodina a čekání na půlnoc tady tráví jídlem, hraním karet nebo louskáním ořechů či kaštanů. Čím víc na jih Itálie, tím větší štědrovečerní stůl budete potřebovat, protože tam se na cenone schází obrovské množství lidi. Stoly jsou přeplněné k prasknutí a najdete na nich spousty různého jídla. Jako antipasto například salát z plodů moře (chobotnice, mušle, slavky, krevety) na studený či teplý způsob, nebo koktejl z krevet na salátovém lůžku. Jako primo bývají obvyklé spaghetti alle vongole či spaghetti allo scoglio (špagety s mušlemi či jinými mořskými příšerkami, které najdete na útesu), jinde třeba jen brodo con raviolli, což je silný hovězí vývar s těstovinami plněnými masem. Jako secondo pak mužete očekávat pečenou mořskou rybu (pražma, mečoun, branzino či kambala, mnohdy pečené spolu se zeleninou a brambory), smaženou zeleninu ve vaječném těstíčku či smažené kroužky ze sepie, chobotnice nebo malé rybičky zvané acciughe, a k tomu nikdy nesmí chybět všudypřítomný bílý chléb. Na závěr pak dostanete velký kus nedobré a kvasnicemi vyhnané bábovky, kterou v Itálii nazývají Panettone, a která je zde tradičním vánočním symbolem, podobně jako u nás vánoční cukroví.

Jídlo samo o sobě je výborné, jenže řada z nás takové menu připravuje na bežnou letní večeři a vánoční večer pak postrádá jakékoliv kouzlo výjímečnosti. Nerozněžní vás koledy ani pohádky v televizi. Pod talířem nenajdete šupiny, ani vám nikdo nerozkroji jablko, nehodí botou a ani to zlaté prasátko se tady nevyskytuje. Když odbije půlnoc, všichni se zvedají od stolů a odcházejí na půlnoční mši. Dárky přinese Babbo Natale až 25. prosince ráno.

Jaké si to uděláš, takové to máš

Ty šťastnější z nás odjíždějí samy či s rodinami užít si kouzla Vánoc do Česka či na Slovensko, ale většina zůstává v Itálii, a tak neustále vymýšlí, jak vylepšit a ozvláštnit ty italské vánoce a jak do nich vnést kousek sebe. Hodně záleží na tom, jakým způsobem se každá z nás dokázala prosadit a jakou pozici si v italské rodině vybudovala. Takže jednoduše řečeno: jaké si to uděláš, takové to máš. Některé se snažíme zkombinovat českou či slovenskou vánoční tabuli s tou italskou, abychom diplomaticky uspokojily všechny chutě, jiné zase striktně dodržují tradici a jejich italští partneři to přijímají s uspokojenim. Jedno je ale jasné nám všem – to, že kapra na italském vánočním stole mít nebudeme. Není totiž téměř nikde k sehnání. Navíc Italové sladkovodní ryby jedí málo a kapr je pro jejich chuťové pohárky velmi podřadný tvor, kterého nejedí prakticky vůbec. Můj muž by ho ani neochutnal.

Takže česko-italský vánoční stůl může vypadat třeba takto:

Jako předkrm crostini fegatini (opečené topinky z bílého chleba s játrovou pomazánkou), hrachová polévka nebo i rybí, většinou z plodů moře či rybího filé, fritto misto (smažená zelenina-všechny možné druhy a smažené mořské potvory), mnohde nechybí bramborový salát a smažená ryba, jinde zase třeba upečou v troubě královské krevety na olivovém oleji s petrželkou a jako přílohu krokety,které jsou však určeny především dětem. Bramborový salát většinou Italům chutná, jen se vždycky trochu naježíme, když říkají, že je moc dobrá ta insalata russa …grrrr J

Pokud je paní domu Slovenka, tak nechybí kapustnica s houbama, kyselou kapustou, maďarskou klobásou (ingredience se zavčas dopraví ze Slovenska), dále klasický bramborový salát, smažená ryba (mořská, ne sladkovodní) a jako dezert cukroví, které má každá z nás už dopředu napečeno, spousta ovoce, pečené kaštany a různé druhy ořechů.

Po štědrovečerní večeři zazvoní zvoneček (dovoz z domova), jde se ke stromečku a rozbalují se dárky. Na tuhle tradici si žádná z nás nenechá sáhnout. To platí především v rodinách, kde jsou děti. A půlnoční mše je pro všechny velmi příjemnou záležitostí, která pohladí ducha a rozehřeje lidská srdce. Mnohdy rozehřeje i těla, protože farář má připravený malý bufet s vínem a Panettone.

Druhý den je ve znamení rodinného oběda u příbuzných, který opět trvá do večera. Vaří tchýně a na menu o deseti chodech si dá patřičně záležet. Děti si znovu rozbalí dárky, které je čekají tentokrat u prarodičů a jsou maximálně spokojené.

Přesto všechno nás stesk po pravých Vánocích, těch našich, neopouští. Každá z nás si v sobě nese spousty vzpomínek na teplou maminčinu náruč, kouzlo vyhřátého a voňavého domova či procházek venku, kdy pod nohama křupe sníh a tváře vám zčervenají mrazem.

Zuzana Mihulková je ohnivá žena v nejlepším věku, s obrovským množstvím energie a nezvladatelné touze po životě.

Rodačka z Ostravy, na kterou nedá dopustit, ale přesto z ní celý život utíká, učinila ve věku 40 let zásadní rozhodnutí a kompletně změnila svůj život. Před 2 lety se odstěhovala do italského Toskánska za mužem svého srdce a znovu od začátku začíná budovat nový život. Pohybuje se v oblasti cestovního ruchu, spolupracuje s cestovními kancelářemi a s hotely v místě svého nového bydliště, pracuje jako průvodkyně a delegátka, chystá se na kurz akreditované průvodkyně po Florencii a její snahou je ukázat a představit krásy Toskánska českému a slovenskému turistovi.

Zorganizovala historicky první Celoitalský sraz Češek a Slovenek žijících v Itálii a vrámci skupiny Italky z ČR a SR chystá ještě nejedno překvapení. Bližší informace o její propagaci Toskánska a o tom, co nabízí, se můžete dozvědět na jejich webových stránkach http://www.prima1vera.com/

Její motto je: Člověk dosáhne toho, co od sebe očekává

Po přečtení článku jsem se zamyslela nad tím, že mé Vánoce posledních let jsou vlastně velmi kosmopolitní. A jak je to u Vás doma? Je Váš vánoční stůl ryze českou záležitostí nebo se na něm míchají i sousední vlivy? Na mou vánoční tabuli se vejde vždycky i malý kousek Švýcarska a Itálie. I když se někdy u něj všichni nesejdeme, vždycky si své milé spřízněné duše připomenu alespoň kouskem něčeho tradičního, co symbolizuje Vánoce právě té země, ve které zrovna jsou.

