(aneb reportáž rovnou od stolu) – Ze všech francouzských gastronomických kouzel a fines má největší věhlas poctivá francouzská kuchyně domácí. Dostala jsem pozvání ke stolu a nemusela jsem kvůli tomu ani cestovat do sladké Francie. Stačilo zajet do místa, které nese název Tři Sekery a zazvonit u dveří domku, kde bydlí paní Dagmar Derré. Dobré jídlo vonělo klíčovou dírkou a příjemné teplo domácího krbu udržovaly společně paní domu a Lenka Světová, autorky báječných kuchařských knih, které vás naučí milovat olivy a mořské ryby. Obě knihy již před časem spatřily světlo světa a úspěšně se prodávají ještě dnes. Holky si trénovaly nové téma na další společnou kuchařskou knihu pěkně v kuchyni 🙂 A já byla u toho a mohla se ohřát o horkou plotnu a přesvědčit se, že holky o jídle dokážou pěkně psát a nečiní jim ani problém jídlo v kuchyni nachystat s profesionální jistotou a ženskou noblesou. Přijměte pozvání k bohatě prostřenému stolu a přeneste se do společnosti dvou milých žen, které se možná díky svým knihám dostaly do vašich příbytků. Překročte se mnou práh do útulného domova ve stylu francouzského venkova.
V místnosti hřála kamna a plápolavé světlo rozohnilo všechny barvy do ještě veselejších tónů. Starý nástěnný otvírák na víno vykonal svou službu a první korkový špunt letěl do houfu ostatních vinných vzpomínek.
- Zde je vývrtka – užitečný klíč k odemknutí studnice důvtipu, pokladnice smíchu, hlavního vchodu přátelství a brány příjemných pošetilostí.
- Vína, jež si pamatujete nejlépe, nemusí být nutně ta nejlepší, která jste kdy okusili. Ta nejvyšší kvalita nemusí oslnit tolik, jako mnohem skromnější nápoj vypitý v příznivěji nakloněném prostředí.
Připravit večeři pro přátele, znamená položit na pekáč všechnu svou příchylnost, všechnu svou dobrou vůli, všechny své úspory, všechno své veselí a radost, a čekat, až se to všechno po třech hodinách vaření pod pokličkou rozvoní parami štěstí (E. de Pomiane)
Plná miska šneků nenechá nikoho na pochybách, že se ocitl ve francouzské kuchyni. Jemná Vůně bylinkového másla stoupá ladně do nosu, pevně uchopte ulitu do kleští a úzkou vidličkou vyškrábněte lahodné šnečí masíčko. Zručnosti je potřeba maličko, jsou to “potvory klouzavý”. Šneci po burgundském způsobu mohu absolutně doporučit, ale věřte tomu, že sebelepší mražený polotovar se nevyrovná tomu, když je připraví sama Dáša z čerstvých surovin.
Bez čerstvých šneků a čerstvého “opravdového” másla se neobejdete, ale výsledek stojí za to. Každý kuchyňský prostor začíná na kuchyňském parapetu. Komu se nelení, tomu se zelení. Nemít zahradu není důvodem k tomu, nemít po ruce ani snítku čerstvé bylinky.
Věříte tomu, že je sůl nad zlato? Francouzi ano a na svou Fleur de Sel z Camargue dopustit nedají. Kouzelná dóza na stole je jako šperkovnice, ze které si každý může bílého zlata nabrat tolik, kolik jeho chuť snese. Denní dávka soli by však neměla překročit hranici 10 g. Víte kde sůl absolutně miluji? Ve slaném másle, když solné krystalky křupou lehce v zubech a chuť soli se spojí s báječnou vůní čerstvého pečiva.
Báli jste se přijmout pozvání ke stolu jen proto, že se na něm objeví žabí stehýnka? Určitě to není nic nepoživatelného a když se to umí po francouzsku připravit, chutnají vážně královsky. Jejich chuť jen stěží k něčemu přirovnáte. Drobné kousky masa s miniaturními kůstkami, které je potřeba šikovně okousat, mají chuťové tóny někde mezi chutným rybím masem a jemnou kuřecí svalovinou. Podle mě chutnají jako “žabí stehýnka” 🙂 V chuti bych nehledala žádné souvislosti ani vyšlapané cestičky ke známým chuťových vjemům. Tato specialita voní přepuštěným máslem, jlehounkými tóny česneku, petrželovou natí, kapkou bílého vína a lžíce créme fraiche žabí maso obalí do přiléhavé sametové košilky, která se vám opravdu svůdně přilepí na jazyk hned při prvním ochutnání (když vykážete od stolu všechny předsudky za dveře). Kdo tuhle delikátní pochoutku zná, ten od stolu utíkat nebude.
Pro méně statečného strávníka se na stole našla i klasika v podobě jemně uzeného lososa a hebce našlehaného smetanového dipu s vůní čerstvého kopru, ve kterém se koupala neposedná čerstvá krevetka. Pokud chybí bliny, není lososové kouzlo dokonalé. Nechyběly! Holky, co píšou kuchařky, přece svůj tajný recept na bliny mají.
