I když se risotto podle dobrých mravů nemá nikdy ohřívat, může se stát, že se pro tuto nemravnost rozhodnete. Když se rýže do hrnce nesype s mírou, můžete mít rizota za chvilku přes míru. Jsem pro trochu nemravnosti a v tomto případě zkusím risotto ohřát! Ale jak, aby neutrpělo velké vady na kráse? Na způsob jsem si přišla. Bude hladké, jemné, něžně krémové.
K tomu vejce zastřené tajemstvím a celé malé ohřívané veledílo posypeme zdravými křupavými škvarky! Ať je risotto znovunavrácené do života pěkně extravagantní, ale hlavně, ať chutná. Já byla s výsledkem spokojená, dokonce velmi 🙂 I studené rizoto může mít jedno pokračování, ale potom už bych ho vážně stáhla z programu a vykázala ho z kuchyně pryč. Nemám strach, že k takovému kroku budete přistupovat, protože ho prostě na druhý pokus sníte do posledního rýžového zrníčka.
Vezmeme kelímek jogurtu a okořeníme ho tak, aby jeho chuť harmonizovala s risottem. Pokud je rýže sama o sobě výrazně ochucená, stačí jogurt jenom osolit (parádní je bylinková sůl), přikápnout citrónovou šťávu nebo prošlehat s jemně usekanou naťovou petrželkou či jinou vnadnou bylinkou. Já ke svému zbytku špenátového risotta s česnekovým aroma a vůní másla přidala jenom jogurt s mořskou solí a pro osvěžení pár kapek citrónové šťávy. Ono taky venku ještě před pár dny bylo příjemné slunečné počasí a tak jsem si na risottu pochutnala v letní kuchyni. Ohřát samotnou rýži trvalo pouze nezbytnou chvilku. Pár minut času se musí věnovat přípravě zastřeného vejce, které opravdu hromádku risotta krásně prozáří svým sytě žlutým žloutkem (není nad vejce domácí ze sousedního dvorku 🙂 Těch několik minut obětujte bez rozmýšlení. Neusnadňujte si to 🙂 Zvláště v těchto dnech, když o slunce náš pohled na obloze nezavadí. Rozsviťte si své rizoto vajíčkem, které rozlije žluté paprsky po celém talíři.
Jak připravit ztracená vejce? Někdy se jim říká zastřená, protože žloutek by měl zůstat pěkně tekutý, ale schovaný pod bílkem. Příprava je snadná. Do kastrolku vlijeme vodu a dáme ji svařit na kamna. Když vře, přikápneme trochu octa a do takto okyselené horké vody zaváříme vejce. Rozklepneme a vhodíme do vody. Můžeme rozklepnout na lžíci a se lžící pomalu do horké vody ponořit, aby vejce měla pěkný tvar. Bílek přehrneme přes žloutek jako svatební sukýnku. V krátké době se nám pěkně uvaří a zbělá, ale žloutek zůstane utajen. Vejce vybereme děrovanou lžící a vkládáme je třeba do polévky.
Pokud je libo malý trik, aby ztracená vejce měla opravdu krásný a pravidelný tvar, mohu vám ho dát. Když se okyselená voda vaří a je čas zavářet vejce, lžící hodně roztočte vodní hladinu, až uprostřed zůstane vodní vír. Do vodního víru zvolna vklepněte vejce a točící se voda zařídí, aby bílek krásně a pravidelně obalil žloutek. Jako malým zázrakem se vám to povede naprosto brilantně. Tak si tuto radu neztraťte! Na ztracená vejce se vám bude hodit.
Máte chuť na dietní škvarky? Křupavé a vysmažené v olivovém oleji? Není nic snadnějšího právě v tomto období, protože nápad vane od lesa. Stačí na to pěkné tvrdé houby. Skvělý je křemenáč! Ale pokud na houby nechodíte, ale odpor k nim nemáte, kupte si hromádku hlívy ústřičné, kterou seženete celoročně a je považována za dokonalý elixír mládí. V podobě škvarků potěší nejedno labužnické srdce. Mít doma dobrý olivový olej je již rutina.