Pokud máte zájem nahlédnout do mé kuchařské knihy nebo si ji zde objednat, bude mi ctí a potěšením.

Odskočit si k idylickému jezeru Como na něco dobrého? Já bych byla pro! Určitě tuhle restauraci mezi viničními keříky nevynechám, až pojedu příště kolem. Připomíná mi to, že jsem před časem udělala takovou malou výletní gastrorubriku, kam se toho zatím moc nenastřádalo, ale není všem dnům konec. Cestování za dobrým jídlem je nám vlastní, tak se postupem času i tahle rubrika naplní. Sama jsem hmátla do archivu a našla pár rodinných příspěvků od těch, kteří si v jezeru Como mohou smočit nohy, kdykoli budou chtít. Mají to totiž blízko a já jsem ráda za dobrý tip, kam se vrtnout v případě, že se někdy někdo z nás bude potulovat někde poblíž. Tak tady máte jeden dobrý tip. Na ty vaše se budu těšit a s velkou chutí je do rubriky přidám. Třeba najdete čas na úklid svého fotografického archivu a padne vám do oka foto, nad kterým se vám budou sbíhat sliny. Takové foto můžete poslat do naší chutné galerie a přidat i popis místa, kde se gastronomická událost udála :-)

Jeden z nejdelších tunelů – San Gottardo leží v těsné blízkosti Lago di Como. Po 17 km jízdy toho má i nejzkušenější řidič dost. Při jeho stavbě se spotřebovalo 2800 t dynamitu :-) Když ho projedete, jste na švýcarské straně. Ale nechci z regionu Como spěchat, protože tento příspěvek je tu proto, aby nás pozval do jedné milé zdejší restaurace a přiblížil místní kraj i z turistického hlediska. Má co nabídnout.

Lago di Como – jezero ledovcového původu, Římany nazývané Lacus Larius, leží na západním okraji Bergamských Alp ve výšce 198 m, severně od Brescie. Jezero Como je třetí největší italské jezero s plochou  146 km² a co do hloubky (410 m)  je druhé nejhlubší v celé Evropě. Má nezaměnitelný tvar obráceného písmene Y. V jižní polovině se dělí na dvě zátoky – Como a Lecco. Nejnavštěvovanějším letoviskem je město Como. Turisté ho milují pro kouzelná zákoutí městských uliček protkaných památkami a pro jeho zajímavé obchůdky se vším možným. Nejnavštěvovanější památkou Coma je Duomo di Como a kostel Brolleto z roku 1215. Stavební práce Duomo di Como započaly ve 14. století, ale na dokončení si obyvatelé města museli počkat ještě dlouhé čtyři století. V těsté blízkosti Duomo di Como je Palazzo Govio s muzejní expozicí Giuseppe Garibaldiho. Lodí z přístavu Sant’Agostino se můžete doplavit na ostrov Comacina, který je v celém jezeře jediný. Jsou na něm zbytky středověkého hradu a devět opuštěných chrámů. Nejlepší zdejší nákupní třída  je na dlouhé ulici Via Vittorio Emanuele III. Obchody s italskými módními značkami nejde přehlédnout. Como je známé i výrobou látek, zvláště hedvábí. Krom toho najdete mnoho obchůdků s tradičními italskými specialitami. Kolem jezera je roztroušeno plno letovisek, ale za opravdovou perlu je považováno městečko Bellagio.

Milovníci fotografování si v Bellagiu přijdou na své. Je zde překrásný výhled na celé jezero a nad ním se tyčící vrcholky hor. Bellagio láká turisty na historické centrum s bazilikou svatého Jiří. Na procházce v Parco del monte San Primo si odpočinete a nasajete atmosféru zdejší přírody. Není špatné půjčit si loďku a obeplout okolo celého pobřeží. V nedalekém městečku Carlozzo se nachází Muzeum mléka. Stojí na místě původní městské mlékárny. Nejrušněji je tu v plné turistické sezóně. Ke gastronomických skvostům zdejšího regionu patří ryby, gnocchi i rýže. Ochutnejte vynikající víno Nebbiolo. Když už budete v Bellagio, zajděte se podívat do místní restaurace Salice Blu.

Příspěvek od mé dcery Petry, se kterou jsem loni brouzdala po Itálii, ale na návštěvu této zajímavé restaurace nedošlo. Schovaly jsme si to na někdy příště, ale není vyloučeno, že se kolem jezera Como bude pohybovat někdo z vás a dobrý tip na pěknou restauraci se hodí vždycky. Tak tady jeden je.

Ahoj mami a spol., ale hlavně mami, protože ty na takové pikantní zprávy ode mě čekáš jako Sahara na déšť :)

Nedávno jsem objevila zajímavý restaurant s italskou kuchyní. Restaurace se jmenuje Salice Blu a nalézá se v romantickém městě Bellaggio v blízkosti jezera Como. Když se jede silnicí kolem, skoro by ji člověk přehlédl, jak je zarostlá keříky mezi vinicemi a má nenápadné klenuté dveře.

Vede ji šéfkuchař Luigi Gandola - pozvánka na web jeho ristorantu: http://www.ristorante-saliceblu-bellagio.it/

Mladý Luigi Gandola (nar. 1983), ale už zkušený šéfkuchař, nastoupil po absolvování hotelové školy v r. 1998 do Grand Hotelu Villa d’Este v Cernobbio, kde po dobu sedmi let načerpával zkušenosti. Dnes stojí v čele rodinné restaurace.

Své kuchařské kreace prezentuje elegantně a rafinovaně, s použitím místních produktů. Jeho chloubou jsou dezerty, které doslova stimulují smysly.
Gandola se zúčastnil mnoha italských i mezinárodních soutěžích, vyhrál několik medailí a ocenění. Např. vyhrál kulinářské mistrovství světa 2002 Expo Gast v Lucemburku v kategorii Mladý kuchař, v roce 2004 Massa Carrara Trophy, vyhrál Národní šampionát Středomořská kuchyně 2004 a titul nejlepšího šéfkuchaře v Lombardii v roce 2005, aj.