Bliny, ač se jedná o staroruskou specialitu, ve francouzské kuchyni dokonale zdomácněly. Tradičně se tyto kynuté malé lívanečky podávají s rozehřátým máslem, kaviárem, tenkými plátky uzeného lososa a hustou kysanou smetanou.
Když ve Francii zbude kousek lososa, nic se neděje. Je tu naděje, že za chvilku bude na stole lososový slaný koláč. No podívejte, jak se holkám Quiche saumon povedl 🙂 Lososová nádivka byla jako čerstvě natřesená peřina z prachového peří. Kdo nevěří, může podle receptu dojít k závěru, že ani v nejmenšim nekecám 😉
Sladké sousto na žádném labužnickém stole nechybí a nechybělo ani tady. Zkušenější na první pohled vidí, že se nejedná o tradiční francouzský dort, ale kdo zná tuhle schwarzwaldskou recepturu, nediví se tomu, že tento značkový dort je oblíben snad všude na světě. Kombinace pikantních višňí, čokolády, šlehačky a provokativních tónů alkoholu, umí vykouzlit nebe na jazyku.
Jíst jako Francouz znamená nikam nespěchat, celý obřad u stolu si vychutnat, rozhodně u jídla dlouze povídat, ulamovat kousky z čerstvých baget a drobit kolem talíře, od každého sousta si vzít trochu a vychutnávat domácí pohodu se sklenkou plnou dobrého vína. Mít radost z jídla, protože Francouzi skutečně žijí proto, aby jedli. A to je nádherné 😉
Nespočítáme, kolik přibylo zátek od vína do tohoto pohřebiště vinné révy, ale podle starého francouzského přísloví, že “Ve vodě může každý spatřit pouze svůj obličej, ale ve víně může uzřít srdce druhého”, jsme se plným sklenkám nebránily. Nakonec i staročeské moudro praví: “Dobré víno tvoří dobrou krev. Dobrá krev je předpokladem dobré nálady. Dobrá nálada přináší dobré myšlenky. Dobré myšlenky dávají vzniknout dobrým skutkům. Dobré skutky dělají člověka člověkem.” S dobrým pocitem se lépe šlo spát 🙂
Nejkrásnější nedělní rána jsou ta, když na vás čeká bohatá snídaně a před sebou máte dlouhý čas, který můžete investovat jen do tohoto ranního rituálu. Kozí sýr, vejce ze statku se žloutky v barvě letního slunce, které malíř dobarvil kurkumou. Vzhledem k tomu, že bylo chladné a sychravé počasí, už jenom ten pohled na vesele prostřený stůl vás pozitivně naladí. Vejce jsou základem francouzské kuchyně, protože bez nich by nebyly jejich úžasné omelety.
Možná vám v uších zazní moudrá slova B. Savarina: “Stolování přináší radost každému věku, každému stavu, každému kraji a v každém dni. Tato radost se může připojit ke všem ostatním radostem a zbude-li nám nakonec ona jediná, oželíme všech ostatních.
Z toho plyne, že na labužníky, gourmety i gurmány čeká jenom příznivý a radostný osud 😉 Hledejte v jídle i životě potěšení a radost. Pokud si nevíte rady, zalistujte v některé z kuchařek, které byly napsány někým, kdo v jídle i životě potěšení i radost našel a přidal k tomu ještě svůj čas, aby svou lásku k dobrému jídlu vměstnal do řádků a obohatil tak literaturu.
Osobně připojuji ještě jeden dík za to, že jsem si díky reportáži prošla znovu celou milou návštěvou u Dáši a Lenky a zažila opět ten milý pocit, povídat si v krásné přátelské atmosféře nejen o jídle, ale též o životě 😉 Komu se zdálo dobrot málo, ten si může opatřit od autorek knihu z edice Jídlo jako lék. Na Olivové kuchařce se podílela též Jarmila Teplíková, tak se s ní můžete seznámit na báječných stránkách, které jsou věnované ovoci, zelenině, houbám, koření, léčivým bylinám a jejich zpracování.
Holky, ať vám to pořád tak báječně píše, protože s vašimi knihami se člověk nenudí. Otázka na tělo: “A co bude příště?”
Každá hostina má svůj konec a tak se chystám na cestu přes půl republiky domů. Od Dáši dostávám na cestu pár chutných zbytků (Foie Gras, k tomu pěkný kus Olivového chlebíčku), na památku domácí vinný ocet a vezu si plnou hlavu zážitků a nějaké to kilo navíc k tomu 🙂 Dávám holkám slib, že si to rozhodně nenechám pro sebe a můžou se těšit na nějakou pěknou reportáž. Od té doby uteklo celkem dost vody, odkvetly jarní kytky, léto se opřelo celou svou silou do sladké úrody našich zahrad, tráva vadne, padá barevné listí ze stromů a se svou železnou pravidelností přilétl čas dlouhých chladných večerů a sychravý podzim. Možná je to přesně ta doba, kdy je poslední šance otevřít vrátka do almary svých nesplněných slibů a pokusit se ještě něco málo z toho splnit.