Jedno pokračování to vaše rizoto klidně může mít a je pravděpodobné, že si vyslouží ještě jeden potlesk. Když už jeden hřích s ohřívaným rizotem mám za sebou, dopustím se klidně druhého. Jíst budu rovnou z horkého kastrůlku 😉 Nemusím zdůrazňovat, že v tomto případě to jinak než lžící nepůjde. Ale i tak to vypadá na velkou porci gurmánské rozkoše.
Máte taky kuchyňské neřesti a hříchy? Přiznejte je 😉
veliká gratulace ke knížce i k novému webu!!! Dnes si knížku objednám a už se těším, jak v ní budu listovat, kochat se a vařit!!! Tfuj, tfuj, tfuj, zlom vaz a nohu! :-)))
Gratuluju ke krásným stránkám. Doufám, že tu budou stejně krásné věci jako na blogu a že ten se ze světa neztratí, protože bych si musela všechny ty skvělé recepty rychle poukládat 🙂
Šárko, ve Škole vaření i tady jsou nadšené komentáře a výkřiky radosti nad toužebně očekávanou kuchařskou knížkou. Myslím, že taková propagační šňůra po českých knihkupectvích spojená s autogramiádou by byla veleúspěšným podnikem a vítězným završením toho moře práce a námahy, která se za tím vším skrývá. Držím palce a těším se na svoje rande s Gurmánkou ve své vlastní kuchyni.
Díky moc Pivli 🙂 Nějak v tom všem dneska plavu a nemám čas vychytat mouchy na novém webu, které tu poletují a vidím je! Asi si půjdu zlomit vaz a nohu :-)))
To chce klid. Sedne si to a vše půjde jak po máslíčku! :-)))
Jejda, koukám Kartáčová Prčice, neboli Kardašova Řečice. jezdíme přes ni do Střížovic. 🙂
Díky Lenko, Helli 🙂 Tak nějak naivně jsem si myslela, že napsáním knihy nastává období klidu, ale mýlila jsem 🙂 Omlouvám se, že dnes na kus řečí \”bůhvíkdy\” se dostanu! V každém případě moc děkuji, že jste mé nové stránky navštívily a musím ještě na nich hodně zapracovat, abych je zbavila jistých neduhů, které tu vidím!
Pivli :o) Kartáčová Prčice se rozhodně lépe vyslovuje než původní děsný název. Kdyby mi někdo někdy řekl, že právě v KŘ budu mít domácí adresu, tak bych se mu nejspíš vysmála a přemýšlela bych, co by se muselo stát, aby tomu tak bylo :o))) To je na celém životě to nejzábavnější! Co nechceme, toho máme vždycky stoprocentně nejvíc. Ale je tu krásně 😉
Ale je tam krásně. Vybavuje se mi klasický obchoďák v socialistickém stylu, člověk tam vždycky sehnal věci, které se obtížně sháněly, jako např.: zavařovací hlava, dřevěný hříbek na štupování a podobně. :-))) Ale obecně tam měli prdlačku.
Tak, penízky odešly na účet a těším se, až dorazí knížka. Bojuji sama se sebou, jestli ji neschovat pod stromeček, ale asi to nevydržím.
Pivli 🙂 Tak tyhle exponáty už nejsou k sehnání ani tam :o))) Dřevěný hříbek jsem už neviděla ani nepamatuji. Výraz \”štupování\” upadl v zapomnění. Kupodivu tam dneska chodím pro bio akátový med, javorový sirup a jiné specielní dobroty, které tam má pan vedoucí asi jenom kvůli mně :o) Ten klasický obchoďák tam pořád stojí, je pořád stejně ohavnej, jako všechny architektonické socialistické odkazy. Ale je tam krásně :o))) Trvám na tom! Mám na mysli okolí, přírodu, rybníky, lesy. Mezi námi, já nemít v KarŘeč poštu, tak tam ani nejdu. Bydlím 4 km od … napadá mě věta od rachada … Tam ani lišky nedávají dobrou noc. Je tam totiž taková nuda, že tam ani lišky nejsou 🙂 … to mě rozesmálo!