Uvnitř nečekejte přemrštěnou noblesu, ale atmosféru restaurantu v rustikálním stylu, ze které sálá teplo a domácké prostředí, které dopomáhají vytvořit dva stylové kamenné krby. Z prostoru restaurace je přes prosklenou vitrínu dobře vidět i na dění v kuchyni. Sám Luigi Gandola vás obslouží, pokud se toho neujme jeho „mamma“ a nepostará se o vaši spokojenost o chvilku dřív. Šéfkuchař celé jídelní menu barvitě popíše a vysvětlí. My jsme si s Raffaelem dali antipasto, hlavní pokrm v tomto případě un primo (tedy na bázi těstovin, ne secondo na bázi masa), a pak dessert. Předtím nám přinesli různé tyčinky chlebové, malé houstičky a croissanty. I ty pekl sám šéf kuchař.

Anche il pane éra stato fatto dallo chef.

Všechno pečivo je čerstvé a pečené ve zdejší kuchyni.

Ravioli di pasta di polenta e patate cucinate sotto il sale, ripieni di salmerino e gamberi di fiume.

Úžasné byly ravioly připravené z polentového těsta a na páře vařených brambor, plněné  krevetami.

Těstoviny z Gragnana s mořskými plody

Questi cosilli croccanti mandorlati sono stati fatti da Luigi come dolce punto per accompangare l’ora del caffé. Io caffé non lo bevo, ma i cosilli me li sono magnata quasi tutti io!

Pusinky a domácí koláčky z mandlového těsta, dokonalé ke kávě.

Kvalita, chuť a prezentace všech pokrmů byla perfektní a italsky autentická. Tady vás budou rozmazlovat čerstvými sezónními surovinami, tradičními italskými specialitami. Restaurace se chlubí osobitým šarmem a stylem, který k Itálii patří. Návštěva ve vás zanechá ty nejlepší pocity. Doufám, že dostanete chuť si do Itálie udělat výlet. Jako minimum by se vám měly sbíhat sliny :-) Snížená kvalita fotografií je z mobilního telefonu, čímž se omlouvám.

Dessert par excellance – mai vista una presentazione cosi, con frutta a parte, immersa nel „succo“ di frutta, da pescare fuori ed abbinare con il dessert. Un muffin con gianduja, banana calda, scaglie di cocco e pure un gelato di mango servito nel guscio di mango.

Výtečný muffin s kousky čokolády gianduja, pod ním naskládané teplé banány, v hrnečkách kolem je čerstvé ovoce zalité šťávou.

„Mami, chci ještě dodat, že nic tak dobrého a chuťově vyváženého jsem dlouho nejedla, krom některých kreací od mámy :) a Raffaelovo domácích lasagní!“

Díky Petruško za pozvání k prostřenému stolu, reportážní ochutnávka byla moc fajn a závěrečný kompliment víc než potěšující :-) Těším se na další italské gastroobjevy. Budou příjemným osvěžením, protože italská gastronomie má své velké půvaby a já mám pro ni slabost.

Do této gastroturistické rubriky musím něco z letních gastrozážitků přidat i já sala. Mám jich požehnaně, tak ať neleží někde jen tak ladem.

Co dobrého a kde jste snědli na cestách vy? Za dobrým jídlem se nemusí jezdit daleko. Dá se na něj natrefit i za humny. Všechny zajímavé tipy vítám :-)

Itálie se může pochlubit jednou z nejlepších dálničních sítí v Evropě, z nichž většina je v soukromém držení společnosti  Autostrade per l´Italia S.p.A. Cestou z Milána po dálnici A1, která byla zprovozněna v letech 1967-71 jsme uháněli koncem srpna ve směru Genova-Savona-Imperia-Ventimiglia na ligurské pobřeží. Udělali jsme si krátší víkendovou zastávku v Miláně, nabrali tam jednoho z mých nejoblíbenějších členů rodiny a přesouvali se do Ligurie, přímo do starobylého městečka Cervo. Tam jsme se na pár dnů stali součástí historií opředeného výletního místa a bydleli v jednom z původních Palazzo. Proplétat se těmi nejužšími uličkami bylo na denním programu :-)

Cestou jsem si pochutnala i u dálničního tradičního občerstvení, byla by škoda to vynechat a věnovat se hned krásám a neuvěřitelně zajímavé gastronomii ligurského pobřeží. Kdo vyznává gastroturistiku, není mu lhostejné ani „jídlo pro řidiče“, protože bez něj to často opravdu nejde a právě kvůli němu mě to cestování občas i baví. V Itálii je všude co ochutnávat, proto mi snad nebudete mít za zlé trochu té dálniční informatiky. Zastavit se v Itálii na benzínce a dát si horké espresso, to je přímo povinnost :-) A přesně tak by mělo správné silné espresso (na dva hlty) vypadat.

V roce 1964 byla vybudována první dálniční spojnice A1 z Milána do Neapole. Dnes můžeme po italských dálničních sítích urazit víc jak 6 500 km. Na jihu jsou některé dálniční úseky bez poplatku, ale všude u Autostrade per l´Italia S.p.A. si zaplatíte mýtné. Narazíte na rozsáhlou síť benzínových pump Area Servizio s obchody, občerstvením a nemůžete přehlédnout  italský stravovací gigant Autogrill. Doplňuje ho Ristop nebo My Chef. Nejznámější a nejoblíbenější Autogrill patří k největším provozovatelům gastronomických služeb na světě, kde má roztroušeno několik tisíc provozoven. Při své expanzi do Evropy se usídlil i u nás a podepsal kontrakt se sítěmi čerpacích stanic Benzina, Shell a Agip. Nabídka jídel se uzpůsobuje místní poptávce a tradiční speciality italské kuchyně se potkávají s hovězím gulášem, svíčkovou i smaženým sýrem.

Autogrill je z větší části kontrolovaný rodinou Bennetonových, známou jako módní impérium s barevnými svetry.

Padesát sedm procent drží jejich Edizione Holding prostřednictvím firmy Schematrentaquattro (Schema34). Pět procent vlastní pojišťovna Generali. Předsedou správní rady je Gilberto Benetton. Tržní hodnota podniku se aktuálně pohybovala kolem 3,7 miliardy eur. Kromě vlastních značek provozuje licenčně například téměř tři sta kaváren Starbucks nebo 113 provozoven rychlého občerstvení Burger King.

