Ať jsou to palačinky sladké, slané, krásně vykroužené nebo potrhané, vždycky je to vynikající způsob, jak během krátké chvilky zahnat chuť na sladké. Nejlegendárnějším palačinkovým receptem jsou Crepes Suzette (krep syzet). Recept i s jeho zajímavým vznikem najdete na stránkách Šárčina škola vaření a tímto vás zvu vás na malou ochutnávku.
A jak je to s palačinkou u nás? Kde se vzala, odkud přišla a kdo ji dal dnes již zažitý název?
“V mléce rozkloktáme mouku s vejci a solí. Zatím nakrájíme slaninu na kostičky a na rozpálené slanině pečeme tlustší palačinky, které podáváme stočené s hlávkovým salátem.”
To je jeden z receptů paní Úlehlové na palačinky: jsou to tedy jakési omelety; Příruční slovník je definuje jako “pečený pokrm z řídkého těsta litého”.
Slovo “palačinky” není u nás – jak vám potvrdí starší hospodyně – příliš staré. Slovníky je zaznamenávají až od let devadesátých, a to z textů slovenských. V VII. díle Kottova slovníku z r. 1893 se cituje ze “Sokola” Viliama Paulinyho-Tótha I, 1862, 194: “Palacinky jahodovým lekvárom (= zavařeninou) naplnené”; v VIII. díle z r. 1896-1897 na str. 567 ze Slovenských pohľadů XVII, 1897, 27: “Tvarohová palacinka” s poznámkou “nějaké jídlo”; v X. pak díle (Třetím příspěvku) z r. 1906 z Czamblovy knihy “Slováci a ich reč” prostě “palacinka” s otazníkem jako slovo nejistého významu. Bylo tedy Kottovi toto slovo ještě neběžné. V desítiletí před světovou válkou je však nacházíme již častěji, na př. v Českoněmeckém slovníku Herzrově-Prachově, v Domácím vševědu atp. V beletrii se objevuje – podle dokladů Slovníka jazyka českého – r. 1920 v Haškově “Dobrém vojáku Švejkovi”, 1927 a 1934 u Emila Vachka.
Z Kottových dokladů vyplývá, že slovo “palačinka” přišlo ze Slovenska (“Kuchařský slovník” zná “palacinku” jen jako “slovenskou omeletu s kapustou”); ale snad působily i vlivy vídeňské kuchyně, která také má “Palatschinken, Palatschinten”. Pramenem slova je v obou případech maďarské palacsinta, omeleta. Z dialektických tvarů maďarského slova nás mohou zajímat dva: palacinta v severní maďarštině (u Nových Zámků a v Hontě), z něhož pochází slovenský tvar s -c-, a východomaďarské placsinta, které nám ukazuje původ tohoto slova. Základem je latinské placenta, koláč (v lékařské terminologii se tohoto slova užívá v přeneseném významu “krevní koláč”). A latina – abychom dokončili svou pouť za tímto slovem – je přejala z řeckého plakús, plochý koláč; to je v řečtině slovo původní, indoevropské a patrně příbuzné se slovanským ploský.
zdroj: Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR
Pěkné vystopování názvu samotného. Je fajn, že jste si dala práci vyhledat takové zajímavé informace.
Marie:
Přišlo mi to jako zajímavé doplnění ke všem těm receptům, které v české kuchyni už dávno zdomácněly 🙂
Mám ráda tvarohové palačinky a mám takovou úchylku, že je jím až studené a neplním je, jenom tak \”suché\”. Mají už v sobě tvaroh a jenom tak si odtrhávat kousky a ( v mém případě) mastit rukama všechno kolem sebe je prostě skvělé!
Emma:
Takové palačinky pamatuji z mléčného baru vedle naší tělocvičny 🙂 Měly jsme zakázáno pro ně chodit, protože gymnastky si musely udržovat postavu a moc nemlsat. Vždycky byly studené, ale šílené dobré. A s tvarohovou náplní se v nic nešetřilo. Myslím si, že tam byly i rozinky, což bylo fakt dokonalé.
Děkuji za rozšíření obzorů 😉
Palacinky robievame dosť často.Je zaujímavé prečítať si niečo aj o histórii toho- ktorého pokrmu.Fotografie sú úžasné.
Jarka:
I obyčejná palačinka má kus své historie, ráda se po stopách kulinárního tajemství vydávám 🙂 Vždy se zjistí něco zajímavého a najdou se i neprobádané cesty. Nechybí tomu trochu napětí a špetka dobrodružství 🙂
Zajimave, ze my tomu v Polsku rikame \”naleśnik\” coz nezni vubec podobne jako spousta ostatnich veci 🙂
Michal:
Zajímavé 😉
Placsinta je rumunské slovo, plăcintă, buchta, koláč, převzato do maďarštiny atd.