Snad tě knížka potěší!
:-)))
Nojo, koukala jsem, že obchoďák ještě stojí. On ten beton něco vydrží! Aspoň, že tam mají takové dobré věci, jak píšeš.
Jinak na dřevěný štupovací hříbek jsem narazila ještě v Jindřichově Hradci, v té ulici co je městský úřad. Byl tam obchůdek typu Švadlenka a vedle keramika. Ve Švadlence jsem kupovala hříbečky i pro další zájemce a a z keramiky mám krásný hrnek na kávu, ze kterého piji mléko. :-)))
Ale už je to tak 2 roky zpět, co jsem tam nakupovala, takže možná je z toho herna nebo kasino…
Knížka potěší určitě, už jen ty fotky na obalu mi zlepšily náladu.
Dobrý den paní Šárko,
gratuluji k novým stránkám i knížce, jako vaše věrná čtenářka oboje vítám a přeji všechno dobré (vám) a nám, čtenářům, obdivovatelům a gurmánům hodně receptů a vašich dobrot.. :-))
Pivli 🙂 Keramika je úžasná, zvláště na mléko :o) Nevím proč, ale já mléko ze sklenice nepiji. V pořádném hrnku to tomu mléku sluší nějak víc. Režnou nit jsem tuhle ve Švandlence kupovala (na krájení knedlíků 🙂 – fotografovala jsem knedlíkové zátiší a bez pěkně nakrájených knedlíkových plátků by to zátiší vypadalo velmi neutěšeně. Hned jsem byla ráda, že takový zapomenutý obchůdek se v J. Hradci nachází 🙂
Dobrý den Tausret,
děkuji za milou gratulaci a za čtenářskou věrnost. Vynasnažím se pokračovat v započaté práci se stejným nasazením, ale poslední dny je to složité. Starám se o samotnou distribuci knihy a zjišťuji, že to není tak jednoduché 🙂
No tak já se taky připojuji ke gratulacím k nové knize a už se těším až ji někde zmerčím. A koukám že si pak budu muset naplánovat výlet zase do toho vašeho kraje – abych ji měl i s podpisem :o))
kolíček 🙂
Díky! Určitě se najde i lepší důvod, proč do našeho kraje vyrazit :o) Ale když už bude \”důvod\” vydat se na cestu, nevidím důvod, proč by se Pan Kolíček nemohl zastavit na kus řeči :o))
Milá Šárko, z toho, že jsi se rozhodla vydat své krásné recepty s fotkami, mám velkou radost, aspoň nebudu muset přeskakovat z jedné webové stránky na druhou. Už mám objednáno a těším se na dodání knihy. Nenech se prací udolat :-).
Milá Blanco, budu ráda, když tě kniha potěší. Dělám vše proto, aby expedice knih netrvala moc dlouho, ale udolaná už z toho jsem 🙂 Co jsem si nadrobila, to si musím do posledního drobku sníst. Tak už to holt chodí 🙂 Díky
Jejda, konečně se mi sem podařilo nakouknout a máš to tu moc hezké. Útulno jako na blogu. Jenom ty obrázky se při mém blbém připojení zobrazí tak asi do čtvrtiny a pak konec. Ale to mi dělá i na původním působišti.