Ať už se rozhodnete pro ten nebo onen typ stravovacího zařízení, určitě vás nezklame. My se tentokrát cestou z Milána po dálnici A10 – dei Fiori – ve směru Genova, Savona, Imperia, Ventimiglia zastavili u méně početné sítě  My Chef a ochutnali speciality v restaurantu Antica Locanda. Dálnice A1 byla zprovozněna v letech 1967-71 a ve směru Genova-Savona-Imperia-Ventimiglia vede až na ligurské pobřeží, kde byl cíl naší letošní dovolené a kam mě hnala touha ochutnat pravé ligurské speciality. Lákavá byla možnost začlenit se mezi starousedlíky historického městečka s jelenem v erbu a poznat chuť a vůni  romantického pobřeží skutečně zblízka.

• Co mi chutná v Autogrillu? Krom kávy to byly „sendviče po italsku“ PANINI. Třeba  Bufalino (pečivo rozkrojené a štědře naplněné Mozzarellou di bufala z Campánie s plátky Prosciutto crudo, vše proloženo lístky rukoly a nahřáto v grilu) – to skutečně nemá chybu a vzhledem k velikosti porce je z takového sousta opravdu slušný oběd.

S prázdnýma rukama se prostě odejít nedalo :-) Plné tácy obložené ciabatty, focaccia v rozměru A4 s delikátními náplněmi, vše kvalitní a naprosto čerstvé. Nepočítaně podélně rozkrojených bagetek plněných čerstvou i grilovanou zeleninou, sýrem, jemnou uzeninou a pro osvěžení chuti i křehkými listy salátu. Prostředí tohoto menšího Autogrillu nebylo vůbec luxusní, ale na kvalitu jídla to nemělo vůbec žádný vliv. Standardně skvělé a jako bonus i dost parkovacího místa, což na přeplněných letních dálnicích není zrovna častý jev.

 Tenká RUSTICHELLA s mozzarellou, ricottou a lístky rukoly a sýrem grana byla po nahřátí v grilu fantastická. Jeden neví co si vybrat dřív ;-)

• Co mi vadí v Itálii na silnici? Podle vyhlášky by klaksony měly být používány velmi umírněně, ale tady to nikdo nerespektuje :-) Štěstí, že všem sprostým nadávkám nerozumím, ale i tak jsem si obohatila o pár peprných výrazů svou slovní zásobu :-) V Itálii je na silnici rozruch a řidiči jsou jižansky temperamentní.

• Co mi Chutnalo v restauraci u dálnice? Vše co jsem si vybrala v My Chef v Antica Locanda, bylo opravdu vynikající a potěšila jsem oko i patro. Plátky vařeného hovězího masa & salsa verde (dokonalá!), grilovaná zelenina s pečivem a gorgonzolou (zelenina měla příjemnou kouřovou vůni a gorgonzola se zdála být tak dobře vyzrálá a krémová, že se úplně rozpouštěla v ústech), risotto s hříbky (se silnou vůní hub a krémovou konzistencí, rýže dokonale al dente, i když já bych proces tepelné přípravy klidně o takové 2 minutky nastavila) a silné espresso (s pěnou barvy lískových oříšků, intenzivní vůní a dlouhotrvajícím aroma), které mě nakoplo a povzbudilo ke zdolávání dalších kilometrů směrem k vytčenému cíli. (foto popisovaného jídla je hned v úvodu článku). Ochutnala jsem i z druhého talíře telecí plátky ve vinné omáčce, pečené brambory a dušený špenát. K tomu se podávala miska dušené zeleniny – králem mé chuti se stal pastinák.

• Cestujete autem do Itálie? Tak to vám určitě přijde vhod průvodce po italských dálnicích.  
• Kde zastavit na cestě do Itálie? Je tu k mání podrobná mapka a popis odpočivadel a všeho, co k nim patří. Praktické, ale já své zastávky předem neplánuji a nechávám to většinou náhodě ;-)
• Rozhodně by neměl chybět odkaz  na České dálnice.cz.

Zácpu na dálnici je nejlépe vytěsnit zastávkou u občerstvovací stanice a dát si něco na uklidnění a na zub. Hlavně neztrácet nervy, netroubit, nenadávat a nevystupovat z vozu ;-)

Víte že, … počátek výstavby dálnic si většina jejich uživatelů spojuje s obdobím konce šedesátých let minulého století, přitom ve skutečnosti jsme začali se stavbou dálnic již před druhou světovou válkou jako jeden z prvních států na světě vůbec? více zde. 

Buon viaggio! – Šťastnou cestu!

Aby nepřišli zkrátka všichni ti, co nemají v oblibě vůni horkých pneumatik uhánějících po asfaltu, recept na chutnou „Salsa Verde“ budu servírovat v příštím článku.

Na výlet jedeme do švýcarského Dornachu. Svačinu nechte doma, uděláme si Waldfest. Jen co mineme Basilej, vystupujeme. Dornach je v podstatě takové skvělé předměstí s velmi romantickými místy. Na výletě nemusí jít vždycky o nějaké chutné sousto, aby se kolem žaludku rozlil ten blažený pocit ukojených chutí. Něco malého mezi snídaní o obědem může mít klidně nula kalorií. Když mi všude kolem voní jaro, nasytím se i pohledem na stará známá místa, kde jsem se před časem procházela a nevnímala žádnou výjimečnost. Tentokrát mi rozkvetlé jaro tak krásně vonělo a modro-bíle kvetla i obloha. Na švýcarském výletě jsem potěšila oko i žaludek :-)

Jestli si se mnou dáte něco malého mezi snídaní a obědem, tak vás vytáhnu v této reportáži trochu ven :-) Na svačinu si někam zajdeme.

Letos poprvé jsem se přejedla absolutně čerstvého chřestu. Z pole na náš stůl měl opravdu kratičkou cestu. Jedla jsem ho s vařenou šunkou od kosti, s holandskou omáčkou, novými brambory a velkou hromadou salátu. Zapíjela speciálním chřestovým vínem a vedla debatu o tom, zda je chřest opravdu nejdokonalejší s tradiční holandskou omáčkou nebo je lepší s omáčkou bernskou? I když je „Béarnaise-Sauce“ dokonalá k Roastbeefu a masu všeobecně, k chřestu byla vynikající a hostitelům jsem musela dát za pravdu, že estragon ve spojení s jemně nasekanou šalotkou přivedl chutě chřestu zase na jinou kolej. V tomto článku jsem vás chtěla vzít na procházku po Dornachu, proto se zvedám od prostřeného stolu a vycházím z domu ven. Zdejší místo přímo souvisí s  a zemědělstvím vůbec. Náhodou jsem o tom psala před pár dny zde na webu, ale to jsem si ani neuvědomovala, jak moc souvisí právě město Dornach s tímto tématem. Souvisí s ním přímo zásadně :-)

Na první fotografii je Goetheanum ve švýcarském Dornachu.  je obklopené množstvím staveb ve slohu .