Tam, kde se vaří poctivá domácí kuchyně, nechybí pořádné nádobí. Pro francouzskou kuchyni je téměř nepostradatelný velký litinový hrnec s pořádně těžkou poklicí.
Nejroztomilejší součástí Dášiny servírovací výbavy byla jednoznačně v mých očích polévková mísa, co už hodně pamatuje,ale patina starých časů jí sluší. Kdyby taková mísa mohla vyprávět, byl by z toho kuchařský román století 😉
Má někdo doma zrovna tak krásnou polévkovou mísu? Pojďte si tady udělat takovou malou hitparádu mís na polévku! Stačí vyfotit a poslat na adresu info@gurmanka.cz K tomu mi napište, jakou polévku v míse servírujete nejčastěji 🙂 Sama jeden soutěžní vzorek taky přihlašuji, ale obávám se, že ta Dášina mísa je velmi silný favorit. Aby celá soutěž byla regulérní, hlasovat se bude anketou, tzn. hodnotit mohou i ti, kteří žádnou soutěžní fotografii nepošlou 😉 Jen co se sejde nějaký materiál, připravím článek na téma, “Čí polévková mísa je nejkrásnější?” … hladovému je fuk, jak taková mísa vypadá … jde o to, zda je plná horké polévky … nejlépe chutná horká polévka právě na podzim. Těším se na vaše exempláře 😉
Milá Šárko, napsala jsi to krásně, přesně tak, jak to umíš jen ty.
Jsem moc ráda, že se nám to setkání povedlo naplánovat; však víš, že nebylo jednoduché \”sladit kalendář\” všech tří bab. Stále se těším na další posezení (to na lodi nepočítám, i když bylo fajn) i s Edou a Jeanem, ať si klucí taky můžou pokecat :-))
Víkend to byl moc fajn, nejen u krbu a stolu, ve společnosti nějaké té lahvinky a sem tam té dobroty, ale hlavně v tvé společnosti. Náš babský kulinářský víkend se povedl, ale měl jednu chybu! Byl moc krátký 🙁
Edo, doufám, že příště to vyjde i tobě! Každý, komu kulinaření něco říká, umí si vychutnat příjemné chvíle s lidmi podobného ražení, je u nás vítán 😉
Ráda se postarám o blaho tvého žaludku (a Jean také) a příjemnou atmosféru vůbec.
Mísa na polévku už má něco za sebou, ta už ochutnala polévek; darovala mi ji tchýně, hodná holka, že?
Šárko, jednoduše řečeno: DÍK ZA TO, ŽE JSI 😉
Bali 🙂 Díky za milá kamarádská slova, na která nemám co říct, protože souhlasím s tvými pocity, ten víkend byl fajn! Člověk se musí scházet krom blogu také u prostřeného stolu, tak příští pozvání bude pozvání k mému prostřenému stolu u nás doma 🙂 Mísa na polévku je krásná a zatím si nikdo netroufl s takovou krasavicí soupeřit. Uvidíme, možná se někdo osmělí. Dášo, DÍKY 😉 A Lence touto cestou taky!
Tak mě Dušičky přeci doběhly! Statečně jsem je ignoroval a občas mi v hlavě blikla žárovička provinění – \”Zase jsi nešel!Prý zapomněl…\” Je to úleva, když Dušičky skončí a já si nemusel připomínat, kdo všechno už mě opustil a nikdy se nevrátí. Smrt není zlá, není to trest. Ale stýská se…a není cesty zpět. Já mám Dušičky čas od času. Třeba když jsem psal o drůbkovém guláši. Nebo když dělám tažený závin 😉 Nebo když stojím v kuchyni sám a věnuji se hodiny práci, při které nemusím moc přemýšlet. Třeba v noci. Je tma a ticho vůkol a já se mažu s nějakou hloupostí a mám před sebou ještě pár hodin práce. A tu se mrtví vracejí a já je zdravím jako bychom se neviděli jen jedno odpoledne. A říkám jim, že by se divily, co všechno se přihodilo za tu dobu, co byli pryč. V něčem by na mě třeba byli pyšní a drželi mi palce. Někdy by jen zarmouceně kroutili hlavou, nespokojeně mlaskali a říkali: \”Co to ten kluk zase provádí?!\”:-)
Krásný článek Šárko. Díky moc.
Také jsem byla pronásledována myšlenkou, \”Zase jsi nešla!\” – oni ti to odpustí, ale nikdy ti to nezapomenou 😉 Funguje to tak, jak říkáš, ti co tu nejsou, žijí v nás. Tvůj drůbkový guláš a tažený závin je daleko opravdovější vzpomínka, než si jenom koupit puget kvítí od pilného prodavače před hřbitovem a jít se jednou za rok připomenout. Já myslím, že to děláme správně 🙂 V neděli ráno mi jen tak z ničeho nic volala dcera, že zaskočila na hřbitov a donesla \”všem\” podzimní čerstvé kytice. Nedostala to za úkol, o to víc mě to potěšilo a překvapilo. I vzpomínání má být řízené naším citem a potřebou, nikoli kalendářem.
Krásně to píšeš :o)