Šárinko, ať se knížka dobře prodává!!! 🙂
Mánek – Technika je zrádná! Poslední dobou se taky potýkám s problémy. Díky za milé přání a já tobě přeji to samé!!! 🙂
Šárko – tak knížka dnes dorazila, ještě jsem si ani tašku neodložila, bundu nesundala a už jsem po Skrblíkovsku trhala papír(víte jak rozbaluje balíčky a dárky strýček Skrblík, ne?) a už jsem nedočkavě listovala a četla v nové kuchařce. Je nádherná. Krásné fotky, moc hezky psané recepty. Je taková, já nevím jak to napsat…radostná! Blbé slovo, ale z té knížky a fotek doslova sálá pohoda a radost z vaření. Jen měla být ta Tvá kuchařka aspoň 5x větší a objemnější!!! Protože věřím, že receptů a fotek máš v rukávu ještě dost. No, můžeme se těšit na pokračování, doufám!!!:-))) A je mi jasné, že dalo plno práce to všechno napsat, uvařit, nafotit a dotáhnout do zdárného konce.
Pivli 🙂
Radostná kuchařka mi trochu bere radost, protože teprve nyní mi začaly obchodní povinnosti. Radost si vzít nenechám a jsem ráda, že se ti kniha líbí. Vazba unese pohodlně 208 stran, tak jsme k tomuto počtu stran pojali kladné stanovisko a pokusili se ji zrealizovat trochu netradičně, ale snad funkčně. Pokud umí krom funkčnosti rozdávat i radost, je to fakt bezva zpráva 🙂 Téma česká kuchyně je nevyčerpatelné, umím si představit klidně víc dílů. Díky Pivli 😉
Radost si rozhodně vzít nenechej, myslím, že kuchařka půjde na dračku. Určitě jsou s tím problémy a starosti, ale zase tě může hřát u srdce, že má úspěch. Dnes jsem se inspirovala tvou báječnou držkajdou a bude v sobotu a v neděli k obědu. Zítra po tom našem croissantovém šílenství přijde k duhu, navíc má být pěkná zima. Jen nesmím v rámci putování po pekárnách koupit slaný rohlík či houstičku, protože pak bychom si doma museli zakousnout croissant a to bychom asi nepřežili. :-)))
Škoda, že nemůžu podleTvého receptu udělat houby líného houbaře, bohužel jsem se letos s houbičkami v lese minula. Ale zásoby z loňska nasušené, hlubokozmražené i naložené jsou. Kolegyně z práce tenhle tvůj recept od loňska dělala už několikrát a náš primář z něj byl taky úplně vedle. Velmi dobře vaří a je gurmán i gurmet. :-)))
Pivli, inspirace dršťkajdou dotažená až do finále je obdivuhodný výkon hodný potlesku 🙂 Dneska se do náročnějších příprav skoro nikdo pouštět nechce, ale uznej … do české kuchyně poctivé domácí polévky patří zcela po právu. Nebýt M. D. Rettigové, propagátorky ranní kávy a něčeho sladkého k zakousnutí, snídají se polévky možná ještě dnes. Kdo umí uvařit dobrou dršťkajdu, ten je králem kuchyně! Gurmán i gurmet :-))) – u stolu se vždycky odhalí, kdo je kdo 🙂 Primář je mi sympatický, že je v něm kus toho i onoho 🙂 Taky lituji, že jsem si zmiňovanou houbovou recepturu letos ani jednom neudělala, protože nebylo z čeho. Ale není všem dnům konec. Doufám 😉
Chtěla jsem napsat, že ten slaný rohlík nesmím zapomenout koupit. Njak jsem zapomněla na slovíčko koupit.
:-)))
Ano, ano…polévka je grunt a maso špunt!
Když jsem ještě sloužila turnus, těšila jsem se po noční nebo čtyřiadvacítce na snídani: polévku. To bylo jediné, co
mne na cestě domů drželo při životě. No, párkrát jsem sice usnula v metru a probudila se až v depu,
ale nikdy mi nevynadali, měli pochopení. A tak jsem přesedla na další metro a hurá domů…na polívčičku.
S těmi houbami je to smůla. Měla jsem v září dovolenou (poslední -většina mi letos padla na svatbu v Anglii a pak na mateřskou\” se štěňátky) a moc jsem se těšila – vyrazím do lesa na houby. A ono houby. 🙁
Tak sna příští rok… Aspoň se kochám fotkou hříbku, no hřibu v kuchařce.