V těsné blízkosti se nachází tento zajímavý domek. Už jenom ta klikatá cestička mezi rozkvetlými pampeliškami stála za cvaktnutí fotoaparátu.

Připomíná mi svým originálním vzezřením styl katalánského architekta, který skončil velmi neromanticky. Přejela ho tramvaj.

Určitě tušíte, koho mám .

Od domku, který patří mezi nejzajímavější antroposofictické stavby v Dornachu, je krásně vidět na celé městečko a okolí. Kousek krásy kantonu Solothurn jako na dlani.

přímo souvisí s dalšími nadstavbovými činnostmi, kam patří např. , či Anthroposofická medicína.

V jarně naladěné přírodě to sluší i betonu :-)

Barevná krása luk kontrastuje s decentní šedí architektonického skvostu. K tomu není potřeba vůbec nic dodávat. Každý kousek louky tam kvete jinak, ale množství pampelišek se stará o to, aby žlutá barva byla v převaze.

Schody jsem nepočítala, ale bylo jich myslím opravdu dost. Goetheanum je posazené na kopečku a část Dornachu mu doslova leží u nohou. 

Rozhodně je to stavba nepřehlédnutelná ze všech světových stran. Nejhezčí je pod noční oblohou, když se topí v záři silných reflektorů a pod ním se  třpytí rozsvícená okna domků v okolí. Na vysoko položených místech v Dornachu nenajdete dům, který by neměl doslova velkoplošná okna. Nikdo se o ten unikátní pohled nechce nechat ošidit. V ceně pozemku si za něj platíte, tak proč to nevyužít. Úžasné jsou kaskádovité zahrady na několika úrovních, ale velikost pozemků se nedá s těmi našimi srovnat. Obzvláště s možnostmi na českém jihu, kde to znám :-) Většinou jsou nesrovnatelně menší.

Co vás napadne při pohledu na tuto prapodivnou stavbu?

I komín teplárny musí být v sousedství Goetheana výjimečný.

Louky v okolí jsou spásány stádem krav, což je pro mě takový typický švýcarský obrázek. Když sedíme v večer v zahradě domu, určitě uším nikdy neunikne neutuchající cinkání obřích kravských zvonců. Krávy se pasou i tam, kde by je nikdo nečekal. S přimhouřením očí by se dalo říct, že tyhle jsou fialové Milce docela podobné i barvou :-)

Rovnou za zdí Goetheana jich bylo za nízkým plotem hned několik. Živé sekačky jsou ideálním pomocníkem a trávník ukusují pěkně nízko. Jedou na zelený pohon a ten je na jaře ve své šťavnatosti zárukou vysokých výkonů :-)

Na procházku jsem si vyrazila netradičně autem, neboť jsem měla i vzdálenější cíle. Cestou k autu mi sice přišlo líto, že jízdou na kole bych si jarní povětří užila daleko intenzivněji, ale …

V obchodě s knihami jsem opravdu netroškařila, ale jinak to ani nešlo!

… nemít v tu chvíli auto, nemohla bych za zastavit v obchodě pro své knižní poklady :-) Skoro jsem tu hromadu knih ani neunesla. Kulturní zážitek jednoho dne z minulého týdne jsem završila návštěvou jednoho netradičního knižního obchodu. Je plný úžasných knih, které nikdo nikdy a nikomu neprodává. Podle nepsaného pravidla je v obchodě kasička, do které za každý kus knihy stačí vhodit 3,- Fr. Pro tuhle atmosféru důvěry Švýcarsko miluji. Stačilo zalistovat jen jednou knihou, a dostavila se chuť – na něco typicky toskánského. V takové hromadě chutné literatury mohu listovat ještě hodně dlouho. Na každé straně bude číhat nějaké důmyslné vzrušení. Ďábelský dárek jsem si to dovezla domů :-) Možná proto jsem se pustila do rekonstrukce a modernizace své kuchyně. Před časem jsem se v článku vyznala ke své lásce k optimistickým barvám a proto není divu, že v mé nové kuchyni bude převládat příjemná oranžová barva. Ta prý podporuje chuť k jídlu, do kuchyně jsem nemohla vybrat nic příhodnějšího. Jestli je to dobrá volba, to ukáže ručička osobní váhy :-) V kombinaci se světlými tóny dřeva a nevtíravou bílou barvou by z toho mohla vzniknout nejpříjemnější komnata z celého domu. Konkurenci může dělat jen doslova „sluníčkově rozjařená“ sauna a divoce rozkvetlá zahrada :-) Zatím to vypadá na víkend a celý příští týden plný prachu a domácího úklidu, ale co … Počasí je plné deště, přeháněk a jarních bouřek, tak si nemusím ani vyčítat, že z domu nevystrčím nos. Na výletě jsem si užila dost, mohu se vracet díky fotografiím do atmosféry dávno uplynulých včerejších dnů.

Vzpomenout třeba na to, jak jsem si zajela na stará známá místa, kde dříve rostl medvědí česnek. Byl tam! Sice už šel do květu, což je známka toho, že se mu mění chuť a není již pro kulinární radosti nejideálnějším společníkem, ale stihla jsem si ho ještě vychutnat v několika specialitách. Například čerstvé pesto. To jsem si koupila na váhu v jednom místním obchůdku. Jak jinak než „domácí“ od pani „domácí. Když si medvědí česnek nasekáte a zamrazíte, nemusí vám vadit, že jeho sezóna je poměrně krátká.

Bärlauchpesto mělo sílu medvědí (myšleno po jejich jarním probuzení a vydatném posilnění), ale ponechalo si jemnost chuti, pro kterou je medvědí česnek vyhledáván. V zahraničí je to tradiční zelená bylinka jara, se kterou se v kuchyni dá opravdu mistrovsky čarovat. U nás slaví renesanci a začínáme si ho všímat rok co rok víc a víc. Snad jednou bude jaro i na malém českém krámku „zelenější“ o tuhle bylinku.  V jedné malé hospůdce v Laufenu jsem ochutnala risotto s medvědím česnekem a bylo dokonalé. Měla jsem sto chutí koupit si i kousek „bërlauchové“ paštiky, ale po zážitku s risottem jsem to dočista vypustila z hlavy a soustředila se na příjemné pocity v žaludku :-) Kdybych šla pro paštiku, nedalo by mi to a nechala bych si zabalit i nějakou pěknou bërlauchovou klobásku. Všimli jste si jedné věci? Zatímco u nás se této zelené rostlince přezdívá medvědí česnek, v překladu z němčiny hovoříme o „medvědím pórku“.

U každé sebemenší polní cestičky kvetly kytky. Tyhle byly obzvláště k nepřehlédnutí.

Ve váze lačně pily vodu právě utržené tulipány a pár hodin na to už rozevíraly své barevné hlavičky jako sukýnky s rozparky a obnažovaly své pestíky. Tulipánové květy se k sobě nikdy moc netulí a jsou nejspokojenější, když se mohou pěkně vyklánět do všech stran. I když ve váze nikdy dlouho nevydrží, mám je ráda. Tulipánová pole jsou ve Švýcarsku blízko silnic skoro u každého městečka. U pole je kasička a za natrhanou kytici stačí vhodit drobný peníz. Taková polní samoobsluha má své kouzlo :-) Nepředstavitelné, že u nás by něco takového fungovalo. Okouzluje mě, že to ještě někde „mezi námi lidmi“ stále platí. Kdo si kytku utrhne, ten zaplatí :-) I v případě, že ho u toho nikdo nevidí ;-) Dokonalé!

Tulipány měly v domě převelikou konkurenci. Hostitelce Aleně v zimní zahradě kvetly snad všechny kaktusy, co tam měla. Hrály takovými barvami, že barevné tulipány se klidně mohly cítit v ohrožení a smutně věšet hlavy. Mám pocit, že kdyby se v Dornachu do země píchly hrábě, zazelenaly by se brzy taky :-) Vedle tradičních kytek a bylinek se tam daří i exotickým palmám. Když se daří kytkám, daří se i lidem. Tamní klima i mně svědčí ;-)

Mrtvý pultík tržnice používám jako malou návnadu pro ty, kteří si myslí, že jsem se na opravdovou tržnici nestihla podívat. Omyl! Tam jsem toho viděla opravdu hodně a měla jsem tam takový jeden pracovní úkol. Vyfotografovat všechny bylinky, které byly k mání. Chystala jsem do tisku povídání o bylinkách a tak se mi návštěva úžasné tržnice s velkou tradicí vážně náramně hodila. Sama jsem si domů nakoupila nějaké slaďoučké stevie a pár druhů tymiánu s různobarevnými lístky. Měla jsem zálusk na jedlé odrůdy muškátů, ale nějak jsem si pro ně nevybojovala v autě místo. Víno mělo tentokrát přednost! Já se svou hromadou knih jsem stihla udělat čáru přes rozpočet hned první den.

Obrázky z tržnice si schovám raději pro další příspěvek. Jen malou trošku už jsem stihla utrousit do článku o šťavnaté houbové omeletě s hermelínovým (camembertovým) krémem. Kdo si na článek , ocitne se v nejvoňavějším houbovém stánku na basilejském náměstí. K tomu dostane kousek

a zjistí, že úžasné a luxusní houbičky už rostou a smrže z Čech tam něco znamenají.

Nejkrásnější procházky Dornachem jsou kolem řeky Birs. Každá důstojná řeka si zaslouží svůj most. Ani v Dornachu nemohl chybět. Víte o tom, že existuje patron mostů? Není to nikdo jiný, než náš . Krajana se zajímavým životním příběhem jsem nemohla přehlédnout.

Janu Nepomuckému byla zasvěcena i malá restaurace na místním náměstíčku (nese jméno Restaurant Nepomuk Schiff-Bar a sídlí na adrese Amthausstrasse 36, 4143 Dornach (viz odkaz ) a protože vím, že se zde dělávalo vždy čerstvé , zašla jsem se přesvědčit, kolik se toho za posledních pár let změnilo. Na talíři jídlo nevypadalo bůhvíjak reprezentativně, ale vidět naklepávat svůj čerstvý telecí plátek a slyšet jak zasyčel při vpuštění do pánve s přepuštěným máslem … to musí zvýšit apetit každému. Co na tom, že je jaro v plném proudu a Cordon bleu není zrovna žádná jarní hitovka do talíře. Ke Švýcarsku mi prostě ta jejich tradiční jídla patří a mám nutkání si je dát v každou roční dobu ;-)

Příjela jsem si Švýcarsko užít!

Víno, sýry, chřest, rösti, fondue, raclette, čokoládu, Basel, Dornach, staré přátele, pohostinnost, jarní náladu – toho všeho jsem měla dost a ještě jsem si velikou zásobu vezla do „zásoby“ domů :-) Článek měl být výlet do Dornachu, tak jsem vás záměrně netáhla do Basileje, ale stejně bych to ráda udělala. Tak třeba příště. Pokud se vám líbil houbový krámek na tržnici, mám takových specialitek mnohem víc. Ale nejprve musím doma dodělat tu rekonstrukci kuchyně, abych se na to mohlo lépe soustředit. Bez té malé domácí svačiny se špatně píše a u nás jsme již dva dny na studené stravě :-) – ještě že mohu žít z těch svých kalorických obrázků. Všem přeji dobrou chuť k nedělnímu obědu!

 

Nějak mi to nedá a mám pro Vás malou hádanku. Co dostanete, když si ve Švýcarsku objednáte „Waldfest“ ?

Rozřešení hádanky: Švýcarský Waldfest  je studený špekáček podávaný ve švýcarských výletních hospůdkách. Jedná se o vynikající oblíbenou uzeninu , a takový „Waldfest“ by měl být balíček se studeným špekáčkem, krajícem chleba a porcí hořčice + krabička zápalek k tomu. Výletník si v hospůdce nakoupí a na pěším turistickém výletě se může zastavit na místech, kde jsou malá odpočivadla s ohništěm a tam si svého buřtíka opeče :-) Ale musíte si uvědomit, že ten jejich Cervelas je něco jako náš špekáček v dobách své největší slávy. Voní masem! Na to český špekáček může jenom tiše vzpomínat :-( Kdy jste naposledy měli dobrý špekáček pečený na otevřeném ohni?

Gratuluji HaF, která to uhodla ;-)

Nedivím se těm, kteří tipovali nějakou houbovou dobrotu, protože ta by do „lesních slavností“ klidně mohla patřit také.