A když už jsem u ispirace z Tvé kuchařky, v neděli budou karbošky!
Původně jsem plánovala udělat holandský řízek, mám na mrazáku vlastnoručně namleté vepřové (kupovanému mletému nedůvěřuji), v lednici je plno čedaru…ale dnes mne prodavačka v našem vietnamském obchůdku s ovocem a zeleninou podarovala moc hezkou malou kapustou – tak budou kapusťáky. :-)))
Pivli 🙂
Kapusťáky jsem už neměla ani nepamatuji. To je taky jedno ze zázračných jídel, kvůli kterému jsem si musela pořídit mlýnek na maso 🙂 Když si představím, že dříve kuchaři maso sekali ostrými noži pěkně zručně ručně tak dlouho, než z toho byla dobrá a jemná sekanice, jsem ráda, že žijeme v \”elektrické době\”. Takové dobré domácí kapusťáky, to je vážně luxus. Chystám se o víkendu do Slavonic vyzkoušet jednu doporučenou restauraci, tak jsem zvědavá, s jakou se budu vracet domů. Cestou se kouknu na kraj lesa 🙂 Domorodci si všimli, že začínají růst mochomůrky červené – to je prý předzvěst toho, že začínají růst hříbky. Domorodci se nikdy nemýlí :-)))
Z krásných Slavonic mám nádhernou čajovou soupravu, včetně aromalapičky. Bývala tam taková milá keramika, navíc paní co tam prodávala (a co jí to asi i patřilo) měla příbuznou v Praze, kousek od mé tety, takže objednané zboží dorazilo tam. Vždycky, když piju čaj, vzpomenu si na Slavonice. To je také jeden z klasických výletů. Telč, Javořice, Slavonice, Kunžak, Strmilov…jojo, jezdila jsem tam i jako dítko na tábory a na soustředění se sborem…Krásné vzpomínky. A ten krpál do Strmilova…jak o něm vypráví Donutil (hééén)…šlapat to na kole je vážně horor. Mám jednu veselou vzpomínku, kdy jsme se bratránek, sestřenka a já vypravili na malou procházku. Vzali jsme si zcela nepochopitelně jedno kolo, z Vlčic jsme zkratkou kukuřičným polem došli až do Strmilova, tam se v hospodě pěkně upravili (ehm, jediný plnoletý byl bratránek) a zpátky jsme se dokodrcali asi po pěti hodinách. Za tmy…Teta na nás celou dobu čekala s večeří. Mobily byly ještě v peřinkách…Neřekla ani slovo, zachovala se skvěle a to viděla, v jakém jsme stavu. Ještě, že bylo oč se opírat(kolo). :-)))
Tak nějak se mi to teď vybavilo, omlovám se za OT vsuvku.
Pokud místní tvrdí, že začínají růst, věřím jim. Achjo, úplně to vidím!
Jen doufám, že s těmi mrazy a sněhem – co nám slibují rosničky, to nebude tak horké. Tak přeji bohatý úlovek.
Pivli, tak jsem v těch Slavonicích našla všechno možné, ale les se mi neodměnil ani houbou 🙂 Je pravda, že jsem hledala víceméně z auta a koukala staženým okýnkem po kraji, ale odvezla jsem si zase úžasné nové dojmy. Měla jsem v plánu zajít na oběd do stylové restaurace na náměstí http://www.besidka.cz / obsluhující personál se nám snažil zkazit den hned u dveří, tak jsme tento lokál pro jistotu opustili hned, protože by se jim to určitě povedlo!