  

]]> http://www.gurmanka.cz/2010/01/maly-vylet-do-svycarska-svacinu-si-nechte-doma/feed 32 http://www.gurmanka.cz/2009/07/vikendova-trebon-s-pivni-penou-ale-bez-muflona http://www.gurmanka.cz/2009/07/vikendova-trebon-s-pivni-penou-ale-bez-muflona#comments Fri, 24 Jul 2009 15:46:19 +0000 Gurmánka.cz http://www.gurmanka.cz/?p=418

Tradiční slavnosti piva se konají o víkendu 25. 7. 2009.

Kde? Třeboň, areál pivovaru Bohemia Regent

Čekají Vás tradiční pivní slavnosti & bohatý program, dobrá zábava, soutěže, hudba, pečený vůl a jiné pochoutky, ale především prohlídka pivovaru. Ve 23.00 akci završí ohňostroj. Když nebudete vědět co s načatým víkendem, zkuste to v Třeboni s oroseným Regentem.

Nejen Třeboň oslavuje chmel, vyšlápněte si podle pivního průvodce po cestách za naším národním nápojem. Zajímavé akce ve znamení chmelového moku se konají totiž každou chvíli někde jinde. Kdo pivo miluje, nenechá si to ujít.
Lidská nenechavost nezná mezí! V Třeboni ukradl zloděj u pivovaru Bohemia Regent “trofejního“ muflona, který dlouhé roky k Třeboni patřil a spokojeně si žil ve výběhu se svou družkou. Není divu, že jsem kolem něj nikdy neprošla bez povšimnutí. Byl to kapitální kus a to se mu stalo osudným :-( Foto je staré jen pár dnů, škoda že je nejspíš jeho poslední …

Nevíte kam zacílit o víkendu? Třeboň je každopádně dobrý cíl. I v případě, že pivo nepijete :-)

P.S.

Repelent do kapsy! Nad hladinou rybníka Svět se večer rojí komáři, nenechte se okusovat.

Obec Jankov, část Holašovice pořádá již 12. ročník selských slavností. Důraz je kladen především na prodej výrobků kvalitních a jedinečných, které souvisí s tradičním českým řemeslem. Chybí vám doma pořádný kafáč nebo stylové nádobí do chalupy? Tady ho určitě seženete. Letos se tam nechystám, ale tenhle výlet mohu každému doporučit. Takhle nějak to tam vypadalo loni:

Reportáž z loňských slavností v Holašovicích, alias „Buchtobraní“, o kterém loni 4 pořadatelé z 5 nic nevěděli :-) Stále platí, že kdo hledá, ten najde. Z mála jsem našla hodně – buchty v této reportáži budou a vešly se mi tam dokonce všechny.

(Holašovice jsou již od 10.30 h v totálním obležení motorizovaných návštěvníků a parkovací plochy veškeré žádné, přijíždějící kolona aut do vsi nekonečně dlouhá, personálu na parkovišti už fóry nejdou přes pysky)

Sobotní den voněl létem, senem a ve vzduchu jsem se snažila zachytit vůni buchet, která mě nalákala v sobotu do Holašovic. Kolony aut mířící stejným směrem mohly od záměru zajít na staročeský jarmark kdekoho odradit. Kdo měl jasný cíl, zjistit čím se v Holašovicích buchty plní, ten se nenechal odradit a v koloně si vystál hodinku :-) Při troše štěstí sehnal parkovací místo za 30,- Kč a za vstup zaplatil 70,- Kč.

Staročeský jarmark má v Holašovicích již delší tradici a letos se pořádal jeho 11. ročník. Buchtobraní je věc mladá a konal se 2. ročník, za jehož vznikem stojí „Pohádkový král Zdeněk I., Troška zvaný“. Veselý jihočeský král s hravou duší a dobrým srdcem připravil pro letošní rok kulinářských zážitků štědrou řádku. Počínaje „Zvíkovským Cejnováním“ v dubnu, v červnu Sýrobraním BIO v Nežichově, Cukrováním v Dačicích, Jahodobraním v Nové Bystřici, červencovým Rajčatobraním v Hošticích u Volyně, Borůvkobraní v Borovanech. Nic z toho jste nestihli? Zkuste to za rok, těmto akcím letos již odzvonilo. Třeba stihnete nedělní slavnosti v Holašovicích, ale bez buchet. Zaprášilo se po nich již v sobotu chvilku po poledni). Líto vám to nemusí být, moc jich nebylo :-)

Současně s buchtobraním probíhaly slavnosti chleba v Lenoře, které jsem nestihla navštívit. Klobásobraní v Zátoni pod Boubínem bylo trochu z ruky, ale vůně klobásy se vznášela tradičně i nad Holašovicemi. Zůstaneme u buchet :-) Všechny soutěžní vzorky ještě před samotným kláním odpočívaly v infocentru pod plátěnou rouškou tajemství, kterou jsem nadzvedla a soutěžní vzorky ohodnotila pohledem.

(Tyhle naparáděné a geometricky dokonale čtvercové buchty ještě nevěděly, že vyhrají, ale já je již na startovní čáře klasifikovala na vítěze (i bez ochutnání). Zlatě ožehnuté mandličky je odlišovaly od těch dalších soutěžních exemplářů)

(Další soutěžní ošatky vypadaly podobně, ale všechny buchty voněly velmi příjemně. K buchtám se dostat nebylo jednoduché a nabyla jsem dojmu, že o „buchty“ na tomto jarmarku nejde. Byla to jenom součást jarmarečního veselí, která se dostatečně nevžila do povědomí. Ostatně buchty se nikde ve stánku neprodávaly, jak by to mnozí gastroturisti čekali :-)

Všechny ošatky buchet byly od „holašovických hospodyň“, kuriózně dokonce z jednoho stavení. Peklo se ráno a protože ve stavení je jenom jedna trouba, musely se soutěžící spravedlivě prostřídat. Rozhodně jim to stálo za to, protože všechna tři ocenění putovala zpět pod jednu střechu. Buchty byly rozebrány a jiné jste nikde na celém jarmarku nepotkali (krom těch dvounohých a jedné buchtové dekorace v hrnčířském krámku se jejich vůně rozplynula velice rychle). Možná třetí ročník bude po buchtách vonět intenzivněji.

(Klání o nejlepší holašovickou buchtu bylo ukončeno a sympatické šikovné vítězky se podělily o diplomy, které předal komoří krále „The Fairy Kingdom“ a na buchtách si pochutnaly děti. Ceremoniálu se účastnil jihočeský kuchař a propagátor českých tradičních receptur, Petr Stupka. Po buchtách se slehla zem a malí caparti měli pusy od povidel a rozveselená očka)

Nejvíce fotografovaným objektem 11. Selských slavností byla krojovaná copatá Natálka a nejmenší svobodný mládenec v kroji. Kdo v Holašovicích byl, všiml si tohoto roztomilého dua i na samotných vstupenkách.

Přeci jenom šlo víc o staročeský jarmark, tak pár pohledů do stánků i za stánky nemůže chybět. Holašovice, obec Jankov, byla zapsána na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO (v prosinci r. 1998). První písemná zmínka pochází z roku 1292. Architektonická podoba holašovických staveb ve stylu selského baroka vznikala v letech 1840 – 1880. Selské slavnosti každoročně představují staročeská řemesla, lidovou hudbu i staročeské speciality. V kulisách selského baroka se stanete na chvilku součástí naší historie a nasajete trochu té kouzelné jihočeské atmosféry, která nikde jinde na světě není. Pojďme vyrazit na holašovickou náves.

(Ve dvoře tohoto selského stavení se prodávaly kyselé okurky a sladké koláče)

(Makové i povidlové koláče … buchty stále marně hledám a nedám s tím pokoj, dokud je nenajdu :-)

(Vinná občerstvovna, které bylo lépe se v tomto teplém počasí vyhnout)

(Nejen keltskou medovinu jste mohli zakoupit v keramickém džbánku)

(Středem zájmu byl i krámek s „Těchonickou medoládou“)

(Neochutnat žejdlík moštu by byla škoda)

(Palačinka s medoládou lákala všechny kolemjdoucí, ale mě to táhlo za vůní do stánku vedle)

V kuchařském stánku Petra Stupky to vonělo českým kaprem tak intenzivně, že jsem se nechala zlákat na „Kapří bifteček“. Žádné kůstky, jen jemné maso s ovesnými vločkami a zelenými bylinkami, celý chuťový zážitek podepřen jemným kořením. Cítila jsem lehké tóny kmínu, zázvoru a rozmarýnu. Podával se též „Kapr na víně“ podle starého zámeckého receptu pánů z Růže. Kdo se zastavil a hlad ukojil právě tady, byla to ta nejlepší volba.

Sezamová zrníčka se na slunci třpytila jako perličky a křupavý kapří biftek z mletého jemného masa naší nejtradičnější ryby mě očaroval. Originální receptura zaslouží pochvalu! Jsem ráda, že tento stánek jsem neminula. (Tácek s kapřím biftek, 2 ks „měkkého a chutného chleba“ & jemná křenová omáčka – 60,00 Kč)

(Lidí bylo mnohonásobně víc než volných židlí a lavic, jedlo se v čerstvě posečené trávě)

(Nechyběl ani harmonikář, věštec a vozka s povozem, v pozadí nejobleženější stánek s opékanou klobásou a pivem. Klobása se stylově prezentovala jako „staročeská“, ale od té novodobé se nelišila ničím. Ochutnávat jsem ji nešla, ale klobásou z grilu a pivem se do české chuti není těžké trefit. Nevzdávám pátrání po „jihočeské buchtě“ :-)

(Do cesty se přikutálely zase koláče)

(Odejít z pouti bez perníkového srdce v kapse? To bývalo nemožné! Kdo měl koho podarovat, vytáhl z kapsy drobné a už ho držel v dlani)

(Umělecký řezbář dřevěných perníkových formiček, mistr František Slavík z Křivoklátu)

(Z tvarů a barev hrnečků přecházel zrak a hrnčíři se zde prezentovali opravdu v hojném počtu)

(Bucláky, kakáčky a velké hrnky pod postel, zvané kakáče, vypadaly fakt roztomile. Nejlepší suvenýr z Holašovic)

(Jako nejlepší praktický dárek pro recesisty a vyznavače starých obyčejů se mi jevil tento obr hrnek pod postel „kakáč“ za 350,00 Kč, bohužel ten nápad jsem dostala až doma :-(

(Krásná „Majolika“ nechybí v žádné opravdové staročeské chalupě. Určitě bych si vybrala nádobí plnou nůši, ale bohužel se mi do mého poněkud moderní dobou zničeného interiéru nehodí :-) Pokochola jsem se alespoň pohledem, tak se potěšte taky.

(Podlehnout čarokrásné modré barvě se dalo velmi snadno)

(Zlomila se vám doma vařečka? Zde jste mohli doplnit chybějící zásoby a obohatit svou domácnost o všelijaké dřevěné pomocníky šikovného mistra řezbáře. Takové kousky nejsou běžně k vidění a srdce hospodyněk zaplesalo nad pestrým defilé)

(Krásné dožínkové věnce a srdíčka ze slámy byly suvenýrem pro potěšení a v tomto krámku je vázaly s láskou velmi šikovné ruce)

Obešla jsem celou náves a ukončuji pátrání po buchtách na zdejším Buchtobraní. Výsledek zní, že těch pár buchet voňavý buchtový oblak nad Holašovicemi vytvořit nedokázaly, ale bylo to celkem příjemné letní odpoledne s českým řemeslem a zručností, chutným kapřím biftekem a tak bych to ukončila slovy, že pěkných hrnečků bylo na letošním Buchtobraní víc než buchet, ale třeba se to příští ročník změní a hospodyňky nebudou za buchty, co jsou líné a najdou důvod zadělat na kynuté těsto a buchty pro potěšení návštěvníků upéct a nabízet všem gastroturistům, co se za českou buchtou vydali až na jih Čech do malebné vísky. Podívat se na tuto akci jako na „staročeský jarmark“, našlo se tu mnoho šikovných řemeslníků, kde se vyplatilo spočinout okem na jejich šikovných prstech. Kupte si třeba malovaný hrneček ať neodejdete s prázdnou :-)

Všimli jste si? Do oka mi padly jediné buchty, které se daly v Holašovicích na krámku vidět. Tuto voňavou „opravdovou“ maketu, přikrášlenou jednou neposednou muškou jsem si musela vyfotografovat, protože o buchty v této reportáži šlo až „v první řadě“ :-) Jsem ráda, že nakonec se alespoň ten jeden krásný pekáč plný buchet zjevil. Tolik zprávy o čerstvých buchtách ze sobotního Buchtobraní, toho loňského 11. ročníku. Kdo do Holašovic vyrazí letos, ať si to tam užije :-)

Prima víkend všem!

P.S.

Všude dobře, tak co doma?