Potom jsme na náměstí u kašny viděli partu nejméně 30 lidí a 30 velkých bílých psů, což mě fascinovalo a samozřejmě jsem si to musela vyfotit. Ve vedlejším lokálu byla obsluha příjemná a domácí bramborový salát z plátků brambor uvařených \”al dente\” s vídeňským řízkem za to stál. Společnost nám dělalo asi 15 velkých bílých psů a jejich páníčků, kteří se způsobně uklidili pod stoly a ani se nesnažili žebrat z talířů a užívali si klidu a soukromí z pozice ležícího objektu pod restauračním stolem. V životě jsem neseděla v pěkné restauraci s tolika psy 🙂 Fakt mě to pozorování bavilo. Dokonce bych řekla, že se ta smečka chovala lépe než mnozí hosté 😉 V každém případě je moc fajn, že bylo hezky a doufám, že to nebylo naposledy! Do toho lesa si holt budu muset skočit u nás.
Ten příběh z výletu je poučný 🙂 Už možná chápu, proč téměř každý vychází z domu s kolem. Mít se o co opřít je moc fajn :-)))
Tak to máš nakonec moc hezký zážitek. :-)))
Jen doufám, že se pod stoly uklidili jen ti psi a páníčci zůstali sedět na židlích. 🙂
Je prima, že v restauraci neměli s pejsky problém. Myslím, že je tam strpěli. Všude to tak není a přitom – jak správně a trefně píšeš, někdy se ta psí smečka chová lépe než lidská…
V Besídce byli sami proti sobě, přišli o dobré hosty a určitě to nebylo poprvé a naposled.
Škoda, žes nenašla žádné houby. V novinách jsem viděla článek o mistrovství světa ve sběru hub…to bylo něco. Jen nevím, kam na to ti lidé chodí. No nic. Sušeno, mraženo, naloženo je. A hlíva či žampiony také potěší.
Dnes jsem dostala knížku, už jsem ji prolétla a jdu vařit. Šárko je bezvadná a už se těším na druhý díl. Děkuji mnohokrát.
Pivli 🙂
Divila jsem se, že v tak početné psí smečce neviděli problém. Je vidět, že razí heslo: náš host, náš pán! Mistrovství světa ve sběru hub? Kam na to ti soutěžící chodí :o))) To opravdu nevím. Hlívou ani žampiónem nepohrdám, tak si houby dopřeji alespoň v této průmyslové podobě.
Hadimrška 🙂 Každá kuchařská kniha by měla být považována za nebezpečnou literaturu :o) Když si v nějaké listuji před spaním, mám z toho akorát divoké sny. Mám radost, že se kniha líbí 😉 Díky
Milá Šárko, chtěla bych se tímto přiznat k jednomu kulinárnímu hříchu, který asi budeš znát, ale nevím, jestli ho aktivně provozuješ. Jídlo vždycky připravovala moje babička a mně jako dítěti moc nejelo, ale některé chutě se asi rozvíjejí s věkem, protože, najednou mi pokrm nějak zachutnal. Když zbyde \”vepřo knedlo\” a žádná pořádná porce se z toho už nedá servírovat, nakrájím knedlíky, opeču je na zbytku výpeku, zbyde-li maso, přidám maso a završím to zbytkem zelí. Prohřeju. Vznikne taková nepříliš vzhledná hmota, ale ta chuť… Doufám, že po tomhle přiznání na mě nezanevřeš …
Tento geniální nápad bych neřadila mezi kulinární hříchy 🙂 Představ si, že jsem se setkala s takovýmto servírováním i v interhotelu, kde před tebe postavili ohřátý kastrol na prkénku a v něm v jedné hromádce byly naházené opečené knedlíky, kyselé zelí a kousky husí pečínky. Jídlo neslo název \”staročeský kastrůlek s husí pečínkou\” a jak si panečku rakouští sousedé pochutnávali 🙂 Kuchyň vrátila na plac zbytky v novém balení. Domácí zbytky jsou v naprosto jiné kategorii. Chutně uvařené domácí jídlo může mít několik úspěšných repríz a neutrpí tím na kráse 🙂
zarox: u nás se tomu říká psí žrádlo a všichni se o to perou, protože je to podle mého mnohem chutnější, než celé \”obědové\” knedlo-zleo-vepřo. :